11. dubna
Ráno přišlo rychleji, než čekala. A s ním i všechno ostatní. Do kávovaru pořád nikdo nedolil vodu, ale svoje pípání už vzdal. Rádio v kuchyni tiše vyhrávalo a první sluneční paprsky se plazily domem jako zlaté přízraky. Svými studenými prsty šátraly po podlahách a zvedaly jemný prach. Echo jim nastavila tvář, ale necítila se o nic líp.
„Už jsi to vyřešila?“ Nick stál ve dveřích kuchyně. Na sobě měl to samé, co včera a bez modrého světla bludičky už nevypadal tak klidně. Vlastně vypadal všelijak, jen ne klidně.
„Vyřešila?“
„Čekám zpátky Adios,“ řekl a usadil se ke stolu. „Snídaně nebude?“
Snad poprvé nevěděla, co mu na to říct. Ať už se ho snažila z problémů tahat, jak nejlíp uměla, tyhle dveře si zavřel sám v moment, kdy vešel do té budovy. Ne všechny mosty se dají vybudovat zpátky. A tohle byl jeden z nich. Pro Echo už ta firma neexistovala. Hotovo.
Jenže Nick se s tím očividně nesmířil.
„Beztak za to můžeš ty,“ řekl, „měla jsi jim napsat nebo tam jít sama. Proč jsi tam vůbec nechala jít mě? Víš moc dobře, že já tyhle věci neumim. Od toho mám tebe.“
Vina je zajímavá věc, pomyslela si Echo a obrátila pohled k prasklině v jejich jídelním stole. Je jako míč, který si mezi sebou lidi můžou vesele přehazovat, dokud jeden z nich neodpadne. Ona ten míč pokaždé chytila a držela se ho. A Nick měl vždycky další v zásobě.
„Víš vůbec, co o mě všechno teď říkaj?“ spustil, „kdyby si jenom dělali prdel z toho, že jsem tomu debilovi poblil boty, tak bych ti to možná odpustil. Ale to že vytahujou náš vztah, kterej ani nikdy nebyl vztah, a vytahujou všechny ty další lidi, a zkoumaj koho z nich jsem podved a nepodved, a co dalšího jsem udělal, už je něco jinýho, Echo. A kdo je vůbec kurva nějakej eternal champion nebo jak se to jmenuje? A jak to, že ví všechno?“
Echo hlasitě polkla. Upírala pohled na tu spáru ve dřevě jako by z ní mohla vypadnout nějaká odpověď. Věděla, že to není její vina, ona tyhle problémy nezpůsobovala. Tak proč se cítila jako dítě, které mámě rozbilo její oblíbenou vázu?
„Ví všechno,“ řekla dutě.
„JO!“ vykřikl Nick, „nikdo nikdy neví všechno, ale on jo. A zatímco kecá na Twitteru, ty si tady děláš bůhví co. Proč tě jako platim, hm? Děláš hovno, a takhle to dopadá.“
Echo na něj jenom zvládla zírat. To nebyla pravda. Nebyla pravda, že se nesnažila. A tohle nebylo fér. Vázy se přece dají zase slepit. Není to konec světa, když se nějaká rozbije.
„No tak,“ řekl po chvíli a usadil se na židli, „ještě to můžeš spravit. Není pozdě. A já potřebuju, abys to spravila.“
Potřebuju, abys to spravila.
Nick ji potřeboval.
Pobývat okolo Nicka znamenalo, že všechno muselo zapadat do jeho kruhu, což bylo těžké. Všichni její kamarádi s jeho příchodem odešli. A Echo a všechno s ní spojené se drželo usilovně na okraji. Cokoliv to mohlo rozbít. Stačila by jediná rána přes prsty a pak už jenom pád do neznáma. Ale ona neplánovala zjišťovat, co se děje mimo Nickův kruh. Plánovala zjišťovat, co se děje v oku bouře. A pokud se má o to žhavé jádro spálit, tak ať.
