Každý večer po návratu domů z práce se mi doma naskýtá ten samý obrázek: můj muž leží na gauči, před ním je zapnutá televize s fotbalem, na kolenou má notebook s hrou Football Manager a v ruce mobil s Twitterem. Sice mě pozdraví, to ano, a třeba se i zeptá, co budeme jíst. Ale to je asi tak všechno. Po dvou minutách konverzace se rychle vrací ke svým „čutálistům“.
Zatímco já bych ráda posdílela zážitky z celého dne, on je spokojený, aniž by vyřkl víc než dvě slova. A tak u nás plyne den za dnem... Trochu mě uklidňuje, že po poradě s kamarádkami zjišťuji, že tento jev není vůbec neobvyklý.
Kde je problém?
Pasivita partnera se může projevovat mnoha různými způsoby. Nezapojuje se dostatečně do výchovy dětí a do domácích záležitostí, velký podíl práce a rozhodování nechává na ženě. Nekomunikuje, neptá se, jaký byl den, neplánuje společný víkend, večeři, dovolenou. Všechno nechává na iniciativě své polovičky. Je pohodlný, nechce nic měnit na svém životním stylu, nechce se stěhovat, nechce kupovat dům, nechce dítě, nejraději by vše nechal při starém, případně následoval manželku, která všechno vymyslí a zařídí.
Muž může mít pocit, že nedostává to, co potřebuje. Tím může být třeba více uznání, náklonnosti, pozornosti. A proto se stahuje. „Nedáváš mi to, co potřebuji, tak já ti nedám to, co potřebuješ ty.“ Je to zákopová válka, kdy každý čeká, až krok udělá ten druhý.
Zajímavé zároveň je, že podle psychologa Roberta Taibiho jde často o muže, kteří jsou v jiných oblastech života naopak velmi aktivní, například jde o velmi cílevědomé manažery. Proč se to tedy děje?
Zde je několik častých příčin, které psycholog v průběhu let zaznamenal:
1. Uvažuje v mezích tradičních sexistických rolí
„Celý den tvrdě pracuji, a když přijdu domů, chci si odpočinout.“ Tento postoj často nastavili rodiče a byl zakotven v jejich rodině nebo kultuře, kde jeden z partnerů má na starosti vnitřek – domov a děti – zatímco ten druhý, obvykle muž, se stará o vnější záležitosti – práci, auto, garáž, možná trávník. Nebo někdy vyrůstali v rodině, kde byli muži a chlapci jednoduše rozmazlováni a ženy obstarávaly těžkou práci.
Tato očekávání mohou způsobit problémy zejména tehdy, když partnerka pracuje na částečný úvazek nebo zůstává doma a stará se o děti, a muž nechápe, co vlastně celý den dělá. Pokud oba partneři pracují na plný úvazek a žena navíc ještě v domácnosti, pak pocity křivdy mohou rychle vést k rozepřím a nelibosti.
2. Vzdal to kvůli kritice
Někteří muži svou pasivitu vysvětlují následovně: Kdykoli se do něčeho pustili a něco iniciovali, vždy se setkali s odporem nebo kritikou; cítili se odmítnutí nebo ovládaní a jednoduše se přestali snažit. Takže zaujímají postoj: Fajn, udělej si to po svém.
3. Vztah není v rovnováze
Varianta výše uvedeného, kdy má muž pocit, že nedostává to, co potřebuje. Tím může být třeba více uznání, náklonnosti, pozornosti. A proto se stahuje. „Nedáváš mi to, co potřebuji, tak já ti nedám to, co potřebuješ ty.“ Je to zákopová válka, kdy každý čeká, až krok udělá ten druhý.
4. Bojí se konfliktu
Zatímco ostatní příčiny se soustředí na vztah, tady jde spíše o osobnost. Už jen při pomyšlení na to, že by měl něco iniciovat, obává se muž možného konfliktu nebo rozrušení. Že se jeho partnerka bude zlobit nebo bude nešťastná, že dojde k hádce. A tak se drží zpátky.
Stejnou úzkost vyvolává, když jeho partnerka navrhuje nebo dělá něco, co se mu nelíbí. On s tím buď souhlasí, a pak pravidelně vybuchuje kvůli něčemu nepodstatnému, nebo se stává pasivně agresivním a svůj hněv vyjadřuje tím, že „zapomíná“, nebo sice dělá to, co partnerka chce, ale svým vlastním pomalým tempem.
5. Má nějakou psychickou poruchu
Například mezi běžné příznaky dospělých s ADHD patří prokrastinace, zapomínání, začínání věcí a jejich nedokončování. V důsledku toho mají lidé pocit, že je jejich partner nespolehlivý, není týmový hráč, a oni musejí dělat těžkou práci.
6. Už je prostě takový
Na neposledním místě lze uvést úplně základní osobnostní rys. Někteří lidé prostě nevyhledávají aktivní zážitky, ale raději sedí doma, čtou si a jen v tichosti sdílí přítomnost jeden druhého. V takovém případě jim není možné nic vyčítat, protože takoví pravděpodobně už byli na začátku vztahu, nebo se zprvu museli přetvařovat. Možná se také stydí navrhovat nové věci, nebo mají nějaký jiný problém, který sžírá jejich nitro a kvůli němuž se nejsou schopni angažovat v ničem jiném.
Co s tím?
Změnit tyto vzorce chování znamená zaměřit se na jejich základní příčiny. Pokud je vztah v nerovnováze, je potřeba se pobavit o tom, jak může každý z partnerů dostat od druhého to, co potřebuje. Pokud se jeden cítí kritizován a trápí se tím, nemusí ten druhý vyloženě „držet pusu“, ale měl by si dávat větší pozor, aby nevyzněl odmítavě nebo manipulativně. Pokud je žena nespokojená, že se manžel nedostatečně stará o děti, zatímco on se jenom bojí, že dostane vynadáno, opět je na místě si o věcech promluvit.
Pokud se problém týká rolí, osobních hodnot a očekávání, musí pár pracovat na oboustranně výhodných kompromisech. Oba se musejí naučit umět ustoupit, naslouchat jeden druhému a nevyžadovat mít pokaždé poslední slovo.
Někteří muži svou pasivitu vysvětlují následovně: Kdykoli se do něčeho pustili a něco iniciovali, vždy se setkali s odporem nebo kritikou; cítili se odmítnutí nebo ovládaní a jednoduše se přestali snažit. Takže zaujímají postoj: Fajn, udělej si to po svém.
Pokud jde o strach z konfliktů nebo třeba ADHD, prvním krokem je přiznat si, že jde o problém, a řešit ho přímo nějakou formou terapie a medikace.
S příliš introvertními muži toho moc nadělat nejde a ani by to nebyl dobrý nápad, protože snažit se změnit něčí osobnost by bylo manipulativní, neférové a ve finále by to nikam nevedlo. Přesto je možné i takové typy lidí motivovat, aby více vylezli ze svého krunýře a zkoušeli nové věci. Je nutné na to ale jít polehoučku a s empatií. Pokud máte pocit, že vašeho milého něco trápí, přimějte ho se vám svěřit a nabídněte mu pomocnou ruku.
Stejně jako mnoho jiných potíží ve vztazích je pasivita nepochybně problémem, ale také naučenou reakcí na jiný problém, který není řešen. Lze se této reakci odnaučit? Jistě, ale začíná to uznáním problému a ochotou to změnit.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Psychology Today