Počet dětí s potřebou psychologické péče roste. Učitelé jsou často prvním stupněm pomoci

Děti dnes žijí v různých rodinných modelech. Rodiče jsou navíc mnohdy velmi zaneprázdněni prací či existenčními problémy a jejich zájem o děti je různý.

Aktuální data Národního ústavu duševního zdraví z roku 2023 jsou velmi znepokojující: 40 % dětí trpí depresemi, 30 % úzkostmi. Vzdělávací zařízení je často místem, kde dítě cítí stabilitu, zázemí a kde ví, co má čekat. Zažívá jistotu, že má ve své blízkosti člověka (vyučujícího), který se o něj „postará“, který mu věnuje svůj čas. Z tohoto člověka se stává pevný bod v životě dítěte.

Ve škole tráví dítě víc času než doma s rodiči

V běžném modelu z českého prostředí začne dítě ve 2–3 letech navštěvovat školku, kde často tráví i 8 hodin denně. Po nástupu do základní školy tráví se svou (převážně) třídní učitelkou i 22 hodin týdně, to je denně 4–5 vyučovacích hodin a přestávky k tomu. Odpoledne pak nastupuje vychovatelka v družině, která má vyměřený o něco kratší čas, a případně trenéři a vedoucí kroužků.

Úkolem učitele dnes není jen předat dětem informace, vyzkoušet, zda si osvojily to, co od nich systém požaduje. Učitel dětem mimoto předává svůj přístup k životu, své názory. Je to člověk, který vaše dítě zná a stará se o jeho vývoj fyzický, psychologický i emoční.

Opět – jsou to lidé, které dítě vídá pravidelně a dlouhodobě. Některé děti navíc navštěvují i ranní družiny, ve vzdělávacích institucích a zájmových útvarech tedy stráví v rámci pracovního týdne i více času než dospělí ve svém zaměstnání. Čas strávený s rodiči se postupně zkracuje a s ním i možnost rodičů pozorovat a reagovat na odlišnosti v dosavadních projevech jejich potomků.

Učitel je často první stupeň podpory

Pojďme se na tuto situaci podívat z pohledu hlavního aktéra – dítěte. Z modelu 24/7 s maminkou a/nebo tatínkem, případně oběma, ve kterém žije od narození, se najednou velmi často dostává do systému, kdy většinu dne tráví s někým jiným – s učitelem. Dítě přejímá jeho vzorce chování, názory a postoje. Je to někdo jiný než rodič, s kým řeší své aktuální rozpoložení, kdo jej utěšuje, kdo jej povzbuzuje a motivuje, kdo mu pomáhá v nesnázích, kdo jej uklidňuje, když jej ovládnou emoce. A pomáhá mu tyto emoce zvládat. Z učitele se stává osoba, které důvěřuje.

Učitel je ten, ke komu dítě přijde, když potřebuje něco vysvětlit, s něčím pomoct nebo si jen popovídat. Učitel jej učí fungovat ve větší skupině lidí, učí jej komunikovat s ostatními, respektovat rozdílnosti a urovnávat si své postoje. A tímto se dostáváme k jádru věci: úkolem učitele dnes není jen předat dětem informace, vyzkoušet, zda si osvojily to, co od nich systém požaduje. Učitel dětem mimoto předává svůj přístup k životu, své názory. Je to člověk, který vaše dítě zná a stará se o jeho vývoj fyzický, psychologický i emoční.

Ve školách nepomáhá jen všímavý vyučující

O tom, jaké problémy nejčastěji řeší s žáky své školy, jsem mluvila s Mgr. Jaroslavou Pumprlovou, která je nositelem ocenění Učitel roku 2017, a již mnoho let zastává na škole i pozici metodika prevence. „Nejčastěji řeším vztahy mezi dětmi ve třídě, kdy žák necítí, že zapadá do kolektivu. Učitel v takové situaci hraje zásadní roli, protože s dětmi často tráví více času než rodiče. Mnohdy je pro ně vzorem a autoritou, může dětem poskytnout svůj osobní čas – žáka vyslechnout, popovídat si s ním, poradit. A pak řešíme také vztahy jako takové – rodinné, přátelské, partnerské. Na ty dnes mají velký vliv sociální sítě. Čím dál častěji také řeším experimentování s návykovými látkami.“

U některých dětí si říkám, jestli ohledně psychologické péče o děti nejsou ´pouhým´ asistentem právě rodiče.

K návykovým látkám se často uchylují děti již na 2. stupni ZŠ (11–15 let). „Machrování“ před ostatními ovšem často přerůstá v závislost. Dítěti s nedostatečnou podporou okolí totiž návykové látky přináší vítaný únik z reality každodenní rutiny psychicky náročných situací. „Návykové látky jsou přitom v dnešní době velmi snadno dostupné, jejich užívání s sebou nese projevy, které má právě učitel možnost vysledovat: náhlé výkyvy v chování, odlišný přístup k práci či reakce v hodinách. Často pak stačí jedna vhodně položená otázka – když žák vidí zájem o svou osobu, možnost se někomu svěřit a začít řešit to, s čím si on sám neumí poradit, často rád řekne, co se děje,“ pokračuje Mgr. Pumprlová.

Školní psycholog jako pomocník pro všechny

Velmi důležitá je v tomto ohledu prevence – pokud má škola štěstí, pracuje v ní školní psycholog. Jak uvedla školní psycholožka Mgr. Táňa Novotná, která se školskými zařízeními spolupracuje již řadu let: „Mou pomoc vyhledávají děti od 6 do 18 let a také jejich rodiče. Odborná psychologická péče pro děti je kapacitně nedostatečná a zátěž školních psychologů tím pádem extrémní. Hranice své práceschopnosti si musím pečlivě hlídat, aby moje pracovní aktivity měly smysl.“

Její intervence se nejčastěji týká stejných témat, která výše zmínila Mgr. Pumprlová – vztahy ve škole, vztahy doma, potíže s chováním. Ztotožňuje se i s výrokem, že učitel je druhý rodič „U některých dětí si říkám, jestli ohledně psychologické péče o děti nejsou ´pouhým´ asistentem právě rodiče. Jinak dle mého názoru u učitelů (kteří nejsou vyhořelí a ´nejedou´ léty vyšlapanou brázdu jako prostředek vlastního přežití) výrok platí a díky jim za to,“ podotýká.

Třídní učitelka na 1. stupni ZŠ Mgr. M. N., která si však nepřála být jmenována, vše výše uvedené potvrzuje: „Učitel je velmi často první styčný bod při řešení problémů, týkajících se nejen vzdělávání. Děti vám spoustu věcí často samy svěří. Sama mám zkušenost s rodiči, kteří se na schůzce sesypou a brečí, protože jsou na konci svých sil a nevědí, jak aktuální situaci řešit. A je to učitel, který dodává sílu a motivaci k tomu vše zvládnout. Podporuje rodiče a snaží se roztočit kolotoč pomoci. Už u prvostupňových dětí se setkáváme s problémy v rozdílném rodičovském přístupu k výchově, s nedostatečnou domácí péčí, domácím násilím či šikanou skrz sociální sítě.“