×××
Kavárna Hlína byla ukrytá v jedné z postranních uliček Prahy v malém vnitrobloku, který ze všech čtyř stran zakrývaly činžáky porostlé břečťanem a vistárií. Moc lidí o ní nevědělo, a proto ji měla Echo ráda. Byl tam klid a ticho, a to teď přesně potřebovala. Stěny kolem ní byly plné poliček s popínavými rostlinami a vystavenými plecháčky. U baru stál gramofon a ta největší sbírka desek, kterou kdy viděla. Občas tu jen tak vysedávala a odhadovala, co barista pustí dál. Jestli má deska dvě strany, jestli bude hrát znova nebo se zasekne v její oblíbené části. Někdy si člověk mohl říct o desku na přání. A někdy musel pracovat na scénáři pro video, které by dostatečně omluvilo něčí pochybná rozhodnutí.
Papír byl už z půlky popsaný, ale většina slov byla přeškrtaná. Čaj vystydl, ale Echo si objednala další a k tomu kus borůvkového koláče. Borůvky byly fajn na hledání těch správných slov.
Kdyby tak z Nicka dostala alespoň kousek upřímnosti. Alespoň kousek jeho. Naznačila mu to už tolikrát, kdyby byl sám sebou alespoň na chvíli, lidi by ho měli radši. Mohl by si vybudovat něco opravdového, a ne jenom známosti založené na tom, kdo má víc sledujících a co se o něm říká. Něco trvalého a pevného, co tu supernovu alespoň zpomalí. Echo věřila, že něco takového v Nickovi ještě je. Že by v sobě mohl najít odvahu zahodit ten obal a existovat jenom tak, jako Nick. Protože teď se řítil do něčeho, co si žádalo velkou záchrannou síť a ta se nedá vybudovat z tenkých nitek. Ani když jich jsou tisíce.
„Čau. Čekal jsem, že budeš tady.“
Echo vzhlédla a při pohledu na Johnnyho tvář schovala papír do klína.
„Tady.“
„No jo, nebuď nervní. Mně je docela jedno, co s Nickem plánujete,“ řekl a usadil se naproti ní, „já už to mám v hlavě srovnaný.“
Echo našla čistý papír: Co chceš?
„Co chci?“ Johnny se pousmál, „řekněme, že mi je tě líto, Echo. Ber to jako kamarádský varování.“
„Kamarádský?“
„Jo. Kdybys nebyla tolik zahleděná do Nicka, možná jsme mohli všichni být kamarádi. Ale on tohle nedokáže, vždycky všechno zničí. Včetně sebe. Všech okolo.“
Jako supernova.
Johnny se rozhlédl po kavárně. Bylo jasné, že tohle nebyl jeho typ podniku. Johnny byl noční kluby, vyleštěné barové stoličky a kožené potahy. Johnny byl martini a extra tenké cigarety. Ne pivo a polívky z Hlíny doplněné o desky Pink Floydů nebo Jethro Tull. A Johnny rozhodně nebyl osamocené konverzace s Echo.
Co doopravdy chceš?
„Doopravdy,“ ušklíbl se, „to je vtipný slovo, víš. Vtipný, zrovna od tebe. My nejsme všichni zlý idioti, Echo. Jak jsem řekl, ber to jako kamarádský varování, to, co ti teď řeknu.“
Hudba dohrála. Místností se rozléval šum mírně zaplněné kavárny a drhnutí gramofonu. Echo cítila někde v zátylku, jak její hlavu zaplavují ledové vlny.
„Nick se ke konci řítí už delší dobu. Kdybys byla chytřejší, dávno by ses na něj vykašlala. Ale,“ pokrčil rameny a začal listovat v menu, „každej má holt to svoje. Jenom si nemysli, že ti někdy bude za něco vděčnej. V jeho světě existuje jenom on sám a ten jeho zářnej kopec, na kterej se škrábe. Schody do nebe tomu můžeš říkat. A on využije absolutně všechno, cokoliv, kohokoliv, aby se vyšplhal vejš. Pošlape všechno pod sebou, zmačká a poláme, jenom, aby se pohnul o milimetr.“
Echo si všimla, že snad poprvé k ní mluvil upřímně. Žádná hra nebo přetvářka. Johnny to myslel vážně.
