Znáte někoho z generace Z nebo Alfa, výstižně přezdívaných jako „screenagers“? Navzdory jejich technologickému přehledu mívají překvapivé mezery v tak základní dovednosti, jako je běžná osobní konverzace s druhým člověkem. Ale pozor, v umění smysluplných rozhovorů lidé často pokulhávají bez ohledu na věk. Naše komunikace se čím dál víc minimalizuje do krátkých sdělení. A to je obrovská škoda.
Takže ruku na srdce, máte někdy i vy problém navázat vztahy se svými kolegy? Nebo se divíte, proč ve vašem oddělení nefungují elementární věci, které si přece stačí jen „normálně předat“?
Antropoložka Judith Glaserová tvrdí, že za těmito obvyklými problémy pravděpodobně stojí nedostatek konverzační inteligence a pochopení, jak jsou rozhovory důležité pro vzájemnou týmovou práci a důvěru.
Pokud v povídání výrazně dominujete, váš protějšek si nejspíš připadá zoufale nevyslyšen.
Dobrá zpráva? Glaserová zároveň věří, že tuto schopnost má každý z nás, stačí ji pravidelně trénovat a rozvíjet. A co víc, smysluplnou konverzaci se mohou „bezbolestně“ naučit i vaše dospívající děti, přilepené k obrazovkám smartphonů. Stačí k tomu dodržovat tyto čtyři základní kroky:
1. Ty správné otázky
Nejlepší rozcvička, jak se zbavit společenské a emocionální zlenivělosti? Projevte upřímný zájem a zvědavost o lidi okolo sebe. Nemyslíme tím uzavřené otázky, na které se dá odpovědět ano, nebo ne. Proč místo toho nepoložit otevřenou otázku jako: „Dáš mi tip na tvou oblíbenou restauraci?“
Pro začátek se vyhněte tématům, která mohou být citlivá. Obecnými otázkami se ale nedá skoro nikdy nic pokazit. Až si budete jistější, můžete přejít k osobním otázkám mířeným třeba na dětství a rodinu.
2. Umění naslouchat
V dnešní hlasité a ukřičené době jde skoro o ztracenou dovednost, přitom je pro příjemnou konverzaci naprosto nezbytná.
Naslouchání by mělo tvořit alespoň polovinu vaší konverzace a klidně i o chlup více. Zkuste si při komunikaci s druhými vědomě srovnat poměr mezi svým vlastním mluvením a nasloucháním. Pokud v povídání výrazně dominujete, váš protějšek si nejspíš připadá zoufale nevyslyšen.
Stále více lidí se řadí mezi zaryté individualisty. Žijeme sami, cestujeme sami a pravidla svého života si určujeme také pouze my sami. Empatie oproti tomu vyžaduje hluboký vhled do druhého člověka, kdy se na celou situaci podíváme jeho očima.
Co naslouchání není? Když si příliš brzy vytvoříme vlastní nesprávné názory, ale také selektivní naslouchání, při kterém slyšíme jen to, co chceme. Vašeho společníka nepotěší ani věčné přerušování, nebo když za něj rovnou netrpělivě dokončujete věty. Zapomeňte také na předstírané naslouchání, kdy ve skutečnosti přemýšlíme nad vlastními věcmi. Ano, opravdu je to vidět!
3. Empatie
Naučit se empatii někdy bolí. Zvlášť pokud vnímáte tento svět jako místo, ve kterém si musíte všechno vybojovat a „urvat“ dřív, než to udělají ostatní.
Stále více lidí se řadí mezi zaryté individualisty. Žijeme sami, cestujeme sami a pravidla svého života si určujeme také pouze my sami. Empatie oproti tomu vyžaduje hluboký vhled do druhého člověka, kdy se na celou situaci podíváme jeho očima.
Nejde přitom jen o znuděné: „No jo, vím, jak ti je,“ ale vyjádření soucitu a pochopení celým naším tělem – od slov přes neverbální signály.
4. Konverzační ping-pong
Představte si dva hráče ping-pongu: jeden z nich odpálí míček, druhý ho zpracuje a pošle zpátky. V komunikaci jde o stejné schéma. Pokud se chystáte s někým konverzovat a jste z toho nervózní, připravte si klidně několik otázek dopředu. Můžete je potom použít stejně jako první podání míčku.
Jakmile se k vám vrátí odpověď, můžete ji použít k nadhození další otázky: „To je zajímavé, můžeš to rozvést?“ nebo: „A co jsi s tím dělal dál?“
Považujete tato pravidla za samozřejmost? Potom vám můžeme gratulovat. Věřte, že takto samozřejmé rozhodně není, aspoň pro mladou generaci, komunikující častěji přes mobil než osobně. Přitom z nich může budování konverzační inteligence vytvořit okouzlující a charismatické společníky i mezi jejich vrstevníky.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Psychology Today
