Na bolesti zad si stěžuje mnoho lidí. Do jisté míry je viníkem špatné sezení nebo nevhodné držení těla. Hodně toho ale dělá i psychika. Už dříve jsme si s předním českým fyzioterapeutem PhDr. Tomášem Rychnovským, Ph.D., povídali o tom, že psychika je mocná čarodějka a jak důležitá je práce s myslí v celkové úlevě od bolesti. Pro připomenutí – nahlédněte zde. Tentokrát jsem pro vás zjistila, co všechno dokáže způsobit i obava vaší mámy, která se do vás v dětství otiskla.
Tomáši, blokády, které na čas zmizí a zase se objevují, jsou poměrně častým problémem. Co se za nimi může skrývat?
To může být spousta věcí. Všechna stažení a blokády jsou obrannými mechanismy těla. Jsou tam kvůli omezené možnosti se během dne hýbat, kvůli špatnému dýchání, kvůli smutku, strachu, který v sobě máme. Může za tím být skryto třeba odmítání všeho nového (zatvrzelost proti tomu, jako např. když dostaneme nepříjemnou zpětnou vazbu) i staré bolesti v mysli (klidně staré desítky let). Proto je pro mne jako pro lékaře důležité vždy vědět o pacientovi co nejvíc informací – o tom, jak se cítí, jak žije, co jej trápí. Často najdu původ jeho potíží už v jeho vyprávění, který se mi obvykle potvrdí dalším vyšetřením. Ale chci ještě na úvod říci. Ne všechny bolesti v těle souvisí s psychikou, je jich však hodně. Léčí se mnohdy léky, přitom by stačilo umět si s člověkem třeba i popovídat, navrhnout léčebný přístup k sobě... a to je opomíjené a lékaři na to většinou nemají čas. Na druhou stranu pacient nesmí být jen pasivní příjemce péče, ale musí mít zájem o práci na sobě. A rovněž chci říct, že psychosomatika v našem podání není výmluva na to, že bolest pacienta nelze léčit. Naopak, je to cesta, jak i zdánlivě neřešitelný tělesný problém řešit lze lehce...
Lidé jsou dneska orientovaní spíše na výkon. Neustálý stres jim moc nedovoluje vnímat své tělo, pocity, hlas duše a analyzovat si jednotlivé příčiny a důsledky.
To je pravda, je zajímavé, že když s klienty, kteří jsou orientovaní na ten výkon, mluvím, dostáváme se k tomu, že nežijí naplněný život. Často je to doprovázeno třeba tím, že si bez kteréhokoliv výkonu lidsky nevěří, a právě proto se snaží si to vnitřně tím výkonem kompenzovat. A to je ničí.
Takže se dá říct, že lidé vysoce postavení ve vrcholném managementu si výkonem kompenzují svou nedostačující sebelásku a sebedůvěru?
To nemusí být jen lidé ve vrcholném managementu, ale třeba i sportovci – ti se také orientují na podávání výkonu a přitom jsou často v hloubi duše smutní a nespokojení. Nebylo by ale korektní to takto jednoduše klasifikovat. Každý člověk je individuální, a proto je individuální i náš přístup k pacientům. I když se naše léčba opírá o stejné tělesné i duševní principy. Učíme je na našich kurzech, kdo je pochopí, žije se mu snadněji.
Proč myslíte, že spousta úspěšných lidí, kteří mají všechno – ať už to jsou ti sportovci nebo manageři, to je jedno – nežije naplněný život?