Vzhlédl k ní a zavřel menu.
„Použije i tebe, to je ti doufám jasný. Teda, použil by, kdyby k tomu někdy došlo, ale dneškem to skončí, Echo. Neexistuje žádnej vrchol, kam by se Nick mohl dostat. Ne pro něj. Protože Nick, Nick už dlouho leze opačným směrem.“
Někdo vyměnil desku, kavárnou se zase rozezněla hudba.
„Pravda, kdybys u toho nebyla ty, bylo by po všem už dávno. Všem už je jasný, jak to je a bude, lidi si jenom užívají ty chvíle před bouří, víš? Snaží se tu bublinu nafouknout, co nejvíc to jde, aby pak byla větší show. Bejt tebou bych se vzdálil.“
Johnny se zvedl od stolu a Echo se po zádech rozlezl chlad. Slíbila, že to dokáže. Slíbila to i sobě.
„Kdo vede ten účet je ti jasný, ne? Není tak těžký na to přijít.“
Přikývla. O tom, co se stalo před rokem vědělo jenom pár lidí. Dva z nich byli ona a Nick. A ten zbytek… Ne, nebylo tak těžké na to přijít. Johnny už byl na odchodu, ale ještě jednou se zastavil.
„Jo a možná bys měla jít zkontrolovat Nicka. Nebo alespoň jeho Instagram. Je jako děcko, nemůžeš ho nechat dlouho samotnýho.“
×××
Když se naposledy Echo takhle naštvala, bylo jí asi jedenáct a její táta jí zrovna řekl, že odchází. Nebylo tak těžké pochopit, že se doma něco děje už dlouho předtím, a ona tak měla měsíce na to být smutná. Takže v tu finální chvíli jí zbyl jenom vztek.
Už za jízdy tramvají nechala Nickovi víc zpráv, než co kdy dohromady napsala. On ale ani na jednu neodpověděl, protože jeho telefon visel ve stativu a na Instagramu bylo zapnuté živé vysílání, kde už přes hodinu nadával snad na všechno. Echo ho skoro nepoznávala. Vypadal jako jedna z těch strašidelných panenek na klíč, které mluví a mrkají obříma očima. A jeho pusa se nezastavila. Nick byl rozbité stereo, které hrálo jeden song za druhým a Dj byl šesťák, kterému rodiče zatrhli kapesné, protože si místo oběda kupoval monstery a paysafe kartičky na hry, které byly až od osmnácti let. Vzteklý, blbý, rozmazlený děcko, myslela si Echo.
Zmínil snad všechny weby a magazíny, se kterými kdy dělal rozhovor. Mluvil o dalších influencerech a nejenom, že vyzradil jejich tajemství, ale ještě si vymýšlel. Poslední hřebík v rakvi byl desetiminutový monolog o Adiosu, kterým úplně zabil ten opatrně sepsaný email, který jim Echo ráno poslala.
„Jsou to kundy,“ říkal Nick, „všichni jsou to dementi, který se spolčili proti mně, protože nesnesou nikoho tak dobrýho. Všichni chtěj kus Nicka, ale já jim nic nedám. Řeknu vám všem celou pravdu a nakonec budu já ten jedinej, kdo zůstane, všichni budou –“
To už ale byla Echo u něj doma. Nahoře v pokoji, Nickův telefon v její ruce, černá obrazovka. Neexistuje žádnej vrchol, kam by se Nick mohl dostat, řekl Johnny. Neměl tak úplně pravdu. Vrchol tohle totiž byl. Vrchol Nickovy blbosti.
„Zbláznila ses?“ vyjekl a vyřítil se ze židle, „ještě jsem neskončil. Dej to zpátky. Všichni musí vědět, jak to je. Musí to vědět.“
Echo před ním uhnula. „Všichni musí vědět? Vědět?“
Nick popadl ruku s telefonem.
