Jan Hanuš. Krizový manažer, občasný podnikatel, sportovec, čerstvý padesátník a Beran. A to je důležité. A i když ty beraní rohy se mu v posledních letech na konci zaoblily, stále je připraven s nimi narážet, kdyby bylo třeba.
Jana Hanuše známe všichni jako krizového manažera, který stál v poslední době v čele start-upu Woltair, šesté nejrychleji rostoucí tech společnosti ve střední a východní Evropě, odkud ale před pár týdny odešel. Předtím pracoval s Petrem Kellnerem v PPF, postavil na nohy Kostelecké uzeniny s jejich nepříliš populárním majitelem, stál v čele maďarského Telenoru, nakonec dovedl k prodeji Mall Group polské společnosti Allegro.
Honza ale teď stojí někde úplně jinde. Jeho cíl je daleko větší než kterýkoli krizový management, se kterým se kdy potkal. Vytyčil si cíl pro mnohé neskutečný a neuskutečnitelný. Pomoci lidem měnit sama sebe a potažmo tím třeba jednou i celou společnost…
Nevěříte? Pak čtěte dál náš rozhovor.
S Honzou Hanušem jsme se potkali před pár dny. Byl to jeden z těch rozhovorů, který prostě nechcete skončit. Nepřipravovala jsem si žádné konkrétní otázky, protože jsem věděla, že povídání bude přirozeně plynout. Znala jsem jeho knížku Dálnice do Bohnic, která je vlastně „souborem“ příběhů lidí, se kterými se život nemazlil. Prožili něco opravdu děsivého a sáhli si až na samé dno…
A i o tom si budeme povídat.
Všechny rozhovory, které jsem s tebou četla, nebo viděla, byly o tobě jako o krizovém manažerovi. Jenomže o tom si dneska úplně povídat nechceme. Mě by zajímalo, jaké to je být krizovým manažerem a nezbláznit se z toho. Jak relaxovat, jak upouštět páru… Je podle tebe stres skutečně tím, co nám nejvíc ubližuje?
Je těžké říct, jestli je stres to, co nám ubližuje nejvíc, asi si dokážu představit ještě horší věci… Ale musím říct, že stres je všudypřítomný, aniž bychom si ho uvědomovali. Což vlastně jsem měl na nějaké přednášce Dálnice do Bohnic hned jako první slajd...
Počkej, tam, se dostaneme, o Dálnici do Bohnic chci mluvit. Teď ale ten stres.
Jestli si někdo myslí, že se ho stres netýká, tak se dotýká všech. Všechny stresy, které jsou, počínaje těmi malými, že něco ráno nestíháš, že přijdeš o job, nebo se někomu blízkému zkomplikuje životní situace, nebo se rozpadne vztah, to všechno je stres. Prostě je všude, až po ty velké věci. Takže spíše je to o tom, že stres se týká každého a není dobré ho nechat nás válcovat, protože pak se to nakumuluje…
Ale co se dá proti stresu v dnešní době dělat?
Furt mít v sobě nějakou prevenci, budovat si vnitřní stabilitu a odolnost, že vlastně malé věci se tě vůbec nedotknou a velké umíš zpracovat. To je asi to, oč tu běží. Alfa omega všeho je, že odolnost je vevnitř tebe, není někde okolo. Například když jsem dával dohromady první knížku, posbíral jsem příběhy lidí, kteří si prošli fakt jako velkýma srágorama, až z toho běhá husí kůže… A všiml jsem si, že ty příběhy mají společného jmenovatele.
Reklama
Že pro svou těžkou situaci hledali berličku někde ve svém okolí. Že se spoléhali kolikrát i třeba na rodiče, kde bys nečekala, že se nějaká zrada stane, že to zlomení přijde… Takže základ všeho je budovat si svoji vnitřní odolnost. Postupně každý den, poctivě. A jsou na to procesy, praktiky, postupy, jak to dělat. Ale určitě se nespoléhat na to, že tě zachrání někdo okolo.
Samozřejmě. Přesně vím, o čem mluvíš. Dávno, když jsem nežila u nás, jsem si čistila ráno hlavu tím, že jsem se koukala na pestíky v květu ibišku, snažila se na ně soustředit, abych měla aspoň chvíli v hlavě prázdno, protože to fakt neumím. Ale jaké ty praktiky jsou, protože to musí být určitě kombinace všeho možného?
