„A je to tu zase,“ Pomyslela Lara a vzhlédla do prostoru nechutné, špinavé a ošuntělé místnosti, zapáchající jako čpavek, dým z cigaret a marihuany. Seděla teď na studené betonové zemi, již sem tam pokrývala jen stará, rozervaná deka. Cítila, jak ji podvyživené tělo studí, čekala jen, než přijde osvobozující pocit tepla a únik. Jehla ji vyklouzla z čerstvé ranky na předloktí. Hlavou ji projel stav bez tíže a teplo se konečně dostavilo. Zavřela oči, zhluboka se nadechla a nechala tělem proudit svou největší milenku, lásku a zároveň démona z pekla. Démona, který jí ničil život.
Zuzana H.
česká zpěvačka, skladatelka, textařka a spisovatelka. V letošním roce vydala debutové album s názvem Svět je jinak. Své povídky publikuje na Wattpadu a na blogu, který je na jejích stránkách. Připravuje první knihu v žánru fantasy. Momentálně vystupuje napříč ČR s profesionálními muzikanty a od 27.10 vyráží na turné. Více o její literární i hudební tvorbě na webu www.zuzanah.cz
„Už mě zase miluješ, co,“ Zaslechla Lara a otevřela pomalu oči. V temném pokoji viděla jen cizího kluka, ležícího v bůh ví jakém stavu, pozvraceného a očividně spícího na kusu deky. Na druhé straně pokoje se však tyčila velmi dobře známá postava ženy, která ji brala poslední zbytky života, a zároveň poskytovala ten nezapomenutelný pocit chvilkové rozkoše.
„Nedělej, že mě neslyšíš, lásko,“ upozornila na sebe Medicin, velmi vysoká, vychrtlá zeleno modrá žena, s vyboulenýma očima a urousanými dlouhými havraními vlasy. Její dlouhé pařáty se teď napínaly směrem k Laře, která jen skleněným zrakem hleděla na svoji lásku, na svoji zkázu.
„Já, já už nemůžu, co se to,…“ koktala Lara a snažila se posunout co nejdál od spárů Medicin. Ta ji však vzala za krk a drápala ji, dokud Lara necítila bolest a pálení. Jak skončila krkem, pokračovala na rukou a předloktích. Smála se jako šílená a Lara jen v šílené agonii přihlížela děsivé tváři.
„Já už nechci, nechci, nechci!“ Zmítala se v děsivých bolestech.
Najednou se ale zase dostavil pocit blaha, Medicin ji teď začala hladit, její pařáty změkly a zteplaly. Dávala ji lásku, jakou nikdy nezažila, Lara se začala usmívat a zhluboka oddechovala jako při divoké souloži.
„Lásko, jak já tě miluju tak, jak tě nikdo nemiloval, rozumíš? Nemáš nikoho, jen mě, zasloužíš si jen moji lásku, a jinou takovou už nepoznáš. Já jsem ty, chápeš?“ Hleděla ji zpříma do očí Medicin a po jedovatém obličeji ji stékaly slzy.
„Děkuju, děkuju Bože. Děkuju ti, prosím, já už ale nemůžu. Já ale, já tě nemiluju, já tě nesnášim… svině, kvůli tobě musim hulit ptáky na hajzlech za pár stovek!“ Začala šíleně křičet Lara a nohy se jí semkávaly v agresivních křečích. Jen ztěžka ji šlo skládat věty dohromady.
„Proto tě budu navždycky milovat jen já,“ Medicin se za trest vrhla na drásání bledého obličeje Lary až téměř do krve. Lara se vzdala, „jsi čubka a kurva a jen já tu jsem pro tebe, posloucháš mě?!“
„Ano, miluj mě, pomoc mi, omlouvám se.“
Šeptala a snažila se zabalit do klubíčka. Medicin jí teď opečovávala svými opět změklými pazoury, hladila ji všude, po celém těle, teplo v podbřišku Laru uklidňovalo a ten pocit pro ni byl k nezaplacení. Nedokázala spočítat, jak dlouho to trvalo, jestli celé hodiny nebo jen několik minut, ale žena poté své paže z Lary sundala. Zbyl už zase jen chlad, bolest a smutek. Lara vzhlédla a pokusila se posadit. Rozechvělýma očima teď hleděla na nehybnou Medicin.
„Jak brzo zemřu, víš to?“ Zeptala se svého přeludu.
„Jak brzo budeš chtít,“ odvětila Medicin apaticky.
„Já ale nechci, jsem tu moc krátce, chápeš?“ Tichounce šeptala Lara.
„Jsi tu dost dlouho. Lidi umíraj mnohem mladší, mnohem slabší. Tvoje srdce ještě tluče docela slušně, můžeš mě mít ještě tak padesátkrát, možná i víckrát,“ odvětila Medicin s chladem v hlase, a Lara pohlédla na svá zohavená předloktí.