„Jo. Musí vědět, že eternal champion kecá. Že si to vymyslel a že já jsem nic takovýho neudělal.“
Echo se ho snažila odstrčit, ale Nick byl jako stroj a svíral její ruku silou člověka, který právě přicházel o všechno.
„Neudělal?“ zakřičela na něj, zahodila telefon do kouta pokoje a volnou rukou ho praštila do hrudníku, „neudělal?!“
Nick zrudnul. Chvíli čekala, že ji uhodí, ale nakonec ji pustil. Zvednul telefon a strčil ho do kapsy. Echo těžce oddechovala. Nikdy si nepřála víc, aby mohla mluvit. Tolik věcí by teď řekla.
„Neudělal,“ uchechtl se, „minulej rok jsi měla pravdu. Neměl jsem řídit, neměl jsem ani pít. Neměl jsem tu noc dělat nic. Mělas pravdu, jako vždycky, to chceš slyšet?“
Nick nakopnul stůl tak silně, až se z něj všechno sesypalo. Tužky, papíry, monitor, sklenice s vodou.
„Ale je vtipný, že mě vždycky tak moralizuješ, ale pak stejně uděláš všechno možný, abys to zametla pod koberec. Víš, v některejch ohledech jsi vlastně stejně zkažená jako já, možná i horší. A je pravda, že spousty věcí lituju. Především minulýho roku, protože kdybych nechlastal, tak by mě nikdy nenapadlo jít za Danem a říct mu, že se půjdeme projet. Nikdy bych nevezl ještě tebe, Johnnyho a Dorotu, ty vole. A víš, proč jsem vás bral s sebou? Protože jsem byl nervózní. Jo, já. A ještě z toho pitomce. Ani chlast to nespravil. Toho lituju. Tý noci lituju, protože pak se všechno jenom zhoršilo. Ale víš, čeho lituju úplně nejvíc? Co předčí všechny tyhle sračky? Že jsem z toho auta vyhodil Dana a ne tebe. Protože pak by se mu nestalo to, co se mu stalo. Ale bylo by to na tobě. A to by mi bylo úplně u prdele, Echo. Ani. Bych. Nemrknul.“
V pokoji byl cítit pach spálených gum. Byla tam tma, až na jiskry, které se odrážely od boku auta, když drhlo o svodidla. Všechno divně hučelo. Někde v dálce modročervené světlo. Prázdné místo spolujezdce. Pak rána. Pavouk v čelním skle, který roztahoval svých milion nohou. Druhé auto a tělo na zemi. A dvě stě padesát na Nickově tachometru. A to ticho potom. To ticho bylo nejhorší. Dan nikdy nic neřekl. Celá noc vyšuměla do éteru až z ní zbyly jenom promlčené omluvy, rozbité čelní sklo a pár špatných snů. A Echo od té doby nebyla schopná mluvit. Nikdy jí to nedošlo, ale celou dobu jenom opakovala tu noc. Echo byla pro všechny zúčastněné nejživější vzpomínkou.
Vytáhla telefon. Její další zpráva byla pro Dana.
×××
„Johnny a Dorotka už to udělali, co?“ Dan vytrhl Echo z přemýšlení. Postavil před ní kafe a před sebe limonádu. Asi malinovou, protože byla červená.
Echo přikývla a obtočila dlaně okolo hrnku. Oba vydali oficiální prohlášení. Oba se víceméně vzdali Nicka a potvrdili všechno na účtu Věčného bojovníka. Když ho teď Echo měla před sebou, přišlo jí to jako sen. Nemusel jsi sem chodit, napsala na papír.
Dan se pousmál.
„Víš, vždycky jsem si přál, aby všechno začalo a skončilo u těch jeho opileckých výstřelků. Jenže Nick musel vždycky dělat něco extra.“
Málem tě zabil, proč jsi tehdy nic neřekl? A proč se vším jít ven teď?
„Protože jsem doufal. Že ho to třeba spraví, že se zlepší a uklidní se.“
Ale zhoršilo se to.
„Zhoršilo. Takhle už nikdo nemůže pokračovat. Nicka nikdo nezmění. On je v začarovaným kruhu a jedinej způsob, jak ho dostat pryč, je ten kruh úplně rozbít, zničit všechno, na čem teď tak pracoval. Kdybych se tehdy rozhlídnul po tý silnici, asi bych to další auto viděl. Moje první chyba byla, že jsem se nechal vtáhnout. Ale ta bouračka mi to ujasnila a díky ní to byla moje poslední chyba. Možná si to samý uvědomí i Nick.“
Možná, pomyslela si Echo. Ale přes všechnu tu naději, že by to tak někdy mohlo být, někde uvnitř věděla, že Dan má pravdu. Po té noci mu zbyla jenom malá jizva nad okem. Ta se snadno vysvětlovala, ale trauma ne. Tu noc se všichni uzavřeli a co se stalo, se pohřbilo tak hluboko, že až do teď sama Echo začala zapomínat.
Dan si od ní vzal papír a tužku. Chvíli na něj strnule zíral a pak na papír něco naškrábal s elegancí školáka. Echo ho schovala do kapsy, aniž by se na něj podívala, protože ať už tam bylo cokoliv, pro jednou měla v hlavě jasno.
12. dubna
Na začátek jara byla pořád docela zima. Od posledního sněhu uběhlo pár dní, ale ten štiplavý nádech se ze vzduchu ještě nevytratil. Vítr po nebi honil mraky a betonové chodníky se pořád nezbavily zimní šedě. Sem tam si ale cestu ke světlu razily umíněné rostliny, jako by říkaly: Vypadni, teď jsem na řadě já.
Jaro mělo být nejveselejším obdobím roku, kdy se všechno znovu obracelo k životu, nabíralo další dech a bylo barevnější. Byl to začátek něčeho nového. To mělo znamenat něco hezkého, ale zároveň to znamenalo, že něco jiného končí. Jako když člověk sjíždí nejlepší sjezdovku světa a dole zjistí, že nemá vlek a musí tak šlapat nahoru po svých. A každý rok znovu.
Jaro bylo ze všech období to nejhorší.
Možná to byl jenom zvláštní sentiment, ale Echo si ho prostě neužívala, a to letošní obzvlášť.
Lucifer měl ještě zavřeno, ale jeho neony blikaly pořád. V jakoukoliv denní dobu, za jakéhokoliv počasí, Echo věděla, že ať se bude dít cokoliv, tohle vždycky zůstane stejné. Seděla na okraji chodníku už několik minut a pomalu začínalo pršet. Nepřinesla si deštník a pochybovala, že ho donese Nick. V ruce žmoulala figurku z Kinder vajíčka. Byla to obyčejná zelená káča, ale Echo si ji nechávala, protože ji před pár lety dostala od něj.
×××
Když Nick dorazil, pršelo už pořádně. Vyrazil z ubera a silnici přeběhl s bundou přetaženou přes hlavu. Moc to ale nepomohlo. Než urazil těch pár metrů, byl promočený stejně jako Echo.
„Proč sedíš tady? Nemůžeme někam dovnitř?“
Echo poklepala na chodník vedle sebe.
„Nebudu si sedat tady, zbláznila ses?“
Uber odjel a prosvištěl obří louži, která se u Luciferu tvořila. Celá ulice se tak nějak měnila v louži. Voda z kol pocákala pár kolemjdoucích, ale i s deštníky byli někteří tak mokří, že to nejspíš ani nezaznamenali. Ještě chvíli a v Praze se bude plavat jako v moři.
Echo znovu plácla do chodníku vedle sebe a Nick se skrz brblání konečně usadil.
„Já vím, že jsem něco zkazil, Echo,“ řekl. Cítila, že je otočený k ní a dívá se na ni, ale ona umíněně koukala do vody, která zaplavovala její boty, „ale pořád to ještě můžeme napravit. Teda ty můžeš, já vím, že už jsem to říkal, ale myslím to vážně. Nikdo jinej už mi nezbyl.“
Kdysi by těch posledních pár slov asi slyšela ráda. Nikdo jiný nezbyl. Jenom ona a Nick. Splněný sen.
Ale to bylo kdysi.
„Máma říkala, že když jsem se narodil, taky takhle pršelo. A byla zaplavená celá Praha.“
Echo se na něj podívala. Jasně, že když se Nick narodil, musela zrovna probíhat jedna z největších povodní v historii Česka. To byl celý on.
Nick kývl k její ruce.
„Co tam máš?“
Echo mu podala káču. Když sem šla, říkala si, že by z toho mohla udělat nějaký symbolický moment, něco velkého, co by vytvořilo pevný bod v tom pomyslném toku času a nějak od sebe oddělilo předtím a potom. Jak tak ale pozorovala Nicka žmoulajícího v ruce kus zeleného plastu, věděla, že žádné předtím ani potom není, je vždycky jenom teď. A teď se jí kolem bot začínala valit vrstva vody dolů po ulici a nebe nevypadalo, že by mělo jen tak přestávat s dalším přívalem. Rozsvítily se lampy.
Echo si jemně vzala káču od Nicka zpátky. Postavila ji na chodník mezi nimi a roztočila ji, až od ní odlétávaly kapky. Nickovy vlasy úplně zplihly, po nose mu stékaly prameny vody. Echo cítila, že má rybníky v botách, a že by se oba nejspíš měli zvednout a jít někam, kde je sucho, ale počkala, až se káča dotočí.
Nick ji vzal do ruky.
„Na tohle jsem úplně zapomněl.“
„Zapomněl.“
Skoro překvapeně se na ni podíval.
„To je první věc, co jsi mi od včerejška řekla.“
Echo se v jeho hlase snažila najít něco jako omluvu nebo alespoň malý náznak upřímnosti. Znělo to ale spíš prázdně, jako ozvěna v sudu.
Dveře Luciferu se otevřely. Ven vyšel jeden z barmanů s kýblem a když viděl venkovní situaci, přidal k té minipotopě pár dalších špinavých litrů. Když si všimnul Echo a Nicka, ušklíbl se a pozvedl obočí.
„Co tady vysedáváte? Neotevíráme další dvě hodiny a takhle mokrý vás dovnitř stejně – tak počkej, to seš ty, ten debílek,“ máchnul kýblem k Nickovi, „s tebou jsme tady rozhodně skončili. Abys věděl, bude tu na dveřích viset tvoje fotka, aby tě náhodou někdo nepustil dovnitř.“
Pak zavrtěl hlavou a zabouchl za sebou dveře.
Nickovi chvíli trvalo, než ze sebe setřásl šok.
„Co mám teď dělat, Echo?“
A Echo věděla přesně, co by měl dělat. Vždycky to věděla mnohem líp než on, a teď myslela jenom na jednu jedinou věc. Nick se nadechl, možná, aby se uklidnil, možná, aby něco řekl, ale než stačil udělat cokoliv z toho, Echo se k němu otočila a políbila ho. Nevěděla, co měla čekat, snad možná, že se tím všechno změní, ale Nick ji od sebe odstrčil a pak se do hluku deště začal smát.
×××
K Nickovi jeli v tichu. Ne, že by ho Echo mohla nějak prolomit, ale čekala, že Nick řekne alespoň něco. Místo toho vypadal, že se jí každou chvíli znovu vysměje. Echo otevřela okno taxíku a vyhodila zelenou káču ven. Sledovala, jak se kus plastu kutálel po silnici, dokud nezmizel pod koly jiného auta. Taky se mohla chovat jako děcko. Když to dělal každý den Nick, proč ne i ona. Posledních pár let svého života věnovala jenom jemu, neměla jiné kamarády, zájmy, nic kromě Nicka. A on se jí za to vysmíval.
„Nemusela jsi to vyhazovat,“ řekl.
„Nemusela jsi to vyhazovat.“
„Sorry, nevím, co jsi jako čekala. Pracujeme spolu, to je všechno,“ Nick protočil panenky.
„Všechno,“ pronesla ostře Echo. Vzpomněla na to, co jí řekl Johnny. Jenom si nemysli, že ti někdy bude za něco vděčnej. V jeho světě existuje jenom on sám a ten jeho zářnej kopec, na kterej se škrábe.
