Rádi se hlásíme k velikánům. Když jsou bezpečně mrtví. To se pak tváříme, že z jejich geniality, tvořivosti či statečnosti něco funguje i v nás, třeba proto, že se narodili na stejném území, na kterém žijeme i my, či fandili stejnému fotbalovému klubu jako my, nebo chodili do stejné školy či hospody. Máme rádi, když šťouraví historikové najdou u velikána nějaké ty nedostatky, přešlapy či chyby. Můžeme pak sami sebe omlouvat, že sice jsem v jednání s lidmi zbabělí či pokrytečtí, ale zase na rozdíl od statečného hrdiny nekouříme či nejsme tolik na holky. Nevadí, že to je proto, že ty o nás vůbec nestojí. Máme něco, co obdivovaný neměl, takže jaképak rozpaky nad vlastní malostí.
S živými úspěšnými vrstevníky to bývá horší. Jejich život máme prakticky před sebou, a zatímco jeden mizí v šedivém průměru každodenní rutiny, druhý to dokázal. Nejhorší není, když rozdíl mezi námi a úspěšným je veliký. To se pak snadno vymluvíme na nedostatek talentu, vlivu mocného tatínka či štěstí.
Svět opravdu úspěšných a bohatých je natolik vzdálen naší bublině, že se nás vlastně nedotýká, a tudíž nám tak nevadí. Mnohem sžíravější kladívko závisti nám nedá spát svým každodenním ťukáním na naše horší já v duši, či kde je usídleno, když rozdíl mezi úspěšným a námi je jemný, menší, téměř neznatelný.
Zírání z druhého břehu
Ale i menší potok se časem stane nepřeskočitelným. A my vidíme, jak si na jeho druhé straně vesele žije náš bývalý spolužák, který třeba od nás rád a hodně ve třídě opisoval, a nyní si jezdí v autě, o kterém si můžeme být jisti, že ho nikdy neuvidíme ve své garáži. Nebo má ve firmě takové postavení, ke kterému se již nedoplazíme, ani kdybychom se šéfovi v tom zadku ubytovali.
Měli bychom mít radost, když se někomu daří, protože tím je i náš život trochu lepší, i když jsme se o to vůbec nezasloužili.
A vzpomínáme na tu noc, kdy jsme místo práce flámovali s tím, že tu prezentaci dáme jako vždycky, ale nedali a on měl zrovna skvělý nápad a ten nápad se stal součástí hlavní kampaně roku a ta byla úspěšná, i když my jsme ji pomlouvali ve všech kuchyňkách po firmě a sabotovali, kde se dalo. Utekl nám rychle, nejdřív ne o moc, ale my jsme nepřidali, nýbrž se zařadili do vždy připravené většiny kritiků a věštců špatných konců odvážných myšlenek. A tak jsme zapomněli, že pro úspěch je třeba pracovat, a zůstali jsme u toho kibicování. Což nám přineslo popularitu mezi svými, ale ne slávu a opravdové příležitosti.
Proč se nám to nepovedlo
Rozdíl mezi snem, který člověka pohání k činorodosti, a dřímotou, která ho příjemně ukolébává, aby ho nakonec odnaučila vstávat, když se mu nechce, je zpočátku neznatelný. A právě tyto zprvu nepatrné rozdíly nakonec vytvoří příkop mezi dvěma spolužáky a čas ho jen prohloubí. Měli bychom mít radost, když se někomu daří, protože tím je i náš život trochu lepší, i když jsme se o to vůbec nezasloužili. V našich krajích to ale nebývá zvykem. Jako v jiných případech hledáme a rychle nacházíme důvody, proč se nám to nepovedlo a kdo všechno za to může. Nikdy na prvním místě nejsme my sami.
Česká skepse je dobrá přísada, pokud by doplňovala jiné vlastnosti nutící člověka k aktivitě. Pokud z ní ale vlastní leností uděláme hlavní národní program a pilíř našeho charakteru, pak promění náš přístup k životu v nedůvěru a zabedněnost. Nemáme nic společného s Komenským či Dvořákem. Oni svůj díl práce odvedli. Zato se současnými talentovanými lidmi sdílíme stále stejný čas a někdy i prostor.
Místo brblání, že něco je nápad, který stejně nedopadne, bychom mohli zkusit pomoci či alespoň nepřekážet. Až příliš nás ovládá způsob myšlení, že někdo jiný se má postarat, abychom se měli dobře. A pak se divíme, když to jiný dokáže, a my zjistíme, že by to šlo. Je v každém z nás, ne ve vládě, společnosti či sousedovi, ta příčina, že jsme českým Hobitínem uprostřed Evropy. Kejklíři s emocemi brnkají na náš strach. Strach z pohledu do zrcadla každé ráno. Je tak snadné se ho zbavit. Toho strachu, myslím.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
