Na první pohled se hypnóza většině lidí jeví jako jedna z metod, která by prostě neměla fungovat, protože je na ní něco neracionálního. Co ji dělá tak zajímavou, je fakt, že oproti očekávání a oproti jiným metodám právě ona velmi často pomůže. Vstup do hypnotického transu, charakteristického maximálním soustředěním a nasloucháním sugesci, je pro mnoho pacientů dostačující k tomu, aby tuto sugesci začali vnímat jako realitu. Když hypnotizér řekne, aby začala pohybovat pažemi, hypnotizovaná osoba to prostě udělá.
Předpoklad, že může pomoci od chronické bolesti nebo úzkosti, činí z hypnózy cenný terapeutický nástroj. Rostoucí množství důkazů naznačuje, že tato metoda skutečně může ulevit od bolesti, úzkosti, stresujícího porodu, syndromu dráždivého tračníku a dalších obtíží, v jejichž řešení hypnoterapie mnohdy překonává standardní léčbu v ceně, účinnosti i nežádoucích vedlejších účincích.
Navzdory desetiletím výzkumů její terapeutické hodnoty a rostoucímu porozumění mechanismu jejího působení v mozku je ovšem její zavádění do klinické praxe pozoruhodně pomalé a podle Davida Spiegela, psychiatra a zakladatele Centra pro integrativní medicínu na Stanfordské univerzitě, který podle svých odhadů zhypnotizoval více než sedm tisíc pacientů, je na vině především všeobecně mylná představa, která o hypnóze panuje a která ji staví na roveň triků jevištních kouzelníků. „Hypnóza s sebou nese patos podivnosti. Lidé buď tvrdí, že je k ničemu, nebo že je nebezpečná. Nic mezitím prostě nevidí. A to je špatně,“ řekl BBC.
Racionální základy, nebo šarlatánství?
Praktiky připomínající hypnózu existují v mnoha kulturách po celém světě již po staletí – od transu, objevujícího se v tradičních jihoafrických léčebných praktikách, přes šamanismus na Sibiři, v Koreji a Japonsku až po medicínu severoamerických indiánů. Základy hypnózy tak, jak ji známe dnes, položil koncem 18. století německý lékař Friedrich Mesmer, který popularizoval teorii zvířecího magnetismu.
Mesmer věřil, že lidským tělem proudí neviditelná magnetická tekutina ovlivňující naše zdraví a chování a že manipulace s ní po uvedení do transu může přinášet terapeutické účinky. Od mesmerismu, jak byla metoda nazvána, bylo časem upuštěno, nicméně položila základy metody, která vešla v 19. století ve známost jako hypnóza. Nejslavnějším z lékařů, kteří se hypnózou inspirovali, byl zakladatel západní psychoterapie Sigmund Freud.
Věhlas zastavila smrt
Bohužel pro hypnózu se však stala podobně atraktivní i pro nechvalně proslulé hypnotizéry cestující Evropou a navrhující pacientům, aby se vydávali za kuře, ztuhli jako prkno nebo potvrdili zjevení Panny Marie. Situace došla tak daleko, že v 80. letech 19. století dokonce některé země začaly vydávat zákony regulující používání hypnózy. Obavy z ní dosáhly bodu varu na přelomu století, kdy po zhypnotizování okultistou v roce 1894 na odlehlém maďarském hradě zemřela 22letá Ella Salamonová. Příběh, který bohužel nebyl svého druhu jediným, obletěl lékařskou komunitu i tisk v Evropě a Severní Americe a ubral hypnóze jako terapeutické metodě na hodnověrnosti. Lékaři se od ní začali distancovat.
Postupem času se hypnóza dočkala rehabilitace, která probíhá do dnešních dní, a to formou klinických výzkumů, jejichž výsledky potvrzují její užitečnost. Snad nejlépe prozkoumaným aspektem hypnózy je její využití v lékařské praxi pro úlevu od bolestí bez nutnosti dále užívat léky. Výsledky řady metaanalýz potvrdily, že v tomto směru pomáhá až 73 % hypnotizovaných, podle výsledků dvou metaanalýz z roku 2000 dokonce hypnóza zabírá lépe než standardní péče, což je pádný důvod pro její širší zapojení do využití v klinických podmínkách.
Míra pomoci, již hypnóza může poskytnout, je ovšem závislá na tom, jak je kdo hypnobilní, tedy zhypnotizovatelný. To zase závisí na řadě faktorů, zjednodušeně řečeno zde hrají roli geny, hormony a přenašeče vzruchů, takzvané neurotransmitery.
Kdo by měl léčit hypnózou?
Přesto však v souvislosti s hypnózou stále přetrvávají známé strachy, jež převážně souvisejí s tím, že se lidé obávají stavu, kdy se dostanou mimo kontrolu, a jsou tím pádem zranitelní a snáze ovlivnitelní. Takové obavy bohužel podporují příběhy nečestných hypnotizérů, kteří svého umu využili, aby někoho okradli nebo dokonce sexuálně zneužili. „Takové případy jsou samozřejmě nechutné a hrozné, ale vyskytují se všude tam, kde dochází k neobvyklé dynamice síly odborníka nebo profesionála, kterému zneužitá osoba důvěřuje, tedy v mnoha situacích s rozdílnými mocenskými vztahy, v nichž se na straně mocných ocitají trenéři, učitelé nebo zdravotníci,“ vysvětluje pro BBC Devin Terhune, kognitivní neurovědec z Londýnské univerzity.
Jakkoliv je to samozřejmě pravda, nemění to nic na skutečnosti, že takové případy vyvolávají otázku, jaká opatření může přijmout někdo, kdo chce dát hypnóze šanci, aby se ujistil, že bude jeho léčba skutečně bezpečná. Odpověď se podle Amandy Barnierové, profesorky kognitivních věd na Macquarie University v Austrálii, scvrkává na jedno zlaté pravidlo: „Pokud vás někdo nemůže léčit bez hypnózy, neměl by vás léčit hypnózou,“ řekla BBC.
Hypnoterapii by měli provádět pouze kvalifikovaní zdravotníci – lékaři, psychologové, zdravotní sestry, ergoterapeuti nebo fyzioterapeuti, kteří se zodpovídají odbornému orgánu.
Na webových stránkách Britské královské vysoké školy psychiatrů se dočtete, že „hypnoterapii by měli provádět pouze kvalifikovaní zdravotníci, kteří se zodpovídají odbornému orgánu“ s tím, že by se mělo jednat například o lékaře, psychologa, zdravotní sestru, ergoterapeuta nebo fyzioterapeuta. Problémem ale je, že v mnoha zemích neexistuje žádný oficiální orgán regulující užívání laické hypnózy. „V Austrálii najdete lidi, kteří si udělají víkendový kurz nebo půlroční akademii hypnózy,“ informovala Barnierová BBC s tím, že pokud se při léčbě něco pokazí, neexistuje žádná profesní komora, které byste si mohli stěžovat.
A ačkoliv v jiných zemích existují organizace registrující laické hypnoterapeuty, jako je třeba Spojené království a v něm fungující Obecná rada pro standardy hypnoterapie (GHSC), žádná z nich se nemůže prohlásit za oficiální regulační orgán, protože „hypnoterapeut“ nebo „hypnotizér“ nejsou chráněnými tituly jako „lékař“ nebo „fyzioterapeut“. I když například GHSC žádá hypnoterapeuty, kteří se zapíší do jejího registru, aby dodržovali etický kodex, a vede postup stížností otevřený pacientům registrovaných členů, vzhledem k tomu, že hypnoterapie nepodléhá zákonné regulaci, nemůže ani ona, ani žádná z dalších organizací registrujících laické hypnotizéry zabránit praktikovi, který byl z registru vyřazen, aby v samostatné praxi pokračoval.
Poselství lékařů a profesních organizací proto zůstává stejné: Pokud chcete vsadit na hypnózu, ověřte si, že osoba, která vám ji má provádět, disponuje odpovídající zdravotní kvalifikací. A pokud trpíte skutečně indikovanými zdravotními problémy, poraďte se v první řadě se svým ošetřujícím lékařem.
Něco jako skalpel
Závěrem Barnierová pro BBC zmínila zajímavou úvahu. Navzdory oparu tajemna, který ji obestírá, není podle ní hypnóza příliš vzdálená některým zážitkům běžného každodenního života. Pro mnoho lidí je běžným jevem ztratit se v dobré knize, nechat se pohltit strhujícím filmem nebo jízdou po dálnici, kde se silně koncentrují jen a jen na onu jízdu. Takové stavy se podle Barnierové od hypnotického transu příliš neliší.
Zmiňuje dokonce paralely mezi pohlcením chytrým telefonem, pocitem, že prostě nemůžete přestat scrollovat, a hypnózou. Obojí zkresluje vnímání času, snižuje povědomí o vnějším prostředí i o svobodě ovládat vlastní jednání. A podobně se hypnóza neliší ani od jiných lékařských nástrojů, jako je injekční stříkačka nebo skalpel. Ve špatných rukou má každý z nich potenciál způsobit velké škody, ale padne-li do rukou skutečnému profesionálovi, může vykonat mnoho dobra.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: BBC