„Lidé mají temné duše a zlo je fascinuje,“ říká Andrej Drbohlav, etoped, který se zabývá poruchami chování, a behaviorální patolog. Celý svůj profesní život se věnuje problematice sériových a masových vrahů. Jeho knihy Psychologie sériových vrahů a Psychologie masových vrahů si vysloužily obrovský zájem odborníků i laiků. „Když mě před sedmnácti lety oslovilo nakladatelství, ať o tomto fenoménu napíšu, říkal jsem si, že to je nesmysl a nikdo to nebude číst. No a dnes jsou z nich bestsellery. Podobně je to s přednáškami, které dodnes navštívilo přes třicet tisíc posluchačů,“ říká Andrej Drbohlav.
Zakladatel institutu behaviorálních studií Ibsaro říká, že jeho cílem není lidi fascinovat. „Chci poukázat na křehkost lidské duše, na varovné signály neblahého vývoje, také aktivizovat společnost k podpoře a pomoci těm, kteří žijí v dětství v bolesti, ze které se žel často rodí rozmanité odstíny temnoty. Zároveň si dávám velký pozor na to, jak o těchto odstínech lidské duše vyprávím.“
Nám Andrej Drbohlav v rozhovoru vyprávěl například o nejčastějších motivech sériových a masových vrahů, o důvodech, proč si většina z nich neuvědomuje, že něco udělali špatně, i o tom, jak současná situace ve světě může výskyt těchto patologických jedinců ovlivnit.
Díváte se v televizi na detektivky? A blíží se tam profily vrahů alespoň trochu skutečnosti?
Přiznám se, že se moc nedívám. Samotné činy těchto pachatelů mě totiž zase až tak nezajímají, zvláště pak ve filmové podobě, která je realitě na hony vzdálená. To, co mě odborně zajímá, je rozpínavost lidské psychiky a okolnosti, které utvářely v průběhu života duši tak temnou, že se rozvinula až v nejhorší odstíny zla.
Platí tedy podle vás formulace, že „vrahem se člověk nerodí, vrahem se stává“?
V obecném smyslu slova ano. Status vraha není diagnóza, jde o profil kriminalistický, definovaný činy daného jedince. A ty většina lidí dovede hypoteticky ovlivnit. Mnohé jde změnit, když je vůle. A to i přesto, že jisté předpoklady k vývoji mimo běžnou normu až k hranicím patologie jsou u některých jedinců dědičně dané.
Kolektivní i individuální duše bude mít své neviditelné šrámy ještě dlouho po odeznění současné pandemie. Možná definuje zcela novou generaci.
Tím se mimochodem detailněji zabývám ve svých knihách, kde jsou popsány životní cesty stovek skutečných pachatelů už od jejich raného dětství. Smyslem je právě představit ony drobné signály, kterými nám dávají najevo, že se jejich cesta začala ubírat špatným směrem. A potřebují pomoci dříve, než se jim jejich vlastní temnota zalíbí a zcela je pohltí.
Zabýváte se zvlášť sériovými a masovými vrahy. Jaké jsou mezi těmito dvěma skupinami rozdíly? Tedy kromě toho, že ti první asi zabíjí na etapy, zatímco ti druzí vyvraždí najednou několik lidí...
Z kriminalistického hlediska je skutečně rozdíl takový, že sérioví vrazi útočí na více místech a mezi činy je většinou časový odstup, zatímco masoví vrazi útočí pouze v určitý čas na jednom místě. Odlišnosti jsou však mnohem významnější v rovině jejich duše, prožívání, chování, přičemž mají obvykle jiné motivy, fantazie, dětství a rodinné zázemí. Jsou to tedy dva poměrně odlišné profily. U sériových vrahů bývá častěji rozmanité ubližování a fyzické týrání v širokém smyslu slova. V rodinách masových vrahů zmiňuje řada studií spíš zvýšenou přítomnost psychického a emočního tlaku, zanedbávání či nezájmu.
Jaké jsou nejčastěji jejich motivy pro tyhle činy?
Opět je rozdíl, zda se jedná o sériového či masového vraha. Nejčastějším motivem sériových vrahů je sexuální touha, a to téměř v šedesáti procentech případů. Další motivací bývá zisk, nadšení z vraždy či touha po nadvládě, i když také tyhle vzorce mívají často doprovodně přítomné sexuální násilí. Naproti tomu u masových vrahů je základním motivem nenávist vůči společnosti či konkrétním skupinám, touha po pomstě či touha po zviditelnění. Mají odlišnou vývojovou cestu, motivy a projevy agrese.
Co se týká masových vrahů, před několika lety jsem viděla snímek Já, Olga Hepnarová o známé a asi jediné české masové vražedkyni. Ve filmu však byla vykreslena ani ne jako zločinec, ale spíš jako oběť tvrdé společnosti, která téhle ženě možná jen včas neposkytla adekvátní pomoc. Je to klasický příklad z praxe?
To je dvousečné. Řada těchto jedinců by včasnější péčí opravdu nedorostla do tak extrémních rozměrů patologie duše. Mezi svými dětskými klienty v terapii mám každopádně nemálo takových, kteří mají našlápnuto skutečně velmi špatným směrem. A ačkoli děláme, co můžeme, posuny jsou pomalé a nepatrné. Často nad sebou pochybuji, často dlouho nevím, jak některý lidský příběh správně rozmotat a znovu správně navázat, často selhávám. Naštěstí je ale i řada individuálních příběhů, které mi vrací naději.
Zásadní je spolupráce rodiny a vůle samotného dítěte. V lidské duši to není tak, že se vše může jen zhoršovat. Mnohé se dá zvrátit, zlepšit, zakonzervovat, nahradit, odklonit nebo zcela odstranit. Ona dvousečnost tkví v tom, že když se na pachatele mnohonásobných vražd podíváte ve světle jejich životní cesty, tak někteří sice volali po pomoci, ale neměli vůli na sobě pracovat. Jiní zase zarputile jakoukoliv podporu odmítali, protože si připadali zdraví a léčit by se podle jejich názoru mělo spíš jejich okolí. Což je mnohdy v těchto rodinách vlastně i pravda.
Je pravda, že si mnoho vrahů ani neuvědomuje, že něco udělali špatně?
Je to poměrně obvyklé a tato ztráta svědomí, lítosti a empatie má mnohá vysvětlení. Z psychopatologické perspektivy vykazuje devět z deseti těchto pachatelů vážnou formu psychopatie. Zásadně pak záleží na konkrétním subtypu pachatele podle vývojové cesty a motivu. Někteří si své špatné chování neuvědomují kvůli silným obranným mechanismům, jiní kvůli predatornímu vnímání ostatních lidí, nápodoby vztahově blízkých osob či dlouhodobé traumatizaci a touze po pomstě.
Jak vlastně toto patologické chování vzniká?
Řada psychopatů je směsicí genetických a biologických okolností, byli obroušeni životem, nemocnými vztahy a bolestmi své cesty. Narušená struktura osobnosti některých jedinců však vzniká i jinými, spíše náhlými okolnostmi, jako jsou úraz mozku, mozková mrtvice či infekce. Nemalá část psychopatů je "vyrobena" prostředím, rodinou a společností. Je však pravděpodobně řada dalších vlivů, které prostě ještě neznáme.
Zmínil jste, že k vražednému chování může přispívat i prostředí či společnost jako taková. Můžete to rozvést?
U sériových vrahů je vliv společnosti menší. Jejich chování je výsledkem rozmanité individuální patologie a vlastní klikaté životní cesty. Byli tu vždy a jediné, čím může společnost naopak přispět pozitivně, je větší všímavost, odborná podpora a dostupnost péče o duši.
Andrej Drbohlav (1980)
Dlouhodobě se věnuje extrémním formám behaviorální patologie a psychopatologie. Jako terapeut působí v Institutu Neuropsychiatrické péče v Praze a zaměřuje se zejména na poruchy chování a rané poruchy osobnosti. V IBSARO - Institutu behaviorálních studií se věnuje vzdělávání a výzkumu vývojových cest patologického chování a osobnosti u dětí a dospělých. Pod autorským pseudonymem Andy Reiben je druhou profesí výtvarník / designer a hraje ve funkrockové kapele The Villagers (TVL).
U masových vrahů to je ale jinak. Zde je vliv společnosti dramaticky větší. Důvodem je například to, jak se v médiích informuje o zlu, velké množství špatných zpráv kolem nás, ilustrativnost zla, ale také například tlak na individualitu, materiální rozežranost, snížení interakcí tváří v tvář a řada jiných tlaků.
Reklama
foto: Tomáš Kebort, zdroj: Ibsaro
