Předjaří si vychutnávají spíš lidé, kteří už nějakou dobu na světě pobyli, jsou ochotni radovat se z náznaků příjemnosti a již nechtějí čekat jen na těch pár krásných dní v roce, které možná přijdou. A tak se v únoru utěšují, že už za pár týdnů bude jaro a alespoň ty dny se už zase prodlužují. Je třeba hledat a čistit střípky štěstí v průměrné bezvýznamnosti.
Slyším, že musíme zasypat příkopy, táhnout za jeden provaz a vůbec nehádat se a žít láskyplně vedle sebe jako ti lvi a gazely na obálkách Strážní věže. I snažil jsem se zasypat příkopy a narazil jsem. Pro jedny jsem byl zabedněný boomer, pro druhé blouznivec, který podlehl z nerozumu či za účelem slávy progresivismu. Pamatuji si jen tu záři v očích obou účastníků debaty, která by osvítila Václavské náměstí i s přilehlými ulicemi.
Kdo se stará o teď
Je těžké dnes v nějakém názoru držet pozici středu. Nebo alespoň pozici porozumění. Jedni brání svět, který už není a nebude, druzí staví virtuální svět, který ještě není. Kdo se ale stará o dnešek? Inu, nikdo, protože to je práce. Nemáte se o nic jiného opřít než o dobrou vůli. A to je holenku sakra málo. A milovníci novot vás také zatahují do svých snů, tentokrát o věcech nevyzkoušených, tudíž možná nefunkčních.
Je příjemné najít místo, kde se nespěchá, neřve, nikdo vás neruší a nic neničí.
Vše bude dobré, když ti druzí ustoupí, slyšíte. Kompromis, vyslovíte po chvíli váhání to sprosté slovo. Kdepak, za něj srdíčka na Twitteru nedostaneme, odvětí ostatní účastníci debaty a vrhnou se na své mobily, aby se mohli pozurážet. S věcmi, které jsou potřeba udělat, to nepohne ani o milimetr, ale morální příkop je prohlouben. I vyrazil jsem na venkov, hlavu si pročistit.
Mnohokrát jsem tím městem jel, kolem ještě víckrát, ale nikdy se nezastavil. Hustopeče. Místo spojené s TGM. Mají to napsáno na radnici. Rozhlížím se po náměstí a hledám, kde bych hlavu pražského povaleče složil. Protože je odpoledne, mám na mysli kavárnu. Nic nevidím, jen na konci ulice hotel s oněmi nevkusnými stavebními zásahy let ještě předtím, než jsme vyhráli Nagano, jak teď všude bylo připomínáno.
Neoznačená oáza klidu
Tam se mi nechtělo, myslím do toho hotelu, v Naganu jsme tak trochu všichni, to už nám nikdo nevezme, no nakonec se odvážnější kolega zeptal a paní ukázala cestu k neoznačené kavárně. Aha, ona je to kavárna v muzeu. Skrytá, ale s příjemnou obsluhou a chutnou kávou. Krásné místo na ten čas, kdy šedivý den se postupně promění v tmavou noc. Možná mají důvod, že jsou schovaní. Ti, kteří vědí, je znají. Ostatní by rušili. Anebo nepochopili. Je příjemné najít místo, kde se nespěchá, neřve, nikdo vás neruší a nic neničí.
Když jsem u toho ničení. Byl jsem v Kutné Hoře a viděl dům, z něhož by byl krásný výhled na chrám svaté Barbory. Kdyby se nerozpadal. Ten dům. O vědomém mučení nádherné budovy nádraží Vyšehrad jsem již psal. Každý znáte jistě nějakou stavbu, která je zdánlivě ponechána svému osudu, i když křičí: Zachraňte mě. Vzpomněl jsem si na seriál Dexter. Chtělo by to nějakého Dextera na záchranu budov záměrně ponechaných k rozpadnutí. Nějakého mstitele krásy a smysluplnosti. Jistě, kapitalismus je vítěz a soukromé vlastnictví nedotknutelné. Leč trochu punku a anarchie ho nezabije.
Nemá smysl čekat na těch několik skutečně krásných dní v roce. Ani ale nemusíme sami sebe přesvědčovat, že pošmourný den je něco báječného. Počasí nezměníme. Ale můžeme se snažit, aby kavárny, kde vaří dobré kafe, vydržely. Lidé si je najdou. Mám zkušenost, že tam chodí právě ti, kteří umí zasypávat příkopy. A nenechají umírat hezké domy.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
