Chybí tam tedy to, co lidské věci posouvá dopředu, odděluje průměr od jedinečnosti a přivede vás k práci k tomu okamžiku, kdy máte pocit, že jste se dotkli hvězd. Toto není filipika proti sbírání a interpretaci informací. Je to nezbytné, v marketingu zvlášť. Jen se nám stává, že slepé odvolávání se na „data“ používáme coby chabou výmluvu pro vlastní lenost. Žádný velký posun v lidském konání se nestal tak, že byl nejdříve změřen, prověřen a až pak bezpečně a očekávatelně vykonán.
Ve zkoumání fungování mozku se dostáváme stále hlouběji a moc nad rozhodováním o našich věcech budoucích předáváme technologům. Lidem, kteří umí vše rozebrat do posledního šroubku a matičky či čipu a pidičipu, jen ten skutečný důvod, proč věci fungují a jak se lidé rozhodují, nenaleznou. Kdybychom nejdříve zkoumali a testovali, pak bychom milovanou bytost zřejmě neoslovili. Nebo jste si mysleli, že u ní máte šanci, když jste ji zahlédli poprvé?
Jak si naprogramovat štěstí
Asi tuším, jaká data bych shromáždil o svých okamžicích štěstí, které si pamatuji, a vybaví se mi, když mi není dobře na těle ani na duši. Kdyby to šlo, tak by neměl být problém si je stále znova a znova zažívat. Ne jen vyvolávat z hloubi paměti.
Opravdové pocity štěstí se dají těžko naplánovat či naprogramovat. Přijdou neočekávaně. Mají svoje příčiny, ale těžko přenosné na jinou osobu a do jiného času.
Třeba tu chvíli, kdy mi kamarád řekl, že opustíme bar, který jsme měli pronajatý, a založíme reklamní agenturu. A budeme dělat práci, o které jsme věděli asi tolik jako dnes o vývoji kosmických raket.
Jak změřit onen pocit štěstí z cesty, která bude báječná, aniž o ní cokoliv tuším? Nebo si pamatuji stále na moment pýchy, kdy jsem odmítl číšníkem nalitou vodku se slovy, že to není Absolut, a milovaná bytost koukala, jaký jsem znalec. Anebo jak změřit data náhody vedoucí ke slasti a uvolnění ze studené koly po několika hodinovém putování po kopcích kdesi v Alsasku, kde jsme se s kamarádem ztratili, protože jsme se před tím fanfarónsky rozhodli, že vyrazíme tudy přes kopec a za chvíli musíme být v Colmaru.
Proč věříme datům?
Mohl bych pokračovat, ale chci říct, že opravdové pocity štěstí se dají těžko naplánovat či naprogramovat. Přijdou neočekávaně. Mají svoje příčiny, ale těžko přenosné na jinou osobu a do jiného času.
Věříme datům, protože nerozumíme světu kolem a pocitům v nás. Bojíme se obojího. Přitom se tím zbavujeme tajemna, které vytváří skutečnou energii pro city. Pro city, které rozvibrují šedé buňky mozkové k výkonům, jež pak toužíme opakovat, protože na vzpomínky na ně jsme si vytvořili závislost.
Možná je to jen chemie. Myslím si ale, že ne. To jen lidé bez představivosti a fantazie si myslí, že postaví katedrálu tak, že seřadí kameny podle velikosti. Abych použil Exupéryho, který se také dotkl hvězd v literatuře i životě.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek