Nemám rád tenhle čas, kdy dny vánoční nostalgie i mezisvátečních setkání jsou pryč, jaro daleko a stroj pracovní každodennosti se rozbíhá naplno. Zima mě nebaví, město i lidé jsou uzavřenější a navíc člověk s mojí nevnímavostí k malicherným detailům poztrácí do Velikonoc několik šál a čepic, o rukavicích nemluvě.
Nevím, zda je to jen mylný pocit či vina mé nelásky k chladu, ale jako by s cenami energií i mnoho kaváren a hospod bylo vyhřáto jen na rychlé schůzky a nikoli na příjemné posezení. Přitom každý den, každá hodina má svoji hodnotu a nemá smysl jen tak ten čas přežít. Jeden si v něm musí najít cosi optimistického či nadějného.
Česká nespokojenost
Naděje, to je to slovo, jehož obsah v poslední době marně hledáme. Nespokojenost a neustálé stěžování na cokoli je ostatně v této kotlině téměř národním charakterem, existuje-li něco takového. Naše dnešní navztekanost ale není nijak laskavá, je příliš podrážděná.
Život mi není ušitý na míru a ještě k tomu jsem každý den starší. No, kdo by tohle vydržel.
Nevede k uvolnění, ale k další spirále hudrování. Tohle není blbá nálada. Nálada se změní okamžikem, setkáním s milým známým, probuzením do slunečného rána, zaslechnutím známé písničky, vůní kávy či nalití vína, které vám připomene letní večery. Současně je česká nespokojenost trvalejšího druhu. Jejím problémem není ani tak to, co se stalo a co je, jako nedostatek víry v budoucnost.
Netěšíme se na to, co přijde, nejsme plni nápadů a očekávání. Stejně jako se Cimrmanovi hromadili horníci v dole, zůstávají den po dni za námi neřešené problémy. Neřešené, ne neřešitelné. Je to jako ve školních časech, kdy úkolů přibývalo, ale my jsme si našli sebemalichernější důvod, proč je nemůžeme začít dělat.
Proč to nespraví plný košík
Je typické, že jsme nespokojeni se vším kolem, ale nikoli sami se sebou. Já jsem v pořádku, to svět se zbláznil, vláda je neschopná, cyklisti drzí, řidiči aut bezohlední, novináři povrchní, řemeslníci nešikovní, mládež líná, staří zabednění, kolegové neochotní, sousedé mají novou televizi, Sparta je před Slávií. Nic není tak, jak bych chtěl. Život mi není ušitý na míru a ještě k tomu jsem každý den starší. No, kdo by tohle vydržel.
Rozjitřenou společnost neuklidní plnější nákupní košíky, i když si to mnozí myslí a spoléhají na to. Ta příčina je mnohem hlubší, a přitom velmi blízko každého z nás. Někde jsme poztráceli důvod, proč tady vůbec jsme. Stali jsme se součástí nejbohatší části světa. Ne všichni, ale jako společenství ano. Nevidíme ale, že shromažďování věcí nebylo onou příčinou úspěchu Západu.
Až bude po zimě
Slyšel jsem jednoho historika říkat, že žádné západní hodnoty nejsou. Plete se. Vždyť nejdřív bylo slovo, pak kniha, psané i napsané zákony, univerzity a katedrály a knihtisk a až pak přišel úspěch. Je to kultura, která stvořila civilizaci. Stále svobodnější a otevřenější kladení otázek, postupné nezakazování kacířských myšlenek a nápadů, prostor pro talenty a osobní úspěch.
Každá zima jednou skončí. Čas, který nabízí, je možné využít k přemýšlení, jestli náhodou štěstí není někde mimo nás. Ale náš strach z budoucnosti nesouvisí s naší vlastní nedokonalostí. Nejsme zatím postaveni před problémy, které bychom nedokázali zvládnout. Jak říkal Alan Harper v seriálu Dva a půl chlapa, „udělejme si seznam“. A napišme si, co je a co není důležité, abychom byli spokojenější. Abychom byli připraveni, až se jaro zeptá, co jsme dělali v zimě.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
