Má sklony objevit se v práci s make-upem z minulé noci, k snídani vykouřit dvě cigarety nebo zažívá nutkání vyspat se s přítelem své sestry. Žena v takzvané Fleabag éře (podle stejnojmenné divadelní hry od Phoebe Waller-Bridgeové a úspěšného seriálu) svou bolest předvádí, jako by to byla forma umění, něco mimo ni, co nelze kontrolovat, a přesto se v ní rozhodne vyžívat. Tato žena je chaos, hrozba pro sebe i pro ostatní, rudá vlajka, která se sama zvedá, a raději zemře, než aby přímo sdělila nějakou emoci. A je také tváří nového proudu feminismu, který se v posledních letech dostal do popředí, píše magazín Dazed.
Ano, pryč jsou doby boje za ženská práva, hlásání #MeToo a girlbossingu. Ženy vstoupily do nové éry, v níž přistupují k bolesti pasivně. Než aby si stěžovaly na svůj útlak nebo podnikaly kroky k jeho zastavení, rozhodly se jednoduše v utrpení žít. Místo, aby se o cokoli pokoušely, zvnitřňují své existenciální bolesti. Jsou otupělé. Podle článku "Všechny nejchytřejší ženy, které znám, se disociují" od spisovatelky Emmeline Cleinové lze tuto ženskou apatii přirovnat k psychiatrickému stavu: disociaci.
Romantizovaná reakce na trauma
Disociace je odtržení vědomí od bezprostředního tělesného a emocionálního prožívání. Podle definice Americké psychiatrické asociace se jedná o nevědomý mechanismus, který se obvykle rozvíjí jako reakce na trauma, a u lidí, kteří jím trpí, vyvolává pocit odloučení od světa. Psychologové se domnívají, že do určité míry disociuje každý. Je však rozdíl mezi psychiatricky diagnostikovanou disociativní poruchou a "nepatologickou disociací". Ta zahrnuje například "hypnózu" na dálnici, kdy náš mozek na krátkou dobu přejde na autopilota.
Když takovýmto ženám někdo ublíží (obvykle muži), často na citovou bolest reagují snahou stát se plnohodnotnými manipulátorkami, které využívají své romantické partnery stejně jako oni je. Než aby hledaly cesty, jak z bolesti ven, smiřují se s tím, že určitá ublíženost a rány na duši prostě k ženám patří, a toto své zranění používají jako munici.
Disociativní feminismus, termín, který Cleinová ve svém článku zavedla, se na lékařsky diagnostikované případy disociace nevztahuje. Spíš je charakterizován jako stav existence, který dnes obhajují ženy zejména na TikToku a který je inspirován fiktivními hrdinkami. V těchto videích ženy popisují touhu utápět se ve svém smutku, pokračovat ve škodlivých vztazích, drasticky měnit svůj vzhled, aby se opět cítily krásné, nebo upřednostňovat touhy svého partnera před svými vlastními – to vše znamená, že se přestávají bránit, a místo toho se podřizují své bolesti, přesně jak naznačuje Cleinová ve své teorii.
Když takovou ženu někdo zraní, reaguje tím, že se do této bolesti ponoří hlouběji. Léčí se sexem, alkoholem a tím, že působí bolest druhým. Pod deštník disociativních žen spadá i nejmenovaná hlavní hrdinka románu Ottessy Moshfeghové Můj odpočinkový rok, která reaguje na postgraduální zoufalství tím, že se vydává na drogovou výpravu, aby doslova prospala celý rok. Frances, odtažitá hrdinka románu Sally Rooneyové Rozhovory s přáteli, zase cítí tlak, aby byla věčně bezstarostná, když se zaplete do aféry, která způsobí citovou újmu všem zúčastněným.
Falešné vzory
Tento trend, který romantizuje sebedestrukci, je ze své podstaty nebezpečný jak pro ženu, která jej představuje, tak pro ostatní lidi zapletené do jejích sítí. Jde o škodlivý vzorec, který můžeme vypozorovat na internetu, ale dost možná i ve svém vlastním sociálním okruhu. Když takovýmto ženám někdo ublíží (obvykle muži), často na citovou bolest reagují snahou stát se plnohodnotnými manipulátorkami, které využívají své romantické partnery stejně, jako oni je. Než aby hledaly cesty, jak z bolesti ven, smiřují se s tím, že určitá ublíženost a rány na duši prostě k ženám patří, a toto své zranění používají jako munici.
Tento instinkt způsobovat v případě vnitřní rozervanosti bolest druhým je znepokojivý, nicméně trendy v umění i na sociálních sítích se jen udržuje. Zapomínáme, že hrdinky z knih Moshfeghové, Rooneyové a jim podobné nejsou vzory; jedná se o komplikované, někdy nesympatické ženy, které mají dodat rozměr dosud jednorozměrnému zobrazování žen v médiích. Rozhodně bychom na ně neměli pohlížet jako na propagátorky zdravých copingových mechanismů.
Disociativní feminismus a s ním spojená pasivita se převážně točí kolem žen, kterým svět leží u nohou – žen, které jsou krásné a veskrze bohaté, které mají prostředky na to, aby se z útlaku a nespokojenosti vymanily.
Nihilismus, pasivita a destrukce, které jsou disociálnímu feminismu vlastní, poškozují celé feministické hnutí. Tyto ženy nesměřují svůj hněv proti patriarchátu, ale proti sobě. Tématem, které všechny tyto rozpolcené ženy spojuje, je pasivita. Všechny mají touhu sedět a utápět se ve svých těžkostech; na oko se s nimi vyrovnat, místo aby je napravovaly. Přitom disociativní feminismus a s ním spojená pasivita se převážně točí kolem žen, kterým svět leží u nohou – žen, které jsou krásné a veskrze bohaté, které mají prostředky na to, aby se z útlaku a nespokojenosti vymanily.
Ať už to zní jakkoli rozporuplně, způsob, jak se z tohoto postoje vymanit, může paradoxně spočívat v tom, že budeme sledovat vývoj bezejmenné hrdinky stejnojmenného seriálu Fleabag (v češtině Potvora). Ta stráví druhou sérii na cestě sebezdokonalování. Podporuje svou sestru, která prochází vztahem, v němž je zneužívána. Vytvoří si hluboké citové pouto s knězem žijícím v celibátu, který si všimne její rozpolcenosti a naučí ji, že odpovědí na bolest je vztah dvou lidí. Dozvídá se, že láska je to, co dělá život snesitelným, a že disociace není nutná. Uvědomuje si, že sobectví a hněv nejsou produktivní reakcí na zármutek. Nakonec ukazuje, že uzdravit sebe i druhé prostřednictvím přátelství je mnohem lepší než se utápět v romantickém zoufalství.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Lithiummagazine.com
