Na prokrastinaci, tedy na stav, kdy odkládáme své povinnosti do doby, než je jejich splnění nezbytně nutné, je v posledních letech nahlíženo jako na něco, co je potřeba vymýtit. Americká psycholožka Mary C. Lamiová ale tvrdí, že pro některé lidi je dohánění věcí na poslední chvíli naopak klíčem k úspěchu.
Už na škole jsme se rozdělovali na „šprty“, kteří se učili úspěšně, a na ty, kteří otvírali učebnici na poslední chvíli. Jedna z mých spolužaček patřila do té druhé skupiny. Stejný studijní styl praktikovala i na vysoké škole a prokrastinovat nepřestala ani v práci. Na tom by nebylo nic zvláštního, krátce po škole je ale daleko úspěšnější než většina jejích vrstevníků. Vděčí za to pochopitelně i své inteligenci, velkou roli hraje nicméně fakt, že dokáže být v krátkém čase neuvěřitelně efektivní.
Co se v mládí naučíš…
Její příběh jsem záměrně popsala již od školních let. Podle Lamiové veškeré naše jednání motivují emoce. Velmi zjednodušeně se dají lidé rozdělit na dvě skupiny. Jednu tvoří výše zmínění šprti, kteří dělají své povinnosti průběžně. Druhou jsou právě ti, které motivují deadliny. Pro první skupinu by dokončování věcí na poslední chvíli znamenalo značný stres. Když mají práci hotovou včas, odmění je pozitivní emoce. Prokrastinátoři fungují naopak. Mají-li na práci dost času, jejich motivace klesá k nule. Naopak blížící se termín odevzdání vybudí jejich energii na maximum, jsou náhle velmi efektivní a termín obvykle stejně stihnou. Stres sice zažívají také, ale jedná se o takzvaný eustres, který je pozitivní (podle psychologů zažíváme tuto formu stresu také při událostech, jakými jsou například svatba, významná oslava apod.). Jeho protikladem je distres, který nás naopak paralyzuje, pociťujeme při něm úzkost a má obecně špatný vliv na naši psychickou pohodu a zdraví (je typický pro situace, jakými jsou např. pohřeb, rozvod apod.).
Kdy začíná problém?
Prokrastinátoři, kteří dokážou využít fázi eustresu ve svůj prospěch, mohou být tudíž stejně nebo i více úspěšní jako ti, kteří si své povinnosti plní průběžně. Proč se tedy o prokrastinaci mluví jako o problému? Podle psychologytoday.com čas od času prokrastinuje téměř každý. Chronickou prokrastinací, kvůli které již nezvládáme své povinnosti, žijeme v chaosu a neustále něco nestíháme, ale podle některých výzkumů trpí až 20 procent z nás.
Jak z toho ven?
Pokud se toužíme dostat ven z pasti chronické prokrastinace, musíme se podle psycholožky Melanie Greenbergové naučit být pánem svého času a nikoliv nechat čas, aby ovládal nás. Prvním krokem k tomu, abychom nepromrhali většinu času, je srovnat si své priority. „Řekněte si, jaké životní cíle jsou pro vás ty nejdůležitější. Chcete mít zářnou kariéru, být dobrým rodičem nebo vybudovat kvalitní partnerský vztah? Rozhodněte se, co je pro vás na prvních místech,“ tvrdí Greenbergová. Jakmile budete mít tuto základní premisu ujasněnou, vaše rozhodování, co musíte udělat jako první, bude náhle daleko snazší.
Většina z nás někdy zažila takzvanou rozhodovací paralýzu, kdy je povinností tolik, že nevíme, kde začít. Psycholožka doporučuje vždy dané úkoly porovnat s naším seznamem priorit a podle toho postupovat. „Nebojte se lidem říkat ne, pokud vás žádají o něco, co pro vás není podstatné a ani na to nemáte dost času,“ doporučuje Greenbergová. Zároveň dodává, že řada lidí trpí komplexem, že musí zvládnout všechno. „Nemusíte. Jedná-li se o činnost, která vás otravuje a není pro vás důležitá, popřemýšlejte, zda ji nebude lepší delegovat na někoho jiného.“
Velký vliv na prokrastinaci má rovněž to, že v dnešní době můžeme být něčím vyrušeni v podstatě každou sekundu. Pokud víte, že se vám to stává, snažte se ve svém pracovním prostředí eliminovat veškeré tyto vzruchy. V kanceláři si zavřete dveře, pokud můžete. Pracujete-li doma a víte, že je zde příliš mnoho rušivých faktorů, vyrazte například do knihovny nebo tiché kavárny. Máte-li děti, zajistěte, aby měly zábavu v době, kdy potřebujete pracovat, nebo je nechte někomu pohlídat. A v neposlední řadě věřte tomu, že nemusíte svůj e-mail a sociální sítě kontrolovat každých pár minut.
foto: Shutterstock, zdroj: Psychology Today