No, důležitá je právě ta stabilita a odolnost v tom momentu, kdy se ti ta věc stane. Není to v to ráno, když koukáš do toho květu ibišku, protože tam jsi v pohodě. Ty potřebuješ tu stabilitu mít, sáhnout po ní nebo po té odolnosti v ten moment, kdy se ti semele něco blbýho. Okamžitě! Stane se to, že jsi přišla o práci. A v tu chvíli se potřebuješ něčeho chytit. A to je to, co je vevnitř.
Ale to není jen jedna věc, není to jen stabilita… Ne?
Já mám tři základní věci, které pomáhají. Ta první je zdaleka nedůležitější. Říkám tomu radost ze sebepřekonávání. Respektive jsem to odposlouchal od někoho. To znamená cokoli, co se ti povede, si svědomitě ukládat vevnitř. A k tomu slouží různé postupy nebo přístupy k věci.
Jaké jsou ty tvoje?
Já třeba si to vizualizuju. Mám nějaký svůj vnitřní pokoj, tam mám nějaké poličky a tam si to dávám jako diplomy nebo pohárky… Aby když zavřu oči, tak abych to viděl. A mě to strašně nabíjí, nejenom tím, že toho je tolik… Taky je mi 50, tak toho už nějaká polička je, ale hlavně tím, že vím, že krok za krokem něco buduju. Taky vím, že když si někdy obrazně zvrtnu kotník přes nějaký výmol, tak to nic neznamená. Prostě jdu dál, protože vím kudy. Stačí se ohlídnout, že dlouhodobě se něco malýho skládá v něco velkýho.
A jaká je ta druhá věc?
Druhá věc je odstup. A to je odstup od situace a odstup od sebe. Jako být divák v divadle. To se nestane přes noc, to je dlouhé učení, ale tohle umět udělat je zásadní.
Ale v tomhle ti podle mě hrozně pomůžou právě lidi. Ty jsi říkal nahledat berličky jinde, ale mně v tomhle třeba pomáhá často poslouchat to, co si o mně lidi myslí, i když někdy je to bolavé. Ale reflexe nebo jejich pohled zvenku často pomáhá…
No jasně, jasně. Ale oni lidi zvenku taky můžou přijít s obráceným feedbackem a říct ti, „jo, prostě hej, ty jsi to podělala“, a říkat něco, co tě bolí. Takže proto říkám, ten odstup je lepší, prostě dívat se na to jak na divadlo, i na sebe jak na divadlo.
Bolest tě nejdřív vystraší – když něco trénuješ, tak tě bolest odpuzuje. Pak zjistíš, jak moc je dobrá, jak se to tam láme, a že k tomu patří, je součást toho procesu. A najednou se stane, že trénink je pro tebe vlastně nudnej až do momentu, dokud tě nezačne něco bolet.
Umět od sebe odstoupit, pozorovat vlastně svoje myšlenky, to není něco, co se člověk naučí za týden. Zase to chce postupně a svědomitě na tom pracovat. Je to podobné jako psát si třeba deník.
Píšeš si deník?
Tak já jsem chlap, tak k tomu nemám vztah, k psaní deníků. Ale začal jsem fakt nedávno, třeba měsíc dozadu. A to jsou věci!
A píšeš samozřejmě rukou, ne na počítači…
No jasně, rukou. A když si pak připomenu, co se vlastně za ten den stalo, tak si často uvědomím, že jsem se choval třeba opravdu jako kretén. Říkáš si, „proč, proč jsem se tím nechal unést“, a prostě si to jen napíšeš do deníku. Co se stalo, proč se to stalo a co uděláš příště. A tím, že si to člověk píše, tak to dostává mnohem jasnější kontury, než když o tom jenom mluvíš, jenom přemýšlíš. Prostě už musíš artikulovat velmi precizně, když si chceš něco napsat, protože je to černé na bílém a nejde to nějak ohnout. No, tak to je druhá věc, odstup.
A platí u něj ještě jedno pravidlo, já tomu říkám dlouhé horizonty. Řekneš si ok, tak teď se stalo něco úplně katastrofálního. Ale je to jen v ten moment. Když se na to podíváš optikou „od kolíbky po rakev“, tak to je bezpředmětná starost. Těch vzestupů a pádů je v životě tak strašně moc!
No a fakt je, že někdy reagujeme hrozně rychle. Hroutíme se hned a úplně a pak se z toho jen těžko a dlouho zvedáme…
Právě v tomhle jsou strašně zrádné „socky“, protože tam vidíš jenom to pozitivní pozlátko, to hezké. A vůbec nevidíš těch 99 % srágor, co se za tím skrývá. A pak se s těma veleúspěšnýma lidma bavíš, a zatímco ty si myslíš, že jim to všechno jen padá do klína, zjistíš, co za tím je za řeholi, utrpení, vstávání ráno ve čtyři, prostě hrůza. Takže to vůbec není ta růžová zahrada, i když to tak zvenku vypadá.
