Český národ si v průběhu dějin vytvořil velmi osobité zvyky. Pojem „české Vánoce“ má tedy specifický kulturní význam. Vánoční tradice vycházejí ještě z předkřesťanského období, kdy se uctíval kult slunce, země, měsíce, pohanských božstev, rostlin nebo zvířat, a také pochopitelně z křesťanské myšlenky zrození Spasitele. Vytvořila se bohatá škála obyčejů, bez nichž by si naši předkové ani nedokázali představit oslavu svaté noci. Některé tradice známe dodnes, jiné už si jen připomínáme.
Svatý Šprech a uctívání předků
Rodiče na Štědrý den slibovali svým dětem, že pokud se budou postit do doby, než na nebi vyjde první hvězda, uvidí večer zlaté prasátko. Někteří vyhrožovali, že pokud nevydrží a něco sní, přijde svatý Šprech a rozpáře jim břicho, aby zjistil, zda držely půst. Jídla se během dne zřekli samozřejmě i dospělí a odpíráno bylo i dobytku. Půst zřejmě odkazoval k církevnímu zákazu požívat maso a jíst vícekrát denně v období svatých nocí z důvodu uctívání našich předků.
Ovocnému stromoví od večere kosti a zlatoušky na stěnu tomu, kdo se postí.
Věřilo se, že o svatých nocích (kromě Vánoc se mezi ně řadí i svátek svaté Lucie, den Mláďátek a Tři králové) přicházejí duše zemřelých mezi živé. Z toho důvodu bylo také zakázáno na Štědrý večer uklízet. Zametání koutů by mohlo duše zemřelých zranit, nebo dokonce z domu vymést, a ty by se poté mohly rodině mstít. Zřejmě ze stejného důvodu se v tuto dobu nemají zvedat věci, které spadnou na zem, mlít obilí, vylévat voda na dvůr, vynášet popel nebo prudce vstávat od stolu. Možná také znáte tradici, že by od štědrovečerního stolu neměla vstávat hospodyně. Víte proč? Pokud by vstala, slepice by jí v dalším roce neseděly na vejcích.
Devítichodová večeře a prosby
Hojnost Štědrého večera v dobách našich předků nespočívala v darech, jak tomu bývá dnes, ale v pestrosti pokrmů. Štědrovečerní večeře v rodinném kruhu byla hlavním bodem oslavy. Na stole mělo být devatero chodů. Tím prvním byly oplatky máčené medem nebo také česnekem. Česnek měl magickou moc odhánět zlé duchy, a tak jím pověrčiví lidé nešetřili. Poté zpravidla následovala polévka s houbami, černý kuba z krupek a slané kaše – nejčastěji z prosa, krupice nebo hrachu – které měly symbolizovat bohatou úrodu. Kromě toho se na stole objevovalo ovoce, buď sušené, syrové nebo zavařované a různé vánoční pečivo.
Na stůl byl už ve středověku pokládán ubrus, na který (v některých krajích pod něj) hospodář položil vše, co rodině vydala zem. Našli byste tam zeleninu, ovoce, obilí a v každém případě chléb. Kapr nebo obecně ryby se na štědrovečerní stůl dostaly až na počátku 20. století, a to do bohatších měšťanských domácností. Také se zpravidla jedly tam, kde k nim měli lidé blízko, hlavně tedy v jihočeském kraji.
Prosby o úrodu a dary zvířatům
Prosba, aby byl další rok úrodný, se nesla celým večerem. Někde lidé kladli pod štědrovečerní stůl slámu, jinde se na stůl umístila ošatka nebo talíř s obilninami. Slámou, která byla po celou dobu večeře pod stolem, se další den ovazovaly ovocné stromy, aby příští rok dobře plodily. V některých krajích si chodily o kmeny stromů hospodyně utírat ruce, které měly slepené od těsta na vánočku. I to mělo přislíbit úrodu.
Nezapomínalo se ani na domácí zvířata. Dobytku nosil hospodář posolený chléb, včelám se včelař chodil připomínat zaklepáním na úl, slepicím hospodyně nasypala směs pšenice, hrachu a ječmene.
Věštění svatby, zdraví a smrti
Vánočního věštění se účastnili hlavně mladí, kteří toužili vědět, jaký budou mít osud. Dívky třeba pro zjištění svého budoucího ženicha pojídaly o Štědrém večeru jablko ve vratech; pokud byl první člověk, který prošel, mužského pohlaví, znamenalo to, že se příští rok slečna vdá. V hádání nastávajícího byly zejména dívky neskutečně vynalézavé. Dobře známým zvykem bylo házení botou přes hlavu – pokud dopadne obrácená špičkou ke dveřím, dívka se vdá. Také z hospodářství pouštěly psy, aby pak s jejich příchodem zjistily, z jaké strany mají čekat ženicha. Jinde vkládaly do těsta na knedlíky lístečky s chlapeckými jmény. Jméno v prvním knedlíku, který při vaření vyplaval na povrch, značilo jméno ženicha. Chlapci při věštění vsázeli na jednoduchost – příchod své budoucí nevěsty odhadovali z pohybů listů a větví stromů.
Hoj, já mladá dívčina, srdce nezadané: mně na mysli jiného, jiného cos tane.
Temnější tradice zase poukazovaly na ty, kteří svět živých možná opustí. Pozorovaly se stíny postav sedících u štědrovečerního stolu. Pokud některému stínu chyběla hlava, do roka měl zemřít. Smrt se mohla objevit v odrazu vody ve studánce. Dívka mohla na hladině spatřit svatbu, mládence nebo rakev.
Ke zvykům, které se dochovaly dodnes, patří krájení jablka, pouštění lodiček nebo lití olova. Pokud se v rozkrojeném jablku ukázala hvězdička, zajišťovalo mu to zdraví, pokud křížek, čekala ho smrt. Špatným znamením byla také potopená lodička při pouštění ořechových skořápek se svíčkou.
Toč se a vrč, můj kolovrátku! Všeckoť ve světě jen na obrátku a život lidský jako sen!
Tradice byly pro naše předky nedílnou součástí prožívání Vánoc. Některé brali vážně, jiné sloužily spíše pro zábavu. V dnešních domácnostech se tradice objevují daleko méně, přesto nevymizely. Naopak se tvoří jiné, nové. Takovou tradicí je třeba zasílání finančních darů na charitu, zpívání koled či sledování pohádek. I to je tradice, na které vyrostla část naší generace. To, jaké tradice si vytvoříme, je na každém z nás.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek, Zdroj citací: báseň Štědrý den, Karel Jaromír Erben
