„Problém nebyl v tom, co dělali naši nepřátelé, ale přátelé,“ píše Hannah Arendtová v eseji Očima nezamlženýma politikou. Má na mysli souznění nacistické ideologie s německou veřejností. Vůbec nechci srovnávat dobu vzestupu hnědého zla s tou dnešní u nás, nejsme v tak vážné situaci, leč musím přiznat, že z chování některých mně známých lidí mi je trochu úzko.
Víc hledáme v druhých to, co nás rozděluje, než nějakou společnou řeč. Stojíme si za svými názorky a pravdičkami, které považujeme za tak důležité, že přes stromy nevidíme les. Svoje malicherné nesnáze a ublíženosti stavíme na roveň otázek zásadních, starším termínem kruciálních.
Co je za naším trápením
Víc lidí mi říkalo, že rodinné vánoční návštěvy se změnily v hádky či tiché nesouhlasy, záleželo na chuti se hádat, kvůli politice. Je toho hodně, co každého trápí. Otázkou zůstává, jestli ta trápení stojí opravdu za to, aby byla prožívána s takovou vášnivostí a nasazením. Když ale nerozumíme světu a nechceme jej přijmout se všemi riziky a nepříjemnostmi, chceme si alespoň uhájit jistoty ve svém nejbližším okolí.
Život takový, jaký jsme znali, se mění. A my hledáme viníka, který za to může.
Náš rozum nestačí pojmout proměny věcí velkých, a tak události nepodstatné vydáváme za ty zásadní. Cítíme, že buď přijmeme velké kompromisy, nebo se řítíme do obrovského maléru. Jenže součástí těch zásadních rozhodnutí jsou naše malé radosti nebo to, co jsme za radosti považovali.
Život takový, jaký jsme znali, se mění. A my hledáme viníka, který za to může. Odvěká cesta do pekla. Protože až toho imaginárního viníka pojmenujeme a vyobcujeme či vyženeme nebo jen umlčíme, zjistíme, že potíže nezmizely, ale naopak se zvětšily. O naši vlastní vinu, spoluúčast či pozdní poznání, že my sami jsme druhými považováni za traviče studní.
Když není zájem o debatu
Ustup kousek ze svého postoje, já udělám totéž a uvolníme tak prostor pohledu na to, co můžeme společně zvládnout. To se nenosí. Jsme maximalisté. Buď ten druhý souhlasí na sto procent se vším, co si myslím, nebo ať jde. Jako slávista mám kamarády sparťany, se kterými se mohu po derby bavit. S některými raději ne. Ale to neznamená, že pár dní po zápase na pivo nezajdeme. Protože je spousta dalších témat, která mě baví s nimi probírat.
A ta penalta písknutá v poslední minutě k nim nepatří. Nebo je nutné počítat s tím, že padnou nepříjemné výrazy, pokud ji někdo z nás připomene. To k naší odlišné klubové přináležitosti patří. Zdá se mi, jako bychom požadovali po ostatních jednobarevnost. A nejlépe předem vyjádřenou, aby bylo jasné, zda si s nimi vůbec sednu ke stolu. Zájem o důvod odlišného názoru a zvědavost poznat sílu vlastní argumentace zmizely. Opakujeme floskule vyřčené kýmsi jiným, protože nás nenutí pochybovat. Přitom chuť ke zkoumání vlastního postoje není váhavost či zakolísání, nýbrž rozumná cesta k poznání.
Jak poznat přátele?
Mám přátele, se kterými bych nejel na dovolenou, ba snad ani víkend, protože mám jinou představu o cestování či zábavě. Vážím si lidí, jejichž kulturní vkus nesdílím. Pravidelně se stýkám s lidmi, kteří nepochybně mají jiný názor na Evropskou unii než já. A tak dále a tak podobně. Protože jsem je poznal za situací, kdy šlo o opravdu důležité věci, a poznal jsem jejich charakter.
Nesoustředění a těkavost, tyto úkazy naší metody ohledávání věcí veřejných se vkrádá i do způsobu, jakým jednáme s druhými. Lehkomyslně tak míjíme ty, kterým bychom měli naslouchat a jichž bychom se měli držet ne proto, že s nimi ve všem souhlasíme, ale proto, že je dobré je mít po boku či v zádech. Mezilidské vztahy chtějí otevřenost, trpělivost, pochopení a soucit. Bojíme se vlastní slabosti a nepouštíme se do skutečných debat, protože bychom mohli zjistit, že se mýlíme. A trávíme čas s těmi, kteří po nás nechtějí, abychom mysleli. Problém není v našich nepřátelích, ale v naší neschopnosti rozpoznat přátele.
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
