Probouzím se po dlouhé zimní noci. Svítá. Kolem je ticho. První záblesk světla strhl závoj z tváře tmy. Nádech. Výdech. Vteřina ticha. Chvěju se. V náručí držím znovuzrozené slunce. Zažehla jsem jiskru ve tmě nejhlubší noci. Světlo je zpátky a jeho žár znovu zahřeje zimou prokřehlou zemi.
Jsem energií pro každý tvůj nový sen. Jsem symbolem naděje, že po dlouhé noci znovu nastane den. Jsem skokem do prázdna, okamžikem po tom, co se odrazíš, vteřinou těsně předtím, než dopadneš zpátky na tvrdou zem. Jsem vírou v pevnou půdu pod nohama, aniž bys ji reálně cítila.
Jsem prázdnem. Jsem hlubokým nádechem před hlasitým výkřikem. Jsem tichem před bouří, nezhmotněnou ideou, myšlenkou před jejím vyslovením nahlas. Tak tohle jsem JÁ. A tak trochu i ty. Říkají mi Koliada.
Období pasivity
Žijeme v duálním světě, kde se neustále střídá období pasivity a aktivity, ve světě, kde bojuje černá s bílou, dobro se zlem. Aby mohla být bohatá úroda, musí si země prvně odpočinout. Prázdný prostor mezi veškerými přechody je pak nesmírně důležitý proto, abychom si zachovali rovnováhu a z období pasivity nebo aktivity neskočili okamžitě rovnýma nohama do opačného extrému. A právě toto poznání s sebou do našich životů přináší bohyně Koliada.
Bohyně Koliada stráží období přechodu z tmavé do světlé poloviny roku, je bohyní zimního slunovratu, času zastavení a ponoření se do hloubek klidu a ticha.
Jako lidé se usilovně snažíme odpojit od přírodních rytmů tak, abychom lépe fungovali lineárně, snáze sledovali své cíle. Jenže naše lidská podstata je cyklická. Jeden cyklus se pomalu přelévá do druhého. A nejen měsíc, ale i slunce v průběhu roku ovlivňují to, jak se cítíme. Ovlivňují naši náladu, potřebu odpočinku, náš spánek i jídelníček.
Slunce, vrať se
Bohyně Koliada stráží období přechodu z tmavé do světlé poloviny roku, je bohyní zimního slunovratu, času zastavení a ponoření se do hloubek klidu a ticha. Její odvrácenou tváří, temnou sestrou, i když v tomto případě spíš světlou sestrou, je Kupala, bohyně letního slunovratu. Zimní slunovrat je jako svátek už dnes spíš opomíjený a v současné době toto období slavíme jako Vánoce. Od jména bohyně „Koliada“ si také můžeme snadno odvodit slovo „koleda“. Tehdy naši předkové zpívali modlitby a oslavné písně, aby se slunce po zimě znovu vrátilo.
Zvyšuje se naše potřeba spánku, ticha i odpočinku. Sedíme zachumlaní do deky doma u krbu a chce se nám spát.
Nacházíme zde však totožnou symboliku. V Betlémě se Panně Marii narodí miminko, nad kterým září hvězda a které přináší lidstvu novou naději. V přírodě se pomyslně znovuzrodí slunce, což bylo pro tehdejší pohanskou, na rozmarech počasí zcela závislou společnost, nesmírně důležité. Věřili, že slunce se třeba jednou vrátit nemusí a oni uvíznou v temnotě. A pokud se vrátilo, znamenalo to příslib života, přežití a plodnosti po celý další rok. Proto lidé tuto noc bděli a intenzivně se modlili za to, aby slunce znovu vyšlo.
Vrchol tmy
Z bodu největší zimy a temnoty se znovuzrodilo slunce, symbol tepla a života. Koliada je bohyní tmy i nově se rodícího světla. Její symbolika však sahá mnohem dál. K naději a znovuzrození. Přichází v prosinci, kdy je tma nejintenzivnější a náš systém jde přirozeně do stavu hibernace či jakéhosi bdělého polospánku. Většina zvířat je zalezlá ve svých skrýších a nabírají sílu. Stromy shodily všechno svoje listí a semínka jsou zatím ukrytá pod zemí. Příroda odpočívá. Stromy, květiny, zvířata i my. Jako lidé se přirozeně choulíme do stavu určité letargie. Zvyšuje se naše potřeba spánku, ticha i odpočinku. Sedíme zachumlaní do deky doma u krbu a chce se nám spát. Koliada přináší zprávu, že je to úplně v pořádku. Že je v pořádku občas déle spát nebo setrvávat v tichu.
S bohyní Koliadou je spojován živel vzduchu. Jako když si představíte zasněžené pole a nad ním prázdný prostor, který zaplňuje jen ticho a vítr.
Ticho je velký dar. Není potřeba prostor neustále zaplňovat slovem, zvukem a činností. Protože jedině v prázdném prostoru se může zrodit něco nového. Ona je tou, která splétá velký galaktický příběh hvězd. Nadčasovou historii, pro kterou jsou naše životy jen záblesky světla. A zároveň je tou, která v nekonečné tmě přináší první jiskru záměru, inspirace. První dotek. Ona je tichem, prázdnotou a tmou.
S bohyní Koliadou je spojován živel vzduchu. Jako když si představíte zasněžené pole a nad ním prázdný prostor, který zaplňuje jen ticho a vítr. Přináší s sebou moudrost toho, že pokud chceme jít do něčeho nového, inovativního, tvořivého, pak právě její prostor ticha, odpočinku a prázdna je pro to podmínkou.
Na přípravě článku se podílela a svými odbornými znalostmi přispěla Lilia Khousnoutdinová.
foto: Ieva Ozola, zdroj: Lilia Khousnoutdinová
