Solana se podívala na obří umělecké dílo před sebou.
Měla ráda muzea. Chodila i do galerií. Stejně ji ale vždy nejvíce fascinovaly ulice. Na ulicích se skrývalo tolik umění, kolem kterého lidé denně procházeli bez povšimnutí. No a co, že to bylo nelegální? I nelegální věci mohly být krásné.
Sama odvahu ale nikdy nenašla. Byla přece ta poctivá dívka, schovaná za svými brýlemi a příliš dlouhou ofinou, která by stála za zastříhnutí. Byla tou dívkou, které se dařilo ve škole, a nikdo by od ní neočekával, že by mohla porušit zákon nějakým sprejováním. Přesto se jí zdálo každou noc o všemožných graffiti, kolem kterých denně procházela.
Sklopila pohled a nasadila si sluchátka. Zapnula si hudbu. Byl čas pokračovat v cestě.
Každý den chodila domů ze školy různými cestami, na druhý den ale zvolila tu stejnou trasu jako den předtím. Chtěla opět vidět to dokonalé dílo, které tam vzniklo. Když se ale na původní místo vrátila, už stihlo být přesprejováno. A pachatel stál na místě činu.
Navázala s ním oční kontakt. Kupodivu chlapec, kterého i přes roušku odhadovala na podobný věk, nevypadal vyděšeně, že ji vidí. Přece jen, i kdyby ho nahlásila, neměla ho jak identifikovat. Kluk kolem sedmnácti let s černou rouškou přes pusu a tmavě hnědou kapucí? To nebylo moc nápomocné.
Podívala se, co nového na opuštěné zdi tvořil.
„Je to pěkný,“ uznala nahlas.
„A protizákonný,“ dodal chlapec.
„Nikomu to neřeknu,“ uklidnila jej a přiblížila se. Byla překvapená sama sebou, protože byla spíše tichý typ člověka, co se nedával do konverzace s cizími lidmi.
Šlo vidět, že si kluk lehce oddechl, hned na to natáhl ruku s plechovkou a namaloval jednu dlouhou čáru.
„To jsem rád,“ řekl nakonec, „rád bych to dokončil.“
„Už tě někdy chytili policajti?“ zeptala se. Došla ke zdi naproti a opřela se. Nejspíš se tak nějak sama rozhodla, že mu bude dělat alespoň na chvíli společnost.
„Jednou,“ přikývl, zatímco pokračoval v tvorbě, „byl to ale můj první přestupek. Nechali mě jít jen s varováním do příště, pohoda.“
„A nebojíš se, že tě chytí znovu?“
Uchechtl se a krátce se na ni otočil.
„V tom je právě ten adrenalin, který se mi na tom líbí. Je to součást procesu.“
„Wow,“ vydechla tiše, „závidím ti, jak jsi odvážnej.“
Znovu se k ní obrátil, a tentokrát se k ní vydal. Natáhl k ní ruku s plechovkou černé barvy. I když mu neviděla na půlku obličeje, na jeho očích probleskl úsměv.
„Chceš to zkusit?“
Podívala se na pomalovanou zeď za ním, na všechna ta díla, která obdivovala. Nechtěla se ztrapnit, věděla, že jen tak nezvládne nic ani vzdáleně podobného. Pro jednou ale byla chuť něco udělat silnější než její stydlivost. Odrazila se od stěny.
„Nevadí?“ zeptala se, když si plechovku přebírala.
„Jinak bych to nenabízel,“ odpověděl.
Přešli k té zdi, kde se tvořilo. Klučina se skrčil ke své tašce a vytáhl druhou roušku. Vypadala lehce použitá, ale řekla si – lepší než nic, ne?
„Jen pro jistotu,“ řekl, když jí roušku podával. A tak si ji tedy nasadila.
Pak se postavila ke zdi. Rukou jí naznačil, ať odstoupí kousek dál.
„Jsi moc blízko,“ zamumlal.
Jen tiše poslouchala jeho poznámky, protože samozřejmě neměla tušení, co dělat. Následně se podívala na jeho rozdělanou práci před sebou.
„Můžu ti to pokazit?“
„Třeba to vylepšíš. Jen do toho,“ zasmál se.
To ji nijak neuklidnilo. Nechtěla mu zmařit to, na čem pracoval, ale opravdu to vyzkoušet chtěla. A tak si nakonec dřepla a natáhla ruku k rohu malby. Nejprve jen vyzkoušela, jak se z plechovky stříká. Pak udělala jednu větší čáru.