Vše v lidském životě by mělo mít nějaký řád. Štěstí a naplnění lidí se nevytvoří jen díky vysoké mzdě, sociálnímu statusu nebo silným autem či luxusem nebo sbíráním umění. Naplnění života spočívá ve vztahu k sobě a k jiným. Proto je třeba děti učit, že život je o těchto vztazích. Resp. děti to ví a my jim to trochu předěláme... Proto na děti musíme mít čas. A úspěšní lidé? Protože ta jejich spokojenost, pokud je založená pouze na medaili a jiných úspěších či ziscích firmy, nemá nic společného s podstatou lidského štěstí. Když si vezmete, že vaše mysl je software, který musí zpracovávat tisíce informací, hrozí, že se zahltí a zapomene na to podstatné. A buď si to člověk uvědomí a chce s tím něco dělat, to je ten lepší případ, nebo se to v něm prohlubuje s rizikem, že obtíží a bolestí v těle, neshod v partnerství aj. bude přibývat. A ta mysl je pak může promítat třeba do stěhovavých bolestí nebo jiných tělesných projevů.
Dost se mezi svými známými setkávám s tím, že si na stěhovavé bloky stěžují, a přesto se nejedná o výkonné ředitele nebo vrcholové sportovce, jsou to třeba mámy na mateřské…
Pak je může tížit například strach – bojí se třeba o děti, o to, že se jim něco stane, nebo o to, jestli vyjdou s penězi. Důvodů je celá řádka a každý si je musí v sobě najít a pracovat s nimi. Často jsou strachy neracionální, jen zvyk mysli nějak přemýšlet. A co dělá tělo ve strachu? Změní se dechový stereotyp, který diametrálně rozladí svalovou koordinaci v celém těle. Spasmy samozřejmě mohou například po zádech různě cestovat, nebo se mohou přesídlit do břicha. Bolesti břicha zase souvisí s psychickým stresem, který strach může vyvolávat.
Jak moc si ale člověk dokáže sám zhodnotit, kdy je ten jeho strach v pořádku. Vždyť – každá máma se bojí o své dítě.
To jo a je to v pořádku právě do té míry, dokud ten strach není takto svazující. Ve chvíli, kdy dochází k atakům paniky ve smyslu, že člověk už dopředu například předvídá katastrofické scénáře nebo vnímá negativní tělesné pocity, je nejvyšší čas s tím něco dělat a začít pracovat se svou myslí.
Ony mají tyto strachy totiž zesilující tendenci, takže s věkem se zdravotní stav zhoršuje, bolesti budou čím dál silnější, navíc pokud jde o maminky, tak se může stát, že tento strach přenesou i na své děti. Ale podstata je samozřejmě v tom, aby žena měla celkově pro své rodičovství klidné zázemí. Na tom se podílí spousta faktorů a to je na jiné téma a delší povídání.
Takže je to potom takové rodinné dědictví?
No ono je to trochu jinak. Genetika dětem něco samozřejmě předá, ale rozhodně ne strach. V krátkosti – když se miminko narodí, tak nezná strach dřív, než se něco děje. Maximálně se může leknout, když třeba zaštěká pes, nebo uslyší jiný neznámý zvuk, ale jinak se neumí bát. A všechno je to jen o tom, jak na něj budou působit a komunikovat s ním lidé kolem. Pak se buď strach v človíčku nastartuje a postupně usídlí, nebo ne.
A tak mně a čtenářům Flowee poraďte na závěr, jak s tímto strachem bojovat?
Na našich kurzech mluvíme o technikách detailně. Řeknu příklad. Přišel ke mně pacient a mj. jsme se dostali na téma stresu. Věděl, že jej má a že jej má z práce. Říkal mi, že prostě povinnosti v práci přináší stres a napětí. Rozhovorem jsme se dostali k tomu, že ten pravý důvod jeho stresu je strach ze selhání, z toho, aby (někoho) nezklamal. To je tedy ono. První věc je schopnost si uvědomit pravý důvod ke stresu. A takových případů je celá řádka. A řešení? Není vždy rychlé. Za pocitem selhání či zklamání se schovává celá řádka pocitů či vjemů z celého života, dětství. A ty se musí komplexně řešit jeden při druhém. V první fázi je možné najít všechny myšlenky, které pro nás nejsou úplně příjemné. A napsat si je jako příběh o sobě. Pak s tím budeme pracovat dál...
Reklama
foto: Tomáš Rychnovský, Shutterstock, zdroj: http://tomasrychnovsky.cz/