Bylo snadné tomu věřit. Snadné vidět v Nickovi někoho, kdo jenom potřebuje pomoct, trochu popostrčit a konejšit, aby se člověk dočkal jeho lásky a uznání. Vždycky se sama sebe ptala, co ještě může udělat, aby se k tomu dostala blíž, ale dneska poprvé si položila jinou otázku: Je Nickova láska a uznání něco, co vůbec stojí za to mít?
Došlo jí, že na ni pořád kouká. Rozhodila rukama, ale z kapsy vytáhla pečlivě složený papír, ze kterého ještě odkapávala voda. Déšť promočil úplně všechno. Hodila ho Nickovi na klín a čekala, až slepené stránky opatrně rozbalí. Celý zbytek cesty už nepromluvil a doma řekl Echo, ať papír vytiskne znovu a připraví mu světla a stativ.
Vidět Nicka znovu na vrcholu byla extáze a utrpení v jednom. Echo v tu chvíli došlo, že ať už pochybovala o čemkoliv, nikdy to nebyla její schopnost najít ta správná slova. Byla to ironie, byla to tragédie, největší vtip, který kdy vesmír vymyslel a bylo to její prokletí. Ale fungovalo to. Nick seděl ve svém pokoji, jeho obličej ozařovala dvě studiová světla, a z jeho úst proudila slova s úžasnou lehkostí. Echo věděla, že on by zářil i bez nich. Nick světla nepotřeboval, Nick byl svoje vlastní světlo, síla tisíce explodujících sluncí. Ničitel světů…
Echo sledovala stream na svém telefonu a ani nestíhala vnímat všechny komentáře.
Ja vedel, ze jsou to všechno jenom kecy
W nick
Miluju te Nicku!!!!!
Jestli Adios něco zboznuje, tak jsou to napravení hříšníci!
Ten poslední ji zaujal. Jestli Adiosu stálo za to okomentovat Nickův omluvný stream, bylo v podstatě po všem. To nejhorší bylo za nimi. Největší sponzor dal najevo, že Nick není ztracený a stojí za to ho zase následovat.
Po chvilce jí přišlo upozornění. Email od Adiosu. Echo se musela v duchu zasmát – manažerka, která se s nimi předtím odmítala potkat, teď psala Nickovi osobně. Podepsání nové smlouvy, četla Echo. Svět někdy fungoval vtipně.
Věděla, že z toho Nick bude mít radost, ale nechtěla ho rušit v nejlepším. Její scénář přeříkal skoro perfektně a teď odpovídal na dotazy a komentáře s perfektní dávkou pokory a vědomosti, že on měl vlastně celou dobu pravdu. Echo napadlo, že on se pro tohle jednoduše narodil. Nick lhal tak přirozeně, že během těch pár minut jeho livestreamu většina lidí zapomněla, proč na něj byli naštvaní. Echo to připadalo skoro magické.
Když pak došli k závěru, že vysílal dost dlouho, vypnula Echo stream a věnovala Nickovi jediný významný pohled. Možná se v tu chvíli i usmála, ale nebyla si jistá, protože všechno přehlušil Nickův rozzářený obličej. Bezpochyby by nejšťastnější, co kdy viděla.
„To šlo dobře,“ zhodnotil a jeho pohled pořád visel na hledáčku kamery, kde se mohl jasně vidět.
Dobře bylo slabé slovo, věděla Echo, ale spokojeně přikývla a vypnula světla i kameru. V pokoji bylo najednou šero a ticho, ale atmosféra vítězství se pořád dala skoro hmatatelně cítit, jako by to byl člověk obývající pokoj s nimi. V tu chvíli měla Echo pocit, že dokáže všechno, že se dokáže smát, radovat, že možná dokonce dokáže mluvit.
Otočila se na Nicka, ale on už tam nebyl. Na jeho místě ležel jediný žlutý Narcis.
Reklama
foto: Midjourney, zdroj: Autorský článek
