Zakazování knih má dlouhou a hanebnou historii, mrtvé ale není. Naopak, zůstává stále prosperujícím odvětvím. V září jsme si připomněli 40. výročí Týdne zakázaných knih, což je každoroční akce, oslavující svobodu čtení. Týden zakázaných knih vznikl v roce 1982 kupodivu v USA, a to v reakci na růst cenzury ve školách, knihovnách a knihkupectvích.
V jistém smyslu musíme obdivovat energii a ostražitost těch, kteří dnes chtějí knihy zakazovat, píše novinář John Self v článku pro BBC Culture. Dříve to totiž bylo mnohem jednodušší. V dobách, kdy většina obyvatelstva neuměla číst a knihy se nedaly snadno sehnat, bylo možné vědomosti lidí omezovat přímo u zdroje. Například katolická církev dlouho odrazovala věřící od toho, aby vlastnili výtisky Bible, a schvalovala pouze latinský překlad, který si dokázal přečíst jen málokdo. Oficiálně to mělo zabránit tomu, aby si laici slovo Boží špatně vykládali, ale také to zajišťovalo, že nemohli zpochybňovat autoritu církevních představitelů.
I poté, co se míra gramotnosti zlepšila, ale knihy zůstaly stále drahé, zejména špičková literární díla, jejichž slova a myšlenky byly nadčasové (a potenciálně nejnebezpečnější). Teprve ve třicátých letech 20. století bylo masové publikum toužící po kvalitních a cenově dostupných knihách uspokojeno.
Korumpování mysli
Čínská vláda vydává dodnes vyhlášky proti knihám, které „nejsou v souladu s hlavními socialistickými hodnotami Číny“ a které „mají deviantní názory na svět, život a morálku“. A tato slova se dají použít na jakoukoli knihu, kterou úřady z nějakého důvodu neschvalují... V Rusku je přístup k zakazování knih obzvlášť pozoruhodný, vezmeme-li v úvahu množství skvělých spisovatelů, kteří se tam narodili a později proslavili daleko za hranicemi domoviny. V sovětské éře se však vláda snažila kontrolovat čtenářské návyky svých občanů stejně jako zbytek jejich života.
V roce 1958 získal Boris Leonidovič Pasternak Nobelovu cenu za literaturu za román Doktor Živago. Ten byl v předchozím roce vydán v Itálii, doma však nikoliv. Jeho ocenění rozlítilo sovětské úřady natolik (státem kontrolovaná média jej označila za „umělecky obskurní, zlomyslné dílo“), že byl Pasternak nucen cenu odmítnout. Vláda knihou opovrhovala jak pro to, co neobsahovala (neoslavovala ruskou revoluci), tak pro to, co obsahovala (náboženský podtext a oslavu hodnoty jednotlivce). Že byl román nakonec v Rusku vydán, zařídila paradoxně americká CIA, která v něm viděla „velkou propagandistickou hodnotu.“
V roce 1857 byl černoch z Ohia Sam Green „souzen, usvědčen a odsouzen k deseti letům vězení v káznici“ za to, že „měl v držení Chaloupku strýčka Toma“.
Zákaz knih v Sovětském svazu vedl k rozvoji samizdatu, jemuž vděčíme za to, že dodnes existuje například poezie Osipa Mandelštama. Disidentský spisovatel Vladimir Bukovskij shrnul samizdat takto: „Sám si to píšu, sám si to upravuji, sám si to cenzuruji, sám si to vydávám, sám si to distribuuji a sám za to sedím ve vězení.“
Ani Západu se cenzura nevyhnula
Na Západě jsou ale lidé naivní, pokud si myslí, že „u nich se to neděje“. Obvykle se argumentuje stejně jako jinde tím, že jde o ochranu obyčejných lidí, kteří jsou zřejmě příliš slabomyslní na to, aby mohli sami posoudit, zda jsou knihy vhodné či ne. V Británii byl zákaz knih často nástrojem proti vnímané sexuální obscénnosti. Šlo o typický pokus použít tupou sílu zákona k zastavení společenských změn. Tato taktika vždy selhává, přesto je pro krátkodobě orientované úřady neodolatelná.