A co je pak ta třetí věc?
A ta třetí věc je vděk. A to je vděk za všechno. U mě je to teď vděk za strašnou spoustu nových příležitostí. Třeba teď v 50 jsem začal dělat hodně změn po fyzické stránce…
Počkej, tam se dostaneme, Ironmana chci probrat z dalších pohledů…
Dobře. No a třeba jsem zjistil, že začínám být vděčný za bolest. Že ta bolest má obrovskou genezi… Nejdřív tě tak jako vystraší, když něco trénuješ, tak tě bolest odpuzuje. Pak zjistíš, jak moc je dobrá, jak se to tam láme a že k tomu patří, je součást toho procesu. A najednou se stane, že trénink je pro tebe vlastně nudnej až do momentu, dokud tě nezačne něco bolet. Protože v tom momentu se to vlastně láme. A to je strašně dobrej „switch“ v hlavě.
Takže vděk, obecně. Vděk za to, kde žijeme, v jaké době, co všechno máme, že máme hlavu, která je schopná vnímat ty příležitosti okolo, ruce, které jsou schopné je zvednout. To, že jsme zdraví.
Takže vděk za dobrý i špatný věci…
Přesně. Já to mám teď trošku spojené s tím, že si poslední víc než půl rok kapu trošku jedu ve spirituální rovině, kde má vděk ještě úplně jinou dimenzi. Jsem odevzdaný něčemu asi většímu, než co je tady, o co se tady snažíme. A jsem vděčný za to, že to tak je. A je to hrozně uklidňující pocit – víš, že existuje ještě jiná síla, která je strašně moudrá a nenechá tě v tom máchat. A kdyby náhodou to mělo dopadnout tak, že nějaký konec přijde...
Tomuhle já říkám akceptace. Prostě to, že všechny věci, dobré i špatné, akceptuješ. Přijmeš je, protože se už staly… A staly se proto, že to tak mělo být, a vždycky je za tím nová cesta, nové směřování, i třeba nová výzva.
To je dobře, že jsi to řekla. Já obecně často říkám vděk a víra. Nechci plašit čtenáře tím, že sem začnu zatahovat věci, které nepatří do materiálního světa. Ale já to tak mám. A ta víra zároveň znamená přijetí. Prostě to je bezpodmínečné.
Mně se konečně povedlo, že jsem „Jeho nahoře“ přijal naprosto bez otazníků. Jsem odevzdaný a jsem s ním úplně happy. Vím, že mi dopřává věci, které mám možnost ovlivnit, a spoustu jiných zase ne. A je to v pohodě.
Stál jsi za spoustou projektů, kdy jsi skoro zkrachované firmy pozvedal a stavěl zpátky na nohy. A pak ses ocitl ve Woltairu, kde jsi nedávno skončil. Woltair jako start-up už pro tebe byla velká změna oproti těm věcem předtím. A to, kde jsi teď, když spolu mluvíme, to už jsme zase někde úplně jinde… Proč ty změny?
Woltair měl na začátku úplně jiné zadání. Nebylo to to, na co jsem byl zvyklý – „hele, tady jsou problémy, předělej to“. Woltair byl od začátku o tom „hele, máme skvělý koncept, který funguje v Čechách, jdeme ho rolovat do zahraničí“. Jenže po pár měsících se ukázalo, že to tak není, že ten koncept do zahraničí rolovatelný není. Takže já jsem zase spadl do svého standardního zadání, „běž, předělej to“. A to jsme udělali – český model jsme zpátky předělali na základě zahraničních zkušeností. A to znamenalo zásadní revoluci, fakt velikou, včetně propouštění mnoha lidí a tak. To je úplně jiný vesmír.
Pod tím příběhem je vážně struktura, jak zvládat životní změny, nebo jak je řídit a jak je akceptovat, když přijdou, aby se z toho člověk nezbláznil.
No a já jsem se posledního více než půl roku začal hodně intenzivně věnovat tomu, co dělám teď, po Woltairu. To znamená dávat dohromady celou strukturu, jak se takové změny dělají.
Ale teď myslíš změny u lidí…
Ono je to jedno, jestli u lidí nebo projektů v byznyse. Začal jsem k tomu psát knížku, respektive jednu jsem už vydal, další dvě jsou na cestě.