Jeho dílo bylo viditelně rozpracované a daleko od dokončení. Solana předpokládala, že půjde o rušnou ulici města s billboardy a jedoucími auty v noci, a tak celý rožek začernila. Tak nešlo ani nic pokazit.
„Nemáš nad tím takovou kontrolu, jako když třeba kreslíš tužkou,“ okomentovala svůj poznatek, „neumím si představit s tím dělat nějaké detaily.“
Kluk kývl ke své tašce.
„Na detaily tu mám pomoc. Se sprejem nikdy neuděláš detailní tahy, musíš si pomoc například papírovou izolepou. Je to proces.“
„Kdy jsi začal sprejovat?“
„Přibližně dva roky zpátky.“
Svou pozornost přesměrovala zpátky k malbě.
„A to, co tady bylo předtím, jsi vytvořil taky ty?“ zeptala se. Když přikývl, neubránila se lehkému úsměvu, „včera jsem to viděla. Bylo to dokonalý.“
„Nečekal jsem, že to někdo vůbec stihl vidět, abych byl upřímnej,“ zatvářil se lehce překvapeně.
Nedivila se mu. Byli v uličce, která byla využívána, jen když se na hlavní něco opravovalo. I budovy kolem nich byly opuštěné, proto to byl ráj pro umělce s graffiti. Nejenže bylo skoro nemožné tady narazit na auta, ale také na lidi.
„Občas si tudy dám zacházku, abych viděla, co je tady na zdech nového,“ vysvětlila krátce. Pak si vyměnila plechovku černé barvy za červenou. Vysprejovala jednomu autu zadní zářivě červená světla. Líbilo se jí, jak se celý obraz probouzel k životu i jen takovými maličkostmi jako zadní světla.
„Jmenuju se Solana,“ řekla po chvíli ticha, kdy jen měnila plechovky a sprejovala věci, u kterých měla pocit, že je zvládne.
„Hezký jméno,“ pískl tiše. Solana k němu otočila hlavu.
„A ty?“
„Abys mě přece jenom nahlásila policii?“ ušklíbl se.
Lehce se uchechtla.
„Pravda, asi se ani nedivím, že mi nevěříš. Taky bych asi nevěřila náhodný holce z ulice.“
Opřel se o zeď vedle ní, kde už barva nedosahovala, aby se nezašpinil. Chvíli ji sledoval, jak zanechává svou stopu na jeho mistrovském dílu. A pak nejspíše usoudil, že je dostatečně dobrá na to, aby se představil. Zničehonic se odrazil od zdi a natáhl k ní ruku.
„Ale přece jen,“ prohodil, „jmenuju se–“
„Stůjte!“ vykřikl někdo za jejich zády. Solana se prudce otočila. Na konci ulice se objevili dva strážníci a rozběhli se směrem k nim.
„Sakra,“ zamumlal chlapec a skrčil se pro svou tašku, kterou rychle popadl. Solana jen stála zmateně s otevřenou pusou, dokud si neuvědomila, jak to vypadá. Museli vypadat, že jsou tady opravdu spolu, ne že si to jen zkoušela pár minut. To by se těžce vysvětlovalo. Jestli ji chytnou, bude mít problém.
„Utíkej!“ sykl na ni, popadl ji za paži, aby ji popostrčil. Vzpamatovala se. Jenže sotva se ocitli na první křižovatce, podíval se na ni, „pokračuj rovně a uteč. Já běžím doleva. Menší šance, že nás chytí oba.“
Než stihla zareagovat, rozběhl se jiným směrem jak ona. Solana ale nezastavovala. Nechtěla mít záznam v trestním rejstříku, byla přece tou vzornou dívkou. Strhla si z pusy jeho roušku a strčila si ji do kapsy, aby nešla vidět. Na dalším křížení cest se vydala doprava, aby se ztratila z přímého pohledu policistů. Teď měla teprve šanci se opravdu schovat.
Věděla, že nebyla tak rychlá, aby jim zkrátka utekla a ztratila se mezi lidmi, a tak se nakonec schovala za popelnice. Neuvěřitelně to tam smrdělo, ale neměla na vybranou. Lehce si oddechla, když uslyšela běžet jen jednoho z policistů, nejspíš se rozdělili. A ještě více si oddechla, když proběhl kolem popelnicí bez toho, aby je prohledal.
Zůstala tam sedět ještě dobrých patnáct minut, než se odhodlala opustit svou skrýš. Když se postavila, rozhlédla se. Pusto prázdno. Vytáhla z kapsy roušku a smutně se na ni podívala.
Chlapce už nikdy neviděla. Ani jeho dílo.
Reklama
foto: Zdeněk Strnad // Midjourney, zdroj: Autorský článek