„Kde jsou?“ zeptal se před více než sedmdesáti lety nositel Nobelovy ceny za fyziku Enrico Fermi. Stáří vesmíru, jeho ohromující velikost a počet těles v něm dávají prostor předpokladům, že by kromě nás mohly existovat i jiné civilizace. Pokud je tomu ale skutečně tak, proč ještě nedošlo ke kontaktu?
Této otázce se říká Fermiho paradox. Je důležitou intelektuální výzvou, přičemž některá možná vysvětlení jsou pravděpodobnější než jiná, připomíná ve svém textu pro Psychology Today antropolog Guy P. Harrison, který je autorem bestsellerů o vědě, kritickém myšlení, historii a přírodě. Nabízí osm variant, které jsou buď samostatné, nebo v určité kombinaci odpovědí na otázku, proč stále nedošlo k prvnímu kontaktu, pokud mimozemské civilizace skutečně existují.
Nedostatek času
Moderní člověk je starý jen o něco málo přes 300 tisíc let a civilizace je stará šest nebo sedm tisíc let. To jsou v měřítku vesmíru, kde se čas měří na miliardy let, jen nepatrné okamžiky. Je tedy možné, že naše existence ještě neposkytla dostatečný časový prostor pro to, aby nás mimozemská inteligence náhodou potkala nebo kontaktovala.
Vědecké objevy a složité technologie by mohly být vzácné, a to i mezi mimořádně inteligentními formami života. Inteligence je složitý, rozmanitý a subjektivní jev, který nemusí být nutně synonymem pro vědu.
Jsme odpudiví
Možná je to v nás. Třeba nás mimozemská inteligence už pozorovala a zkrátka se jí nelíbilo, co vidí. Mohli nás vnímat jako bizarní, šílenou, protivnou a bezohlednou formu života, takže si radši řekli: „Ne, děkuji.“ Jen si to představte, byli byste snad nadšeni z navazování přátelství s druhem, který nechává značnou část své populace trpět v extrémní chudobě a hladu, používá proti sobě smrtící technologie a ničí ekosystém, na kterém je závislý?
Vzdálenost
Současní fyzikové sebevědomě prohlašují, že nic nemůže překročit rychlost světla. Pokud mají pravdu, znamená to, že jsme všichni uvízli ve vesmírné melase. Ohromující vzdálenosti mezi hvězdami a galaxiemi jsou tak úctyhodné, že pravděpodobně přesahují trpělivost většiny nebo veškeré mimozemské inteligence. A aby toho nebylo málo, pokud někde mimozemšťané skutečně jsou, rozpínající se vesmír nás od nich každým okamžikem vzdaluje.
Nikoho nezajímáme
Co když je zvědavost vzácnou výstředností lidí a většina mimozemské inteligence nechce nebo nepotřebuje zkoumat, expandovat či kolonizovat? Nemůžeme předpokládat, že zvědavost je běžným rysem inteligence nebo že cestování do vesmíru je standardním rysem civilizací. Možná, že mimozemská inteligence má tendenci dívat se spíše dovnitř než ven, protože je spokojená nebo natolik vyspělá, že neztrácí čas přemýšlením o přízemním životě na vzdálených planetách.
Věda není nutností
Současná společnost je natolik nasycena vědou a technikou, že se nám zdá, jako by to byl přirozený vedlejší produkt myšlení. Třeba to tak ale není. Vědecké objevy a složité technologie by mohly být vzácné, a to i mezi mimořádně inteligentními formami života. Inteligence je složitý, rozmanitý a subjektivní jev, který nemusí být nutně synonymem pro vědu. Možná jsme jen svéráznou odbočkou a mimozemská inteligence má zcela jiné způsoby, které si ani nedokážeme představit.
Třeba nás mimozemská inteligence už pozorovala a zkrátka se jí nelíbilo, co vidí. Jen si to představte, byli byste snad nadšeni z navazování přátelství s druhem, který nechává značnou část své populace trpět v extrémní chudobě a hladu, používá proti sobě smrtící technologie a ničí ekosystém, na kterém je závislý?
Mimozemšťané se zničili
Mrtví mimozemšťané neposílají pohlednice. Možná jsou vesmírné civilizace tak ambiciózní, kreativní a nenasytné, že si nevyhnutelně ujídají vlastní ocas. Můžeme to nazvat syndrom více mozků, více problémů. Možná, že když představivost a technologie rostou společně, v průběhu tisíců nebo milionů let se pravděpodobnost sebezničení zvyšuje, dokud se nakonec neuděje.
Jsme nudní
Mimozemšťané také možná jen nemají zájem se s námi setkat. Třeba se pohybujeme, komunikujeme a myslíme tak pomalu nebo nekompetentně, že se rozhodnou raději navštívit jiné světy, nebo zůstat ponořeni ve svých vlastních virtuálních vesmírech. Rádi o sobě máme vysoké mínění, ale někdo musí být ze všech nejnudnější. Možná jsme to právě my.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Psychology Today
