Předminulé století bylo z pohledu hygieny přelomové, města dostala první moderní kanalizaci, v domech se začaly objevovat koupelny v podstatě takové, jak je známe dnes. S keramickými toaletami, vanami a umyvadly. A nešlo jenom o změny v infrastruktuře a vybavení. Tehdejší nemocnice začaly využívat vodoléčbu, a to jako způsob léčení šílenství.
Voda jako léčebný prostředek fungovala samozřejmě už dřív. V 17. století vlámský vědec a lékař Jean-Babtiste van Helmont své pacienty v rámci léčení koupal v rybnících nebo v moři. Doslechl se totiž o muži, který v záchvatu šílenství vběhl do jezera a téměř se utopil. Ovšem jeho psychické onemocnění zmizelo, mysl se zotavila. Lékař usoudil, že tato hydroterapie může zchladit násilné chování, a své nahé svázané pacienty strkal do vody hlavou napřed.
Občas se utopili
Tak aspoň na experimenty vzpomíná Franciscus Mercurius van Helmont ve své knize věnované otcovu životu. Mimochodem, van Helmont starší nebyl takový nelida, jak by se z jeho metod mohlo pohledem dnešníma očima zdát. Ve své době bojoval proti drastickým chirurgickým metodám a požadoval pro pacienty vždy co nejohleduplnější ošetření.
V nejjednodušší podobě probíhala léčba tak, že personál poléval hlavu spoutaného pacienta.
Jeho metoda hydroterapie ovšem nebyla moc praktická a bezpečná, pacienti se prý někdy utopili. Když byly později otevírány velké psychiatrické nemocnice a moderní sanitární zařízení usnadnilo přístup k vodě v budovách, vodoléčba se začala masivně šířit. Šlo o způsob, jak prostřednictvím působení vody na tělo léčit mysl.
Takto nějak vypadaly sprchy podle návrhu belgického lékaře Josepha Guislaina (zdroj: Internet Archive)
V polovině 19. století lékaři upřeli pozornost na mozek jako na místo, kde přebývá šílenství. Takže místo toho, aby do vody ponořovali celé tělo, začali hlavy pacientů sprchovat studenou vodou. Chtěli tak jednoduše ochladit jejich „horké hlavy“. V nejjednodušší podobě probíhala léčba tak, že personál poléval hlavu spoutaného pacienta.
Dejte ho na podstavec
Lékaři pak vymýšleli poměrně komplikované mechanické sprchy. Skotský praktik Alexander Morison používal podstavec, ze kterého pacientovi koukala jenom hlava, jež byla polévaná proudem vody. Belgičan Joseph Guislain, pionýr v oboru psychiatrie, navrhl dokonce sprchu s vodní nádrží umístěnou až na střeše budovy. Pacient se posadil na židli, a aniž by viděl na obsluhu, nečekaně byl polit vodou. „Šok a strach byly součástí terapie,“ okomentovala tyto metody Stephanie Coxová z Auckland University of Technology, autorka studie o využívání sprch v léčebnách.
Pacienti byli zabaleni do mokré látky a přes ni byla natažena ještě gumová fólie, která zajistila náležité pocení po mnoho hodin.
Později nemocnice zařadily do svého repertoáru i léčebné teplé procedury, které trvaly hodiny nebo dokonce dny. Pacienti byli zabaleni do mokré látky a přes ni byla natažena ještě gumová fólie, která zajistila náležité pocení po mnoho hodin.
Lékaři měli pro tyto terapie různá vědecká zdůvodnění: ulehčily přetížení mozku nebo prý odbourávaly toxiny, které způsobují šílenství. Joel Braslow, psychiatr a profesor historie na UCLA, tvrdí, že tento přístup se vlastně ani tak moc neliší od toho, jak dnes lékaři vysvětlují pacientům nasazení antidepresiv. Zdá se, že léky fungují, ale jak přesně pracují na úrovni neurochemie, je stále nejasné. I když je denně užívají miliony lidí. „Vidíme, že mají určitý vliv na chování a že mají biologický účinek, a snažíme se to vše vysvětlovat zpětně,“ konstatuje Braslow.
Terapie, nebo mučírna?
O naprostém rozmachu sprch jako moderní vymoženosti 19. století píše ve své knize „All the Modern Conveniences“ historička Maureen Ogleová. Zámožnější městské domácnosti prý tehdy nebyly omezovány obecními nařízeními a koupelnové zařízení a doplňky ještě nemusely splňovat žádné standardy. Existovaly sprchy, které směřovaly vodu pouze k trupu uživatele, a sprchy poháněné nožními pedály.
Existuje jen mlhavá hranice mezi tím, co je považováno za terapeutické působení a co už za převzetí kontroly nad pacientem.
Dnešní sprchy, které máme doma, představují oblíbený komfort a ve většině lidí už samotná představa tryskající vody oblíbené teploty vyvolává příjemné pocity. Naopak studená sprcha v léčebně je záležitostí, kterou si raději ani nepředstavujeme. Držení pacienta ve sprše, vaně či mokrém zábalu proti jeho vůli mnohdy nebývalo motivováno vědecky. „Existuje jen mlhavá hranice mezi tím, co je považováno za terapeutické působení a co už za převzetí kontroly nad pacientem a jeho disciplíny,“ říká Braslow. Toto napětí je podle něho přítomno v každé terapii, která léčí duševní nemoci, a to i v terapiích moderních.
Vodoléčba se začala vytrácet na počátku 20. století s příchodem jiných způsobů léčení, které vyžadují méně specializovanou infrastrukturu, jako jsou elektrošoky a později antipsychotika. Zůstává ale jednou z prvních metod léčby, které se zaměřily na léčení mysli prostřednictvím působení na lidské fyzično, tedy vlastní tělo. Už tehdy bylo lékařům jasné, že psychické nemoci mají biologický původ.
Reklama
foto: Shutterstock a Internet Archive, zdroj: The Atlantic