Nesměle, po troškách, ale vytrvale se na chodnících před kavárnami a hospodami objevují zahrádky, tyto poslové jara ve městě. Nejdříve se vysunou dvě tři křesla vedle vchodu, nebo jen stolek na vysoké noze na rychlé kafe na stojáka k cigáru. Místa se hned zaplní, a tak druhý den je židlí víc. A nejsou to již jen ty narychlo vyndané, ale ty, které patří už ke stolům, a obsluha si po půl roce zazimování opět zvyká chodit za hosty ven. Až se objeví i druhá řada stolů a židlí, tak bude jasné, že zima je definitivně pryč a kavárenským povalečům začala sezóna.
Neznám příjemnější trávení pražského denního života než se zastavit, posadit k volnému stolku před kavárnou, zapálit si doutníček, vdechnout vůni kávy a sledovat cvrkot ulice. Baví mě pozorovat lidi a odhadovat, kdo jsou, nad čím přemýšlí, nebo kam spěchají.
Hra na casting
S kamarádkou jsme s oblibou prolenošili nejedno jarní odpoledne hrou na casting. Vybrali jsme název známého filmu a hledali do něj obsazení podle osazenstva zahrádky nebo lidí, kteří nás míjeli na chodníku. Tamhle sedí skvělá Thelma a teď prošla parádní Louisa a tamten kluk, netrpělivě čekající na zastávce tramvaje, by byl skvělý na roli, kterou hrál Brad Pitt. Kdepak, támhleta dáma, zuřivě mávající na číšníka, by se na Louisu hodila mnohem lépe. A co teprve obsadit Pulp Fiction.
Jsem rád, když se mi podaří přijít o trochu dřív. Mohu se pak tvářit velmi zaneprázdněně, stihnu si vyndat a otevřít „komp“ a cosi zuřivě píšu.
To vypijete spoustu kafí, než objevíte správného Travoltu. A casting takového Trainspotingu v běžné kavárně nedáte, to si musíte sednout někam poblíž školy nebo klubu, kde se srocují lidé před večerní zábavou. A na to je v pozdních odpoledních hodinách přece jen ještě chladno. Chcete-li vybrat správné herce do seriálu Jistě, pane ministře, doporučuji podloubí na Malostranském náměstí před tamní hospodou. Poslanců, jejich asistentů a vůbec lidí z politického prostředí tam uvidíte množství větší než menší.
Kancl na vzduchu
Na zahrádce se nemusí jen lenošit. Samozřejmě i pracovní schůzky jsou v nich během jara, léta a začátku podzimu příjemnější než v uzavřených prostorách během chladných dní. Jsem rád, když se mi podaří na takovou schůzku přijít o trochu dřív. Mohu se pak tvářit velmi zaneprázdněně, stihnu si vyndat a otevřít „komp“ a cosi zuřivě píšu. A popravdě, časový stres na mě funguje lépe než živá voda. Za těch deset minut, než dorazí klient, stihnu vyřídit víc mailů než za půl hodiny v kanclu.
Každopádně mi přijde, že v Praze otevíráme zahrádky zbytečně později než v jiných evropských městech, která jsem navštívil. Snad pořád neumíme trávit čas ve městě venku, na ulici. Možná stále vnímáme chodníky jako prostor k pohybu, a ne k pobytu a zastavení. I tato naše uzavřenost a ono pelíškování se ovšem postupně mění a veřejný prostor stále více obsazují lidé, kteří mají rádi městský život v jeho plnosti.
Chodníky a ulice nabízí mnohem víc než jen využití pro přesun z místa A do místa B. Jen na tříminutové cestě u nás na Výtoni od tramvaje domů míjím čtyři zahrádky. Je to veselejší a příjemnější pocit, než když jsou chodníky prázdné. Včera ty zdejší zahrádky nestály ještě ve své plné síle, ale židličky už venku byly. Jaro je tady.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek