Uklízení, vaření, výchova dětí a uspokojování všech potřeb manžela. To vše je pro rostoucí počet žen po třicítce a čtyřicítce, které se řadí mezi takzvané tradiční manželky (tradwives) denní náplní práce. Na sociálních sítích v princeznovském oblečení nadšeně ukazují, jak škrobí manželovi prádlo, háčkují dětem oblečení, pečou dortíky a blaženě se při tom usmívají.
Tyto ženy většinou byly vychovávány v přesvědčení, že mohou mít všechno, ale po drsném zklamání opustily kariéru a začaly žít v podřízeném domácím prostředí, které připomíná Británii či USA 50. let. Dobu, kdy ženy neměly mnoho příležitostí mimo domov a mnohé z nich se toužily pout domácího života naopak zbavit.
Jedna šichta místo dvou
Nelze necítit sympatie k těmto růžovým vizím domácích ženušek. Máme-li si vybrat mezi tím, zda trávit dny pomalým vařením jídla a nikdy se nestarat o placení nájmu, nebo dojížděním do odporně osvětlené kanceláře, kde devět hodin denně zíráme do obrazovky, abychom se pak vrátily domů a musely nastoupit na druhou směnu, zdá se, že jen ty nejzarputilejší workoholičky by si vybraly tu druhou možnost.
Dali jsme ženám možnost volby – o to přece jde! Pečte si banánový chléb, jak chcete, pokud vám to udělá radost!... Zda jsou ale stále těmi pravými feministkami, když naznačují, že „manželé musí být vždy na prvním místě, pokud chcete šťastné manželství“, se zdá být spornější.
Není těžké se rozhlédnout kolem sebe a mít pocit, že „rovnost“, kterou si pro nás představovaly naše předchůdkyně z druhé vlny feminismu, byla podvod. Prodávali nám sen, ve kterém jsme mohly „mít všechno“. Místo toho se ale spíš zdá, že nakonec spíš všechno děláme. Ženy stále vykonávají o 60 procent více neplacené domácí práce než muži, přičemž i údajně feminističtí moderní partneři často pomáhají jen tehdy, jsou-li o to výslovně požádáni.
V této situaci není divu, že ženy sní o jiné cestě, uznává Niloufar Haidariová v komentáři pro Dazed. „Všechny jsme přepracované a celkově nedoceněné. Přemýšlíme tedy, jaký to má všechno smysl. Hrajeme si na živitelky rodiny i na hospodyňky, přičemž za to první jsme statisticky nedostatečně placené a za to druhé vůbec. Proč to prostě nevzdat, nenajít si bohatého muže, který si může dovolit živit nás oba, a žít šťastně až do smrti...?“
Bez povolení nic
Jednou ze slavných tradwives je Estee Williamsová. Ta si každé ráno oblékne historické šaty, nafouká si platinové blond vlasy a výrazně se nalíčí na dlouhý den plný vaření a úklidu. Jako pětadvacetiletá manželka věří, že se musí podřídit svému manželovi a sloužit mu jako tradiční hospodyně.
„Píše se rok 2023 a tohle je moje volba,“ říká. Přestože je zodpovědná za vaření a úklid jejich domu ve Virginii, Williamsová se neodváží ven ani do posilovny, ani na nákup čisticích prostředků, ani na schůzku s kamarádkou, aniž by nezavolala svému manželovi elektrikáři Connerovi a nepožádala ho o svolení. Dům po setmění sama neopouští vůbec. Williamsová říká, že „požádat o svolení je uctivé. Ráda to udělám a on mi to většinou rád povolí.“
Opravdové feministky?
Přestože tradiční ženy obvykle vyznávají určitý vzhled, mohou mít různé osobní, náboženské a politické názory. Některé se ve všech rozhodnutích podřizují svým manželům, jiné definují manželství jako partnerství 50 na 50, v němž má vedení domácnosti stejnou váhu jako práce mimo domov.
Proč byste chtěly mít dvě zaměstnání z vlastní vůle? To není empowerment, to je vstup do otroctví – a nenechte si nikým namluvit opak.
Některé tradwives dokonce horlivě poskytují rozhovory o tom, že jsou právě ony těmi pravými feministkami, když se rozhodly nepracovat. „Proč byste chtěly mít dvě zaměstnání z vlastní vůle? To není empowerment, to je vstup do otroctví – a nenechte si nikým namluvit opak. Jednoduše řečeno, dámy, nemůžeme mít všechno. Je třeba si vybrat stranu a rozhodnout se, jinak si nakonec uděláte zle,“ popisuje známá britská tradwife Alana Pettittová ve svém manuálu Pět kroků k tomu, jak být lepší hospodyňka.
V její domácnosti řídí rodinné finance manžel, zatímco ona dostává příspěvek na péči o „své oddělení“ (jejich domov). Sice uznává, že si ženy v padesátých letech stěžovaly na nudu, nedostatek práce a příležitostí, ale naznačuje, že to mohlo být tím, že zkrátka nevěděly, co za možnosti svět nabízí. Nyní už to ale vědí a dle ní není příliš o co stát.
Otázkou je, zda se podřizování muži dá považovat za feminismus. Novinářka Hadley Freemanová v článku pro Guardian tvrdí, že je to sporné. „Dali jsme ženám možnost volby – o to přece jde! Pečte si banánový chléb, jak chcete, pokud vám to udělá radost!... Zda jsou ale stále těmi pravými feministkami, když naznačují, že pokud chcete šťastné manželství, váš manžel musí být na prvním místě, se zdá být spornější, píše Pettittová. Nepřiznaný je také fakt, že jakkoli si tradwives myslí, že jsou odpadlickými rebelkami, když nepracují, jejich rebelie je založena na tom, že jejich manžel vydělává dost na to, aby uživil celou domácnost. Ha, to jste ale rebelky!“
Freemanová upozorňuje ještě na jednu rovinu tradwives. Pro britské hospodyňky je tento styl více či méně „jenom“ o vaření, uklízení a podřizování se manželovi s financemi. V USA a jinde je to ale do značné míry součást hnutí „alt-right“. Obzvláště populární je mezi bílými supremacisty, kteří jsou nesmírně nakloněni poselství, že bílé ženy by se měly podřídit svému muži a soustředit se na to, aby měly co nejvíce bílých dětí. Britské tradwives nicméně trvají na tom, že to s nimi nemá nic společného. Nám nezbývá nic jiného, než jim věřit.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
