Filozof Jonny Thomson: Je tady doba, kdy bychom měli uvádět odsouzené do kómatu?

„Jste na procházce a všímáte si svého, když najednou vyskočím z křoví se zbraní v ruce. S lupičským zavrčením vás požádám o peněženku, telefon a hodinky. Policie mě za pár dní vyčmuchá, ale v soudní síni se stane zvláštní věc. Soudce se k vám otočí a zeptá se, jaký trest mi chcete udělit,“ otevírá kontroverzní téma na americkém názorovém serveru BigThink filozof Jonny Thomson. „Jaká by byla vaše odpověď? Zapomeňte na to, jak vás vychovávali. Co byste řekli soudci? Co to vlastně znamená spravedlnost a na čem jsou založeny tresty, které udělujeme? Jinými slovy, do jaké míry naplňuje konkrétní trest své cíle?“

Plní vězení svůj účel?

Mnoho lidí narozených v liberálních demokraciích považuje tělesný nebo hrdelní trest za odporný. Žijeme v době, která říká, že existují pouze tři humánní a přijatelné způsoby, jak někoho potrestat: dát mu pokutu, nařídit mu službu veřejnosti nebo ho zavřít do vězení. „Ale proč musíme přijmout tak malý, omezující rozsah možností?“ ptá se Jonny Thomson. „Možná, jak tvrdí Christopher Belshaw v magazínu Journal of Controversial Ideas, je čas zvážit některé radikální alternativy,“ píše dále vyučující filozofie z Oxfordu.

Potrestat někoho znamená ublížit mu, a to takovým způsobem, aby chápal, že újma, kterou pocítí, je protiváhou toho, co udělal. „Rehabilitace a odstrašující prvek trestu jsou nepochybně důstojnými a morálními cíli samy o sobě, ale pokud jde o soudní systém, nejsou nezbytné,“ dodává.

Umělé kóma představuje skutečně ztracené roky života. Navrhuje je jako přijatelnou a měřitelnou odplatu za spáchané zlo.

Zaprvé je tu podle Thomsona otázka, zda vězení skutečně zločinci vnímají jako trest. Zadruhé může odnětí svobody napáchat víc škody než užitku. Odsouzený může (zvlášť, pokud spáchal méně závažný trestný čin) utrpět nenapravitelnou psychickou újmu a naprostý rozklad rodinného života. V obou případech je vězení příliš nekonzistentní na to, aby bylo vhodným trestem. Zatřetí, a to se týká hlavně desítky let trvajících trestů, je otázka, koho vězení vlastně trestá. „Vzpomeňte si, jak moc jste se změnili za posledních pět deset nebo dvacet let. Přemýšlejte o tom, jakým člověkem jste byli tehdy a jakým jste nyní. Když trestáme člověka odsouzeného před 40 lety, trestáme skutečně stejného člověka?“ ptá se Thomson.

Pokud jako společnost považujeme námitky proti smrti a tělesným trestům za oprávněné, jaké alternativy tedy podle Thomsona existují? Jednou z možností je uvést zločince do hlubokého a reverzibilního kómatu. „Jedním z největších problémů s trestem smrti je, že je nevratný. Dokud existuje byť jen jediný případ mylného odsouzení, je trest smrti strašným justičním omylem. Ale co kdyby bylo možné zločince přivést zpět k vědomí? Ztráta deseti nebo patnácti let života je i tak zjevně velká nespravedlnost, v zásadě je však alespoň otevřena kompenzaci, která je odepřená neprávem popravené osobě.“

Uvedení někoho do kómatu podle filozofa v podstatě zmrazí identitu člověka. Probouzí se s téměř stejným duševním životem, jako když upadl do kómatu. Roky mu ubydou, ale stále dokáže ocenit souvislost mezi trestem a zločinem, který spáchal. Největší výhodou reverzibilního kómatu oproti vězení však je, že je to standardizovaná forma trestu, vylučující škody ve vězeňském prostředí. Umělé kóma představuje skutečně ztracené roky života, podle Belshawa, jehož Thomson cituje, jde o „přijatelnou a měřitelnou odplatu“ za spáchané zlo.

Je společnost příliš vyspělá?

Jedním z hlavních důvodů, proč podle Belshawa společnost odmítá tělesné tresty a trest smrti, je její přecitlivělost. Píše: „Naše tendence výrazně upřednostňovat vězení před formami trestů, které mnohem bezprostředněji zahrnují poškození těla, je v podstatě velmi pravděpodobně spíše důsledkem přecitlivělosti než čehokoli jiného.“

Jonny Thomson

Vyučuje filozofii na Univerzitě v Oxfordu. Ačkoliv se soustředí především na filozofii, věnuje se také tématům o původu života, lingvistice, vývojové psychologii, paradoxům cestování v čase, psychoanalýze, psaní klasických románů a poezie.

Belshaw podle Thomsona předpokládá, že mnozí budou považovat myšlenku umělého kómatu jako trestu za odpornou. Jak říká Belshaw: „Pokud můžeme někoho legitimně zavřít na desítky let do vězení, pak také musí existovat délka kómatu, kterou bychom stejně legitimně jako alternativu mohli zavést.“

„Ani v případě, kdy vám představa zločinců v kómatu připadá zvrácená, však nelze popřít minimálně to, že Belshaw takto otevírá legitimní téma k diskusi,“ končí svůj komentář k tématu Jonny Thomson a ptá se: „Proč předpokládáme, že pouze jeden druh trestu je nejlepší? Vzhledem k tomu, že věda, technologie a společenské hodnoty jdou neustále kupředu, není načase přehodnotit způsob, kterým zajišťujeme spravedlnost?“