Ucpaná jedna cesta ale vždycky znamená, že si lidé najdou průchod jinudy, a tak cestovatel pozná moravské vísky a městečka, jistě k velké radosti domorodců, že si celý den mohou prohlížet nová a nová auta jejich dosud poklidným místem se vlekoucí.
Při posledním takovém průjezdu okolím moravské metropole jsem nabyl dojmu, že se hodně staví a ne příliš hezky. Tedy rostou domky a domy, ne okruh nebo tak něco, takže jistě bude příležitost prohlédnout si moravský venkov příště podrobněji, ale podobnost, stejnost a krabicovitost příměstských budov, ať jste u Brna či Dobříše, je zřejmě výrazem doby funkční, modelové, kdy osobní výraz, nápaditost a prostor se stávají luxusem až zbytečností.
Srážka s jiným světem
Když pak nakonec dorazíte do místa, kam jste chtěli, nastává pravá chvíle srážky pražského kavárenského povaleče s venkovským světem. Názory, které jsou v mé bublině na sociální síti X (proč to ten člověk přejmenoval? jak to má jiný člověk popsat či opsat? bývalý Twitter? stejně tomu všichni říkají Twitter...) okrajové až podivínské, jsou zde hlásány nejen velmi nahlas, ale s vědomím, že se jedná o cosi běžného, co si lidé sdělují na zastávce autobusu, v hospodě či krámě.
Ponechání veřejného prostoru napospas lhářům a „krysařům“ se už dříve i v jinak kulturních a civilizovaných zemích nevyplatilo.
Měl-li bych být chvíli vážný, až buditelský, pak ten nepříliš srozumitelný pojem „mediální gramotnost“ mě včera při milých diskusích u vína přišel na mysl minimálně několikrát.
Nejde o to, že lidé mají postoje odlišné. Problém je naše čím dál tím víc mizející ochota přemýšlet nad zdroji, odkud naše myšlenky čerpáme. Je to věc probíraná denně, takže není třeba na toto téma pokračovat, pokud nemá autor nápad, jak celou věc řešit. Autor spásný nápad nemá, protože jakoukoliv formu cenzury a omezování svobody vyjadřování a slova považuje za větší nebezpečí než šíření pitomostí ve veřejném prostoru. Jakýsi varovný hlásek mu ale napovídá, že ponechání toho veřejného prostoru napospas lhářům a „krysařům“ se už dříve i v jinak kulturních a civilizovaných zemích nevyplatilo.
Společnost nečinnosti
Autor věří v sílu svobody. Ti, kteří reprezentují její instituce, musí být schopni ji hájit. Což znamená minimálně dvě věci: prokázat funkčnost svobodné společnosti a dokázat obhájit kroky, které činí.
A vracíme se k těm našim městům Praze a Brnu bez obchvatů, pomalým železnicím a rozevírajícím se nůžkám mezi digitalizací soukromého byznysu a stále papírové státní byrokracie. Je-li svobodná společnost zaměnitelná za nečinnost, pomalost a neschopnost či neochotu rozhodovat, je ona svoboda logicky využita či zneužita proti té svobodné společnosti.
Ne proto, že je svobodná, ale proto, že její zástupci nepracují tak, jak by měli. S tím souvisí druhá nezbytnost nutná pro obránce institucí svobodné společnosti. Ti musí umět svoje kroky lidem vysvětlit. I s rizikem, že dostanou „po čuni“, jak mi řekla servírka při diskusi nad místním vínem. Blahosklonnost a přezíravost nejsou doporučovány v žádných přednáškách o účinné komunikaci. Přesto patří do rejstříku elit z hlavních měst.
Ve filmu Kmotr přijde mafiána požádat o službu majitel pohřebního ústavu, který ztratil důvěru v instituce své země. Což je přesně to, co se v různých podobách stane, když lidé přestanou věřit ve funkčnost systému. Stejně jako objíždí neprůjezdnou dálnici, tak hledají cestu „mimo systém“ při řešení svých potíží.
Nechci říct, že cesta z města ve mně vyvolala obavy větší než menší o stav naší kotlinky. Spíš si říkám, jestli ti, kteří rozhodují, vnímají tu odpovědnost, kterou mají, a rizika spojená ani ne tak s chybami, které činí, jako spíš s nečinností či liknavostí. Skutečná hrozba totiž není v tom, že lidé nespokojení se systémem budou volit jinou stranu, ale že půjdou k mafiánům. Ostatně uvidíme, co nám už 30. září předvedou u našich nejbližších sousedů.
Reklama
foto: Profimedia, zdroj: Autorský článek
