Techniky jako destilace nebo kondenzace, stejně jako možnost izolace některých látek, čítajících etanol, kyselinu sírovou či zinek a fosfor, je něco, co moderní věda převzala od často zavrhovaného oboru, známého jako alchymie. I přes řadu nedostatků v podobě nepřesného pojmenování daných postupů nebo zvyku utajování a spojování s nejrůznějšími podvody si alchymie zaslouží napravit svou reputaci mezi širší společností.
Budiž alkohol
Ve 13. století začali italští alchymisté používat techniky převzaté z muslimských knih, které byly v té době hojně překládány do latiny. Díky těmto postupům se jim podařilo izolovat podivuhodnou čirou tekutinu, podobnou vodě. Když touto ledově chladnou látkou nechali nasáknout kus hadru a zapálili ho, k jejich úžasu tekutina vzplanula jemným plamenem, zatímco hadr zůstal ohněm nepohlcen.
Většina dobových alchymistických knih a rukopisů byla pro pozdější čtenáře jen pramálo srozumitelná. Učenci je proto začali považovat spíše za alegorické než vědecké spisy.
Tomuto zázračnému elixíru bylo přezdíváno různými jmény, nejčastěji však aqua vitae, což v překladu znamená „voda života“. Lidé do ní namáčeli různé byliny a koření a věřili, že se jedná o účinný lék, který umožňuje lepší vstřebání účinných látek z rostlin do lidského těla. Dnes tuto tekutinu známe pod názvem alkohol. S tímto pojmenováním přišel v 16. století lékař Paracelsus: konkrétně se jednalo o arabské slovo „al-kohl“, což je tamní výraz pro jemný prášek.
S práškem měla tekutina pramálo společného, dát alkoholu falešný název byl ale typický trik alchymistů té doby. Řada z nich v honbě za zvýšením prestiže předstírala, že jsou východní mudrcové, a pomocí arabských jmen dodávala svým „schopnostem“ na vážnosti.
Vzestup a pád alchymie
Zlatý věk zažila alchymie v 17. století, uprostřed období, které dnes nazýváme vědeckou revolucí. Mezi nadšence, které této vědě propadli, se řadí i sir Isaac Newton nebo Robert Boyle, který v roce 1689 úspěšně prosadil její legalizaci. V Anglii byla totiž alchymie od 14. století zakázána kvůli obavám, že alchymisté by mohli ohrozit královský monopol na ražbu zlatých a stříbrných mincí.
I přes velkou podporu některých uznávaných myslitelů začala popularita alchymie po roce 1700 náhle upadat. Hlavním důvodem bylo to, že většina dobových alchymistických knih a rukopisů byla pro pozdější čtenáře jen pramálo srozumitelná, a učenci je proto začali považovat spíše za alegorické než vědecké spisy. Přeměna olova ve zlato byla například chápána jako metafora duchovního hledání, ne jako chemický postup za účelem získání drahého kovu.
Edward Kelley, nejznámější alchymista v českých zemích, prožil téměř celý život na dvoře Rudolfa II. (zdroj: Wikimedia Commons)
Většina středověkých zákonů namířených proti alchymii byla zavedena kvůli šarlatánům, kteří alchymii horlivě využívali ke svému osobnímu obohacení. Toto stigma zasáhlo i všechny poctivě praktikující alchymisty, jejichž prvotním zájmem byl pokrok ve vědě. Nicméně přeměnu „obyčejného“ kovu ve zlato nedokázal nikdo z nich uskutečnit, což nakonec znamenalo konec alchymie jako uznávaného vědního oboru.
Odsouzena k záhubě?
Pošramocená pověst alchymie způsobila, že chemici 18. století byli připraveni ji nadobro zavrhnout – navzdory tomu, že na jejích základech a úspěších své pokusy a objevy sami stavěli.
Přestože podvodníků, zneužívajících alchymii k prodeji falešného zlata a dalším nečestným praktikám, byl v historii nadbytek, mnozí alchymisté skutečně věřili tomu, co dělali. Vzhledem k tomu, že metody moderní chemie můžeme vysledovat právě až k alchymii, jejich konání si bezpochyby zaslouží obdiv.
Dnes navíc víme, že řada alchymistických experimentů byla podložena praktickými zkušenostmi. Pro nezasvěcené ale stále zůstává neprůhledným oborem, opleteným tajnůstkářstvím a podvody. A to po tak dlouhou dobu, že je velice obtížné tento obraz o ní dnes upravit do realističtější podoby, která by ukázala její skutečnou podstatu.
Reklama
foto: Shutterstock, Wikimedia Commons, zdroj: Big Think