„Jak padesátkrát, co tim chceš říct. Po tom všem, co pro tebe dělám mě jen tak opustíš nebo co?“ Ptala se s panikou v hlase.
„Já tě neopustim. Já tě umučim. Budu poslední, co uvidíš a sama to budeš chtít. Jen MĚ můžeš milovat,“ a jako kámen nehybná, bez emocí hleděla na svou kořist, na svou milovanou Laru.
„Ale to nechci, nevim, co dál,“ snažila se mluvit Lara.
V tom spící mladík začal hlasitě kašlat. Lara se lekla a pohlédla na něj.
„Ježišmarjakurva, fuj, tyvole, to byla jízda,“ snažil se posadit, když v tu ránu zmerčil ze svého delirického probuzení Laru. Pokusil se na ní zaostřit, přičemž ostuezně začal vnímat i své vlastní zvratky na triku, „tykráso. Ty si kdo?“
„Já… já jsem se sem přišla taky sjet,“ odpověděla nejistě.
„Dordele, ale já se sem nepřišel sjet, sakra. Já už chtěl zdechnout, normálně v poklidu bejt mrtvej, dohajzlu. Utratil jsem všechno za tuhle nálož. Já už tu bejt nemám. Já už tu bejt nechci,“ nadával mladík, ale Medicine do toho promluvila.
„Měl bejt mrtvej, ale srdce má taky až moc dobrý. Málem se každopádně udusil zvratkama, ležel ale na boku, tak to pro dnešek ještě zvládl,“ vysvětlovala Medicin, díky čemuž Lara nechtěně dala najevo, že svou přítelkyni vidí. Mladík si toho všiml.
„Tyvole, tak ty si taky dobrá,“ vykašlal ze sebe, „dojezdy, viď?“
„Nevim,“prohodila Lara, „kdo vůbec jsi?“
„Rick, pěkně nasranej Rick,“ odvětil. Viditelně se mu ještě motala hlava, černé kruhy pod očima vyhlížely nezdravým dojmem.
„Ty ses chtěl zabít?“ Zeptala se Lara.
„To si piš, já už tu vůbec nechci bejt,“ odpověděl unaveně Rick. Lara teď pohlédla na Medicine. Byla jaksi vybledlá.
„Já jsem součást tebe, Laro, já jsem ty, a ty mě miluješ, nezapomeň na to. Teď odejdu, ale hned potom mě budeš zase chtít, a já budu čekat. Nenech mě čekat moc dlouho, to by tě mohlo hodně bolet. Mysli na mě, jako já na tebe,“ promluvila naposled mocným hlasem Medicine, načež se vytratila jako dým.
„Já nechci umřít,“ řekla Lara a pohlédla na Ricka.
„Ty nechceš umřít? Dobrej fór, sama dobře víš, že tady, kde jsme, nás čeká jenom smrt. Není důvod v tomhle světě žít. Je to tu samej hnus a sračky. Život nestojí za nic. A ty tu koukáš na haldy zkroucená jak uzel, a chceš mi tvrdit, že chceš žít. Žiješ vůbec teď?“
„Já tu ale nechci umřít takhle. Nechci umřít jako smažka,“ vstala a popadla svůj svetr ze země.
„No tak to hodně štěstí, tenhle boj nejde vyhrát,“ zavolal za ní Rick, když opouštěla squat a zabouchávala za sebou dveře.
Lara rychlým krokem seběhla schody a vyšla do nočního města.
Vkročila do osvícených ulic a přemýšlela, co dál. Procházela kolem zavřených obchodů, když na rohu zahlédla malou restauraci Kebab and Grill, která byla otevřena snad každou denní i noční hodinu. Za velikým proskleným oknem spatřila partu lidí, mohlo jim být asi tak jako jí. Bavili se, smáli se a objednávali pochutiny. Dívka stojící na konci fronty objímala svého přítele, svojí jedinou lásku, která ji ale neumučila. Vypadali tak šťastně.
Jako opařená Lara stála a otázka, jestli i ona si takovou lásku zaslouží, ji řinčela hlavou. Cítila, jak by ji teplýma rukama objímal, jak by ji asi hladil, jak by ji vzal někam domů a jako normální pár by si u filmu dali něco dobrého. Ráno by ji vzbudil a políbil na čelo, chodili by do práce a pak se na sebe těšili. Jak by asi vypadal ten život.
Jenže ve skutečnosti tam jedna závislá dívka hleděla jako blázen na životy, které připadaly jejímu pohledu normální. Přiblížila se ke sklu s tužbou se ho dotknout. Chtěla se dotknout normálního života.
Najednou jí srdce spadlo až do žaludku. V odraze skla totiž viděla svou siluetu, ale neviděla své oči.
„Ještě mě miluješ?“ Zeptala se Medicine.
Reklama
foto: Midjourney, zdroj: Autorský článek
