Někdo má rád historické paralely. A tak někteří také přirovnávají dnešní Západ ke konci Římské říše. Nejvíce ti, kteří nevědí, ani kdy, ani proč skončila. To je podobné, jako když se jeden můj bývalý spolužák rozhořčoval nad neznalostí současných maturantů o dění v Čechách před třiceti lety, a už si nepamatoval, jak ve čtvrťáku střední školy odpověděl na otázku, kdo byl první československý prezident, že šlo o Gottwalda. Ale nechme generační nedorozumění na jindy.
Viděl jsem v týdnu životopisný film o Chaplinovi. Jestli ve mně vyvolal nějaké historické přirovnání, tak to je automatizace průmyslové výroby ze začátku minulého století a dnešní nástup umělé inteligence. Pustil jsem si znova některé části jeho filmu Moderní doba, kde kouzelný tulák nestíhá monotónní práci u výrobního pásu. Docela by mě zajímalo, jestli ten film viděl Jan Antonín Baťa a co mu případně říkal.
Od koltu k Fordu
Tomáš, který přinesl do Zlína Amerikou inspirovanou organizaci práce, ho vidět už nemohl, v době jeho vzniku byl po smrti. Ale "modulová" výroba a specializace se rozjela v průmyslově nejvyspělejších zemích mnohem dřív než ve třicátých letech. Ona cesta od originality a výroby jednotlivých kusů ke zjednodušení, zlevnění, znásobení výkonnosti a vůbec větší efektivitě je stará jako továrny samotné. Třeba rozšíření koltů, oněch slavných pistolí, které známe z westernů, začalo díky ní už někdy v první třetině století devatenáctého. A k světové slávě ji přivedl Henry Ford, díky němuž si auto mohli dovolit i lidé střední třídy, ale jehož názory na společnost nejsou příliš inspirativní. Jemně řečeno.
Nemusí se nám povést dát strojům duši, ale může se nám podařit zbavit duše člověka.
S naší dnešní situací to souvisí tak, že prožíváme podobná dilemata. Efektivita výroby ulehčuje lidem život, ale je otázka, zda ho dělá bližším podstatě člověka. A šikovní byznysmeni nemusí být zrovna lidé, kterým bychom chtěli svěřit řízení našich životů. Nemusí se nám povést dát strojům duši, ale může se nám podařit zbavit duše člověka. Pracujeme na účinnějších technologiích, ale méně se staráme o lidské štěstí. Pokud jím tedy nemá být jen více věcí a služeb. Místo člověka moudrého či rozumného pracujeme na utváření a modelování člověka zlenivělého a pohodlného. Chceme mozkovny místo montoven, ale k čemu mozkovny, které budou vymýšlet jen další montovny?
Myšlenky proti proudu
Lidé z počátku minulého století měli štěstí, že jako vždy, když někdo vychýlí lidskou činnost do přílišného extrému, objeví se současníci rebelující a šťourající. Nemyslím tím různé krysaře politických hnutí, ze kterých pak vzešli fašisté či komunisté. Mám na mysli umělce. Třeba jako byl tulák Charlie. Vždy, když se lidské společenství změnilo v dav a příliš bezmyšlenkovitě, příliš stádovitě, příliš jednoznačně kamsi kráčelo za vůdcem či zlatým teletem či jiným božstvem, ozvali se kacíři. Většinou na to doplatili, ale kapitalismus má tu zvláštní a sebeočišťující vlastnost, že i kacířské myšlenky se stanou středním proudem, pokud je o ně dostatečný zájem. Pak již samozřejmě nejsou kacířské, ale dav přestane kráčet jedním směrem a někteří se i zamyslí, jestli se šlo směrem správným.
První kritici poměrů v zemi a církvi se objevili u nás již za blahé vlády krále a císaře Karla. On byl natolik rozumný, že je neupaloval. Leč po něm přišel vládce slabší a poměry turbulentnější. A tak si říkám, že jak jdeme tak nějak jedním směrem, kdo jsou dnes ti kacíři, kteří by nechtěli vypalovat kláštery a ničit díla minulosti, ale jen by nás začali popichovat, jestli naše láska k digitálním hračkám a virtuálnímu světu není jen klam a šalba. Když bylo lidstvo příliš spokojeno samo se sebou, nějací takoví se objevili. Jeviště je připravené i nyní.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek