Pátek Karla Křivana: Když pražský tramp vyrazí na Wagnera

Nemám rád jednobarevné lidi. Osoby jednoho názoru, jedné myšlenky, jedné politické ideje či jednoho zájmu. Protože když opravdu něco začnete poznávat, zkoumat, prohlížet, otáčet, nadzvedávat a vůbec o věci či tématu víc vědět, zjistíte, že svět je neskutečně barevný, různorodý, pestrý a tajemný.

Většinou dojdete, jste-li opravdu zvídaví a důslední, na hranici svých vědomostí, možností představivosti a intelektu. Jako dávní cestovatelé stojíte na údajném konci světa, kde vidíte, že něco dál ještě existuje, ale vyrazit tam vyžaduje novou odvahu. Život vám nabídne různé variace látek, které vám slibují pomoci odbourat racionalitu ve prospěch fantazie, ale nic víc, než že i temná strana není jen černá, se většinou od nich nedozvíte.

Nemít jen ten jeden

Žiju, nebo se o to alespoň vědomě snažím, v několika světech. Nemám jednoho spisovatele, který by plnil většinu mé knihovny, jeden sport, který bych sledoval, jen jeden nápoj, kterému by podlehl, jednu značku doutníků, kvůli které bych ostatními pohrdal, a ani jeden hudební žánr, který by ovládl moje volné chvíle.

Jak to, že Praha není kulturní hlavní stanicí a křižovatkou, ale jen zastávkou?

Přináší to i mnohá nedorozumění, protože se znám a snad i přátelím s lidmi protichůdných názorů, postojů a přístupů. Doba přeje stádovitosti a „příslušnosti k davu“, kdy si nechceme od nikoho nechat svoje pravdy zkoumat, neřkuli kritizovat a porovnávat s jinými. Jistě nejde relativizovat úplně vše, třeba zlo je dobré pojmenovávat jasně a nevpouštět do našich myslí, ale neochota naslouchat odlišným myšlenkám, které jsou samozřejmě nepříjemné, patří k dnešním projevům diskusí osobních i virtuálních.

„Volíš Losnu, nebo Mažňáka?“ To je otázka, na kterou je žádána jednoduchá odpověď a ne výzva k diskusi, co který z nich přináší dobrého. Pouhé přihlášení k pohledu, který dodali jiní, bez promyšleného a kritikou zpevněného a ověřeného vlastního smýšlení vede k tomu, že naše debaty zůstávají na úrovni hodnocení, kterému se říká povrchní, a znamená, že člověka hodnotíme třeba podle toho, jaké má oblečení, a ne co vykonal či vymyslel.

Banjo v opeře

Úvod k tématu, o kterém jsem chtěl psát, byl delší, než jsem zamýšlel. Vlastně jsem se chtěl jen pochlubit, že jsem v sobotu zažil výjimečný zážitek, když mě kamarádka vzala do Opery na Richarda Wagnera. Pět hodin hudby, která se v Praze jen tak neslyší, předvedená světovou třídou umělců. O té pestrosti jsem psal proto, že nejsem nějaký zanícený milovník vážné hudby, a třeba teď na víkend odjíždím na srub, kde budeme zpívat a hrát něco, co by jiní moji kamarádi označili za sebetrýznění.

I při sledování Valkýry jsem si představoval na jevišti banjo a mandolínu, kterak tam tklivě hrají trampské songy. A doma jsem si pak pustil pro změnu Simple Minds. Chci tím jen říct, že ty hodiny, kdy jsem byl u vytržení z přednesu a síly wagnerovské hudby, mi udělaly radost, jakou jsem dlouho nezažil. A logicky nejen mě o přestávce napadla otázka, proč podobných zážitků nemůžeme mít v Praze víc.

Jak to, že Praha není kulturní hlavní stanicí a křižovatkou, ale jen zastávkou? Bojíme se srovnání se světem, nebo nám jen stačí to, co tu máme? Důvodů je mnoho. Od toho, že kultura není žádnou vládou brána skutečně vážně jako životně důležitá záležitost, která nás opravdu odlišuje od té temné strany síly, až po to, že divadlo, kde jsme byli, zvládli postavit za císaře pána za dva roky. Praha nikdy nebyla město jednoho stylu či kulturního směru. Prázdnota je ale stejně nebezpečná jako nuda jednolitosti. A uvědomíte si to právě v takových chvílích, kdy se hraje Richard Wagner ve Státní opeře.