Vědecké objevy nejsou vždy jen o datech a dedukcích. Velkou roli hraje také intuice. Například fyzikům z počátku 20. století poskytly zásadní vodítka k rozluštění hádanky kvantové mechaniky. Rozvíjení intuice může pomoci všem – od matematiků až po spisovatele. Ve své knize In a Flight of Starlings to píše nositel Nobelovy ceny za fyziku Giorgio Parisi. Úryvek z díla zveřejnil server Big Think.
Se zrodem myšlenek se potýká snad každý vědec. Existují osvědčené postupy, během nichž se problém studuje, inkubuje a nakonec řeší. Ve fyzice ale funguje také intuice. Jak připomíná historik vědy Paolo Rossi, Galileo Galilei měl silnou předtuchu, že nebeský svět se podobá pozemskému a že v obou platí podobné zákony. A právě to bylo východiskem mnoha jeho objevů. V té době však byla představa jednoho souboru pravidel pro celý vesmír šokující. Proto mnozí lidé nebyli schopni tuto domněnku přijmout a odmítali to, co z ní vyplývalo.
Přelom ve fyzice
Intuice ve fyzice hrála zásadní roli i mnohem později – zejména při zrodu kvantové mechaniky na počátku 20. století. Na jednom z největších dobrodružství fyziky se mezi lety 1900 a 1925 podíleli významní vědci jako Max Planck, Albert Einstein, Niels Bohr, Werner Heisenberg, Paul Dirac, Wolfgang Pauli nebo Enrico Fermi. Zabývali se tehdy zdánlivě velmi zvláštním a v některých ohledech rozporuplným procesem. Pozorovali určité jevy, například záření černého tělesa, které tehdejší fyzici nedokázali pochopit. Bylo totiž možné vysvětlit je pouze pomocí kvantové mechaniky, která ještě zkrátka nebyla objevena.
Slavná spisovatelka při psaní románu často postupovala tak, že přečetla vše, co do určité chvíle napsala, a teprve pak se rozhodla, jak začít další scénu. Jak? Postavy do situace jednoduše zasadila a pozorovala je.
Jaký by byl nejlogičtější postup? Přijít s teorií kvantové mechaniky a předložit správné vysvětlení. Příběh však nabral zcela jiný směr. Fyzici se různě pokoušeli vysvětlit kvantové jevy v klasických modelech. Předpokládali, že některé méně známé prvky modelu se chovají bizarně, neslučitelně s klasickou mechanikou. Jinými slovy: „Jsou věci, kterým zatím nerozumíme, ale časem je pochopíme.“ A tak se stalo. Během této doby se v oboru objevilo velké množství rozporuplných předpokladů, z nichž některé byly zcela chybné. Jiná dílčí vysvětlení byla ale skutečně správná.
Intuice ve fyzice byla natolik mocná, že některé nové hypotézy stále více ukazovaly na rozpory mezi klasickou mechanikou a pozorovanými jevy. A když už byly rozpory příliš velké, ukázalo se, že pro řešení už existují předpoklady z nové kvantové mechaniky. Jako příklad Parisi uvádí Bohrův model atomu z roku 1913. Ačkoliv hypotéza nebyla v rámci klasické mechaniky udržitelná, poskytla základní vodítka, která o deset let později pomohla vybudovat kvantovou mechaniku. Bohr za model získal v roce 1922 Nobelovu cenu za fyziku.
Odpovědět bez přemýšlení
Nová kvantová mechanika získala svou prakticky definitivní formulaci koncem roku 1927. „Přípravné práce, které trvaly od roku 1900 do roku 1925, byly možné právě proto, že existovaly intuitivní předpoklady týkající se toho, jak je fyzikální systém uspořádán. Právě intuice tedy vedla k práci, jež posunula fyziku kupředu,“ píše Parisi. Cituje také svého přítele, experimentálního fyzika, který kdysi k intuici poznamenal: „Musíte tak dobře znát své experimentální zařízení, systém, který měříte, a jevy, které pozorujete, abyste byl schopen správně odpovědět bez přemýšlení. Pokud vám někdo položí otázku, nebo si ji položíte vy, musíte být schopni okamžitě správně odpovědět a následně po úvaze říci, proč je odpověď správná.“
Intuice ve fyzice byla natolik mocná, že některé nové hypotézy stále více ukazovaly na rozpory mezi klasickou mechanikou a pozorovanými jevy. A když už byly rozpory příliš velké, ukázalo se, že pro řešení už existují předpoklady z nové kvantové mechaniky.
Něco podobného nedávno zažil i Parisi. „Přítel, s nímž pracuji, mi položil nepříliš snadnou otázku, na kterou jsem okamžitě podrobně odpověděl. Pak se mě zeptal, jak jsem k odpovědi dospěl. Nejprve jsem podal zcela nesmyslné vysvětlení. Pak druhé, které dávalo trochu větší smysl. A teprve na třetí pokus jsem byl schopen řádně zdůvodnit svou správnou odpověď,“ vypráví držitel Nobelovy ceny. Italský fyzik Giovanni Gallavotti v předmluvě ke své knize o mechanice píše, že dobří studenti musí nad větou rozjímat tak dlouho, dokud se jim nezdá být tak zřejmá, že se její dokazování zdá být zbytečné.
Dosažení pokroku, aniž byste si plně uvědomovali, co děláte, není metodou omezenou na vědecké problémy. Velká italská spisovatelka 20. století Luce d'Eramová, jejíž knihy byly přeloženy do mnoha jazyků, říkala, že při psaní románu často postupovala tak, že přečetla vše, co do určité chvíle napsala, a teprve pak se rozhodla, jak začít další scénu. Jak? Postavy do situace jednoduše zasadila a pozorovala je. „Nerozhoduji o tom, co mají dělat, představuji si je a pozoruji, jak mluví a jak jednají: Pouze zaznamenávám, co dělají,“ cituje d'Eramovou Parisi.
D´Eramová přitom nebyl jediná umělkyně, která takovýto postup při tvorbě volila. V současnosti dokonce existuje obor, nazvaný intuitivní umění, kde „dílo vzniká na základě vztahu mezi umělcem a jeho intuicí“.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Big Think