Dálnice do Bohnic. A jsme u ní. To znamená, že tebe v podstatě práce přivedla k tomu, že ses začal věnovat coachingu, tomu, jak se postavit k těžkým životním situacím, nebo nějaké duševní hygieně…
To jsem dělal vždycky, jen napříč úplně různými odvětvími. A když to dopadlo pozitivně, tak jsem říkal, tak asi bude něco, co funguje obecně, bez ohledu na situaci, na zadání. A začal jsem to vlastně zkoumat zpětně. Začal jsem si k tomu stavět metodiku, začal si všechno skládat dohromady… pak jsem začal strukturovat, dělat algoritmy. Vznikla z toho propracovaná metodika, které já nějak říkám, ale to je jedno. A ta je vlastně základem příběhu Dálnice do Bohnic. Pod tím příběhem je vážně struktura, jak zvládat životní změny, nebo jak je řídit a jak je akceptovat, když přijdou, aby se z toho člověk nezbláznil.
To vlastně znamená, jak najít stabilitu…?
Jo. Jak vést svůj život k naplněnému růstu. A to je princip stability, což je základ všeho. Pak je tam hledání mise. Tak, aby byla naplňující a zároveň prospěšná. No a pak je to motor, který za tím stojí. A tyhle tři vrcholy pomyslného trojúhelníku jsem rozebral a na nich celou metodiku stavím. Zároveň k tomu píšu knížky a propisuju tu metodiku do nich.
Takže to je to, čemu se teď věnuješ a budeš věnovat?
No pozor! Ono se to bude celé digitalizovat! Z toho, o čem mluvíme, by do roka a do dne měla vzniknout aplikace, která bude pomáhat lidem s jejich velkými životními změnami. Zhruba 85 % lidí touží po nějaké změně, kterou chtějí udělat, a nedokážou to. Nesou si s sebou něco roky, mají to ve svých snech, na papíře, ale nejsou schopni to překlopit do reality.
A ty jim budeš pomáhat toho dosáhnout?
Já si myslím, že jsem dal do kupy pár silných principů, jak to udělat a i lidem pomoct. Navíc je tu ještě jeden větší přesah. Myslím si, že přes individuální změny lze změnit společnost k nějakým lepším zítřkům.
No, tak to teda nemáš malý cíle…
Kdybych se toho dočkal, než umřu, tak to bude úžasný.
Takže plánuješ, asi stejně jako já, tu bejt minimálně do sta?
Jo. Ale já mám z tátovy strany opravdu dlouhověkost, jako že 100+ je věkový standard. Až se toho trošku děsím.
Je to tedy trošku rouhání, protože tohle je jedna z těch věcí, který člověk v rukou nemá. Ale tak trochu si to myslím taky, protože já mentálně cítím, že mládnu.
To je u krizového manažera docela pěkné zhodnocení dosavadní kariéry, ne? Ale kdybys měl jeden z těch projektů, na kterých jsi dělal, vyzdvihnout jako nejvíc stresový, který by to byl?
Asi samozřejmě „Kostelky“ (Kostelecké uzeniny – pozn. red.), díky profilu tehdejšího majitele. Ten nenechal klidný spaní moc dlouho. Ale byla to super škola, to ne, že bych si stěžoval. Ono to k tomu patřilo, a navíc ten projekt nějakou míru stresu potřeboval. Byl jsem v té době už asi 9. „generál“ za 10 let. Prostě to bylo úplně šílený, ale fakt mi to otevřelo oči, jak urputně se dá vlastně pracovat.
No a pak PPFka. Já jsem tam přišel a Petr Kellner mi tehdy říká: „Hele, dejte výpověď, já sice ještě nevím, co tady budete dělat, ale něco určitě vymyslíme. Prostě má to tak bejt.“ A já říkám, ok, a tak jsem tam dal výpověď, abych se dva týdny po tom, co jsem přišel do PPFky, dozvěděl, že se budu věnovat tomu „telku“ (Telenoru – pozn. red.). Já jsem o tom nevěděl vůbec nic a kolem sebe jsem měl mraky extrémně chytrých lidí, mezi kterými jsem se tam cítil úplně ztracený. To byla druhá vysoká škola, po nocích jsem jen studoval a dřel… A to tempo bylo úplně zběsilé, tam jsem si hrabal na dno.