A mnoho spisovatelů to dokázalo využít ve svůj prospěch. Například James Joyce při psaní Odyssea prohlásil, že by „bez ohledu na policii do svého románu rád vložil všechno“. Kniha byla v Británii zakázána od roku 1922 do roku 1936, přestože úředník za zákaz odpovědný přečetl pouze 42 ze 732 stran. „Všechno“, co Joyce do Odyssea vložil, zahrnovalo i masturbaci, nadávky, sex a chození na záchod.
Udržování myšlenek při životě
Neodolatelným cílem pokusů o cenzuru jsou také školy. Částečně proto, že usměrňování tvárné dětské mysli se zdá být účinným způsobem, jak včas odříznout nebezpečí, ale také proto, že (na rozdíl od knihkupectví) se k fungování škol vyjadřuje i společnost.
V roce 1982, kdy byl Týden zakázaných knih zaveden, se případ pokusu o školní cenzuru dostal až k Nejvyššímu soudu USA. Školní rada argumentovala tím, že „je její povinností chránit děti ve školách před morálním nebezpečím stejně jako před nebezpečím fyzickým a zdravotním“. Oním nebezpečím byly knihy, které byly „protiamerické, protikřesťanské, antisemitské a prostě špinavé“. Soud však v souladu s prvním dodatkem dospěl k závěru, že „lokální školní rady nemohou odstraňovat knihy ze školních knihoven jen proto, že se jim nelíbí myšlenky v nich obsažené“.
Cenzurovaná, v Petrohradu 1886 vydaná vkniha N. I. Grecha Zápisky mého života (zdroj: Wikimedia Commons)
To však cenzory nezastavilo. Mezi žhavými trendy v zákazech knih v amerických školách a knihovnách je na prvním místě sex. Sex tradičně znamená obscénnost, dnes se však „sex“ v zákazech knih týká spíše sexuality a genderové identity. Top tři „nejvíce napadené“ knihy roku 2021 byly kritizovány kvůli obsahu tematiky LGBTQI+. To trochu zpochybňuje představu, že zákazy knih se dějí spíš na ochranu mladých lidí než jako pokus o ideologickou čistku.
Ale cenzura knih v USA má dlouhou historii. Její nejznámější ranou obětí se stal román Chaloupka strýčka Toma Harriet Beecher Stoweové z roku 1852, který byl namířen proti otroctví. V roce 1857 byl černoch z Ohia Sam Green „souzen, usvědčen a odsouzen k deseti letům vězení v káznici“ za to, že „měl v držení Chaloupku strýčka Toma“. Ironické je, že dnes je tato kniha nejčastěji kritizována progresivní částí politického spektra za stereotypní vykreslení černošských postav.
Čím významnější je kniha, tím spíše přitahuje pozornost cenzorů. Kniha J. D. Salingera Kdo chytá v žitě byla napadána pravidelně. V roce 1960 byl za její výuku vyhozen z práce učitel a v 80. letech byla kniha nenápadně odstraněna ze škol ve Wyomingu, Severní Dakotě a Kalifornii. Argumentem pro zákaz Salingerova románu byla obvykle sprostá slova a vulgární výrazy. Zakazování knih se nevyhýbá žádné literární formě. Cenzuruje se vše od populární beletrie (Peter Benchley, Sidney Sheldon, Jodi Picoultová) až po uznávanou klasiku (Kurt Vonnegut, Harper Leeová, Kate Chopinová). Cenzura má více terčů než lukostřelecká soutěž, od uctívání okultismu (série o Harrym Potterovi) po ateismus (Podivný případ se psem). Snaha zakázat knihy nicméně způsobuje, že si jich lidé všimnou tím spíš.
Reklama
foto: Shutterstock, Wikimedia Commons, zdroj: BBC