Nepomáhá v upuštění páry sport? Vím, že toho děláš hodně, a docela extrémy…
No, určitě, pomáhá a pomáhal. Ale rozhodně bych neřekl, že jsem na nějaký „sportovní dráze“, sportovec vypadá úplně jinak. Já jsem vždycky jako nadšenej „hobík“ do něčeho spadl. Ale teď je to jinak.
Dlouhodobě se věnuju snowboardu, to je 35 let. Ten mě baví extrémně a asi jsem v tom dobrý, řekněme. A pak jsem vždycky někde lezl, ať už skály, hory… To jsou dlouhodobé věci. A za poslední tři roky jsem čuchnul k downhillu…
Co to přesně je?
Prostě sjíždění kopců a skákání s kolem… V brnění odshora dolů, protože tenhle sport bolí a furt seš někde zrakvenej. Trochu mě mrzí, že jsem na downhill přišel až takhle pozdě, protože je úžasný. Je to vlastně nejlepší sport, jaký jsem kdy objevil.
Přemýšlel jsem, ve kterém sportu můžu být nejlepší na světě. Na žádný jsem nepřišel, ale zjistil jsem, že existuje sport, který je prostě natolik bláznivý, že už jenom to dokončit a přežít je důkaz toho, že se dá všechno změnit.
Tam musíš v hlavě přepnout najednou daleko víc čudlíků než u standardního sportu. Prostě když jedeš na skok, za který nevidíš, a musíš někam doletět, jinak se zrakvíš, nabrat rychlost a rozjet se na něco, o čem netušíš, to je strašně mentálně náročný cvičení. Ale fakt dalo hroznou práci se naučit s rychlostí toho nájezdu na skok pracovat. Prostě já jsem se bál, což je asi normální. Když jdeš pomalu, tak se dosekáš, prostě musíš jít rychle. A dostat se do toho je prostě mentálně tak strašně osvěžující, že to se vlastně ani nedá k ničemu přirovnat.
No a pak ještě skáčeš z těch skal a sjíždíš vodopády jen tak, v plavkách… Navíc se synem…
Jo, pak jsme začali s trpaslíkem cliffdiving, takže pro mě zase úplně těžká diskomfortní zóna. Já jsem do vody nikdy neskákal víc než ze 3 metrů, teď skáčeme z deseti a je to relativně v pohodě. Malej mě k tomu nějak přivedl… On je hrozný blázen.
A to se pomalu dostáváme k tomu Ironmanovi. Ty ses s padesátinama rozhodl, že se tam přihlásíš…
Od té doby, co jsem odešel z Woltairu, jsem měl takovou myšlenku, že sport je strašně důležitý. Protože mám ve spoustě momentů možnost vidět, jak se sport a byznys propojuje a jak to přemýšlení je stejné. Tak jsem si řekl, že když teď budu lidem hlásat nějaké moudrosti světa, tak bych jim měl i ukázat, že to funguje. Že nějaká zásadní životní změna se dá i fyzicky provést, v padesáti… A přemýšlel jsem, ve kterém sportu můžu být nejlepší na světě. Na žádný jsem nepřišel, ale zjistil jsem, že existuje sport, který je prostě natolik bláznivý, že už jenom to dokončit a přežít je důkaz toho, že se dá všechno změnit...
A přihlásil ses na Ironmana.
Já jsem nikdy nebyl na vytrvalostní disciplíny. Vůbec, to bylo pro mě úplně bez šance. A tak jsem řekl, že příští rok dám jeden ze závodů té série Ironman.
Ale taky jsi říkal, že do pětapadesáti chceš pokořit osmitisícovku?
To pořád platí. Letos je tam mezistupeň, i když já ten Matternhorn (Alpy, 4478 m. n. m. – pozn. red.) mám mentálně odškrtnutý, protože jsem se otáčel 170 metrů pod vrcholem, tak to mě tak jako netejrá... Letos jsem chtěl nějakou pětitisícovku, ale prohodím to za trénink na Ironmana a příští rok zase najedu zpátky do režimu přípravy na tu osmičku.
A jak ty věci děláte společně se synem, nebojíte se o sebe navzájem?
No jasně, že jo. Už loňský rok na konci léta jsem to začal cítit. Protože syn se tomu tolik nevěnoval, myslel jsem, že prodám kolo. Takže jsem byl relativně v klidu, jenže letos je to nářez! On se k tomu downhillu vrátil a začal skákat hrozný pecky.
A to jsem cítil, že se začínám bát. A stejně tak vloni při skákání ze skal. Do té doby to bylo tři nebo pět metrů bez otoček, ale on dneska dělá salta ze 7, 8, 9 metrů, a to už se fakt bojím. Ale z druhé strany, zase zpátky k tomu třetímu principu – vděk a víra...
On ví, jak se má chovat. Ví, že má být opatrný, dělá pro to z mého pohledu maximum. Je rozumný, nepouští se do bláznivých věcí, které nemá rozmyšlené a osahané. Víc pro to udělat nemůžu. A zbytek není v mých rukách. Takže ok, můžu se stresovat, ale je to úplně k ničemu.
A myslíš si, že on se bojí o tebe?
Jo, bojí. To vím, ale taky vím, že ho to netrýzní. On to ventiluje jinak – má hroznou radost, když se mi něco povede. Samozřejmě obráceně to platí stonásobně taky, ale já jsem úplně hotovej z toho, jak on vždycky skáče s nadšením, že se mi nějaký skok povede! Má větší radost, když se to povede mně, než když se to povede jemu, což je pecka.
Mě by ještě zajímalo, jestli ten tvůj Ironman nemá co do činění i s tvojí čerstvou padesátkou. Jestli to není taková jako mužská menopauza, snaha si něco dokázat.
Stopro, jo, ale necítím to, jako že si něco dokazuju. Prostě to přichází přirozeně. A paradoxně ta padesátka zní jako magicky, ale pro mě věk úplně přestal být téma. Já jsem měl větší problémy ve 40 a 43. To byly fakt divný roky a přemýšlel jsem, co jsem všechno nestihl a jak směřovat život. A pořád jsem byl v tom křeččím kolečku velkých firem a stresujících zadání. Takže to bylo mnohem horší.
Teď ne. Možná to tam někde vzadu je. Ale určitě mi dělá dobře, že vlastně dneska dělám věci, které jsem fyzicky nezvládl ani třeba ve 20. To je super. Ale není to boj s věkem, je to prostě nějak úplně přirozené flow, které je prostě skvělé, a tak jsem se do něj nechal ponořit.
Jak to máš se sebevědomím? Jsi macho nebo šovinista?
Často si myslím, že jsem nejhloupější člověk v místnosti, ale na druhou stranu, nevadí mi to. Nepotřebuju si nic dokazovat. Možná někdy sobě, ale určitě ne lidem. Naučil jsem se od lidí inspirovat – od jakýchkoli, ať už dělají cokoli. I když spolu nesouhlasíme, i když třeba zametají ulici. To je šumák. A ještě jsem teď, poté co jsem odešel z Woltairu, najel na vlnu, že hrozně čtu psychologické knížky.
Byl jsem docela překvapený. Největší utrpení pro mě během půlmaratonu bylo, že jsem se nudil, že jsem nevěděl, co mám dělat.
A snažím se skládat dohromady nemožné věci a to mě o to víc uklidňuje. V tomhle smyslu je fakt moje ego prostě pryč… Čtu třeba Junga (C. G. Jung – pozn. red.) a přijde mi neuvěřitelné, jak on v té době dokázal všechno jako první pojmenovat. Jemu se děly věci, které nebyly prozkoumané, nebyly vůbec hmatatelné, a on to dokázal rozkoukat. To jako fakt klobouk dolů.
To je zvláštní, protože někdy na fotkách, na kterých se prezentuješ, působíš s rukama založenýma fakt jako vymakaný svalovec, bez úsměvu. A přitom jsi úplně jiný…
Já vím, ale to je moje prokletí posledních možná 20 let. Třeba když jsme za PPF kupovali Telenory, konal se meeting, kam se sjely všechny managementy ze všech zemí. Já jsem tam přijel s Petrem Kellnerem a oni si všichni mysleli, že jsem jeho bodyguard.
Navíc si o mě lidi často myslí, že jsem naštvanej, ale já tak vypadám, když přemýšlím. To se prostě tvářím hrozně, zabijácky. Dřív jsem taky jezdil černou terénní Toyotou. A jednou jsem přijel na meeting, a když z té Toyoty vylezl borec s vyholenou hlavou, všichni se báli, co to je za mafiána.
A jak na Ironmana trénuješ? Makáš hodně?
Ještě ne. Zatím trénuju spíš tu mentální část. I když záleží na tom, s čím to porovnáme, protože na můj dosavadní způsob to je úplně někde jinde, ale proti tomu, co mě čeká, to je slabý odvar.
Co tedy budeš muset splnit? A chystáš se na Havaj?
Ne, to jsem si myslel. Ale těch závodů je po světě hodně a na Havaji je ten hlavní. Původně jsem si myslel, že bych jel, ale pak jsem zjistil, že to je jediný závod, kam se potřebuješ kvalifikovat. A když jsem zjistil, co za borce se tam kvalifikuje, třeba vítězové olympiád… tak to byl přešlap. Bude to nějaký jiný velký závod ze světové série, o těch polovičních nemluvím. Takže necelé 4 km plavání, 180 km na kole a maraton. Takových závodů je po světě mnoho desítek.
A ty už teď běháš?
Jo, už jsem dal půlmaraton.
Ale ty už běháš dlouho?
Ne, já jsem začal, když jsem odešel z Woltairu, to znamená letos v únoru. Za měsíc jsem se k tomu půlmaratonu doběhal. Předtím jsem běhal jen občas, a vždycky maximálně 10 km. Začínal jsem schválně úplně brzo ráno, protože nesnáším ranní vstávání. Tak jsem si říkal, že to celé vezmu prostě od podlahy. Prvních sedm dnů jsem nebyl schopný uběhnout více než 4 kiláky. Prostě jsem byl zadýchaný, stálo to úplně za prd.
A to tě neodradí?
Ne, ne, ne, ne, protože vím, že někdy se to pak zlomí. Ale musím říct, že jsem čekal, že to bude rychlejší nástup. Překvapilo mě, jak to šlo na začátku těžce. A pak najednou ty poslední dva týdny to bylo prostě 8 kiláků, pak 10, 12, 15, nevím přesně, jak to šlo. No a najednou půlmaraton. Byl jsem docela překvapený. Pro mě největší utrpení během těch 21 kilometrů bylo, že jsem se nudil, že jsem nevěděl, co mám dělat.
Počítám, že máš trenéra?
Jo, mám super trenéra, který dřív tyhle Ironmany po světě, včetně toho havajského, sekal jak Baťa cvičky. Dneska mu je 47, takže ví, jaké to bylo tenkrát a jaké to je teď. Má takový ten reality check, což je super. Můj první rozhovor s ním byl, že se mě zeptal, kolik mi je. A on řekl, „no to je špatný. Zatím musíš dělat jednodisciplínové závody, aby sis zvykl, že budeš poslední. Aby tě to pak nepřekvapilo na velké soutěži.“ Skvělý, trenére. Ale jsem moc rád, že to vidí reálně. Ale taky řekne, že to dáme. Přes všechny překážky to dáme, dokopem to tam.
Jan Hanuš (březen 1974, Beran)
Bývalý CEO mezinárodně expandujícího startupu Woltair, který je digitální platformou pro řešení zdrojů zelené energie v evropských domácnostech a šestou nejrychleji rostoucí tech. firmou v CEE za rok 2023.
Před příchodem do Woltairu působil jako CEO Mall Group, z níž odešel v červnu letošního roku po prodeji Mall Group polské společnosti Allegro. Předtím pracoval necelé tři roky ve funkci CEO maďarského telco operátora Telenor Hungary, patřícího do skupiny PPF, pro kterou zároveň koordinoval celou akvizici a převzetí mobilních operátorů ve čtyřech evropských zemích. V minulosti stál v čele několika FMCG firem – například společnosti Emco nebo Kostelecké uzeniny. Rovněž rozjížděl vegetariánský řetězec Vegg-Go, jenž i pod tíhou pandemie své fungování ukončil. Podílel se i na vedení potravinářských firem Douwe Egberts, Vitana a Yoplait.
Aktuálně se věnuje na interní bázi řízení změn a různých projektů, koučinku a mentoringu se zaměřením na change management a budování mentální odolnosti, to vše pod vlastním webem a sdílí své zkušenosti a životní lekce na platformě Patreon v rámci knihy Dálnice do Bohnic.
Honza je ženatý, má dvě děti, jednu vnučku a ve volných chvílích se věnuje downhillu, snowboardingu, lezení a aktuálně přípravě na závod světové série Ironman 2025.
Takže co tě čeká? Jak a co budeš trénovat?
Teď bych měl mít pětkrát týdně trénink. Ještě nemám, protože si vždycky něco namůžu nebo utrhnu. To je na tom celém to nejhorší. A to mi říkal i on: „Nebude to o výkonech, nejhorší je regenerace. Tebe bude furt něco bolet, a když tě to nebude bolet, tak ti to praskne. S tím se prostě smiř!“ A měl pravdu, takhle to je od samého začátku. Něco si dělám, jde to skvěle, a najednou musím tu konkrétní disciplínu nebo sport na týden vysadit, protože se musím nějak regenerovat. Takže se vždycky dávám dohromady.
A všechno ti to jde?
Zdaleka nejhůř mi jde plavání, protože neumím moc dýchat. Nevím, jestli mám malé plíce nebo ne, ale prostě to jde špatně. A díky tomu neumím plavat kraula na dlouhé trati. Vždycky jenom pár temp a čau, a pak ty moje prsíčka. Takže moje největší výzva je naučit se plavání. Do první lekce jsem kraulem neuplaval ani jeden bazén. Prostě mi to nešlo, dusil jsem se, říkal jsem si, že to nedám, že to je zabité. Pak mi trenérka na plavání něco řekla a já jsem den nato dal kraulem 800 metrů. Nějaká magie tam teda bude a začínám věřit tomu, že i to plavání by se mi mohlo povést. Ale bude to ta největší řehole. Běhání si myslím, že půjde, a kolo, to je asi v pohodě.
A co obecně tvoje životospráva? Vím, že jsi byl i vegetarián a rozjížděl i nějaký obchod?
Jo, asi tři týdny. Nemám žádné omezení. Například na profilu na LinkedIn mám, že jsem „gamechanger“ (ten, kdo mění hru – pozn. red.), protože to je jedna z hodnot, která mě už nějakou dobu provází. A tak jsem si řekl, že se na Netflixu podívám, jestli není nějakej film, co by se jmenoval Game Changer. A to víš, že existuje. Je o tom, jak vrcholoví sportovci, jako olympijští vítězové a mistři světa, přešli z masové stravy na zelenou, a co vlastně ty zelené proteiny s nima dělaly. Všichni tam by se podepsali pod to, že mají mnohem větší přísun proteinů, protože z „plant-based“ (rostlinné – pozn. red.) potravy jsou kvalitnější a vlastně je jich tam paradoxně víc než z masa. Takže ne že bych byl úplně vegetarián, ale řekl jsem si, že když teď budu mít větší spalování, musím toho jíst víc, takže chci, aby to bylo prostě hlavně zelené. Brutálně jsem zvýšil podíl zelené stravy a zatím mi to funguje. Beru nějaké vitamíny kvůli regeneraci a snažím se jíst věci, které jsou bohaté na protein. Plus jím něco na klouby, protože ty mě prostě furt bolí, že jo.
Ještě se vrátím k tomu tvému „prckovi“. Máš poměrně malého, 13letého syna, ale k tomu máš i vnučku. Ty děti, tedy syn už není úplně malý, ale ty děti ti musí dávat úplně jinou perspektivu, pohled na svět? Třeba můj syn, jeho bezprostřednost a přirozenost, to je pro mě nejvíc…
No jasně, oni jsou oba skvělí. Pod to se podepisuju, můj syn je můj největší učitel. Fakt, jednoznačně. Jednak spolu máme hluboký vztah, strašně otevřený. Samozřejmě, teď mu je 13, takže začíná mít témata, o která se nechce dělit. Patří to k tomu, já jsem z toho sice smutný, ale nedá se nic dělat, musím to respektovat. Máme spolu fakt extrémně hluboký a dobrý vztah. Až možná nezdravě z mé strany, že jsem až trochu jako klíště.
Ale to, jak mi otvírá oči, je úplně extrémní. On má fakt nějakou empatii, takže když něco cítí, tak to řekne. A někdy mi úplně zůstane rozum stát, když si myslím, že něco nevnímá, nebo míň nebo jinak, a on to přesně pojmenuje. Fakt je můj největší učitel.
Co děláš ve volném čase, pokud nějaký máš?
Času je kupodivu výrazně míň, než jsem čekal, možná ještě míň než ve Woltairu, protože projektů se teď sešlo strašně moc. Já jsem si z nich vybral jen nějaký zlomek, a pořád je toho hodně, ale jsou zajímavé a prostě u toho chci být.
Takže to není jen o psaní a o té appce. Navíc tím, že bydlím v Hradci, mi hodně času bere i cestování. Naštěstí doma máme hned kousek les, kde je Bike Park, takže tam skáčeme na kole. No a občas někam jedu, třeba před třemi dny jsem byl zase na Sněžce.
Takže si asi nemyslíš, že se ještě někdy vrátíš do nějaké práce krizového manažera? Nenecháš se už zaměstnat?
Ne. Nechci. Chci dělat svoje aktivity. Fakt bych rád vybudoval nějaký silnější online obsah a tu appku. To je to, kam teď upínám pozornost. Fakt si myslím, že je reálné udělat aplikaci, která samozřejmě problémy za lidi nevyřeší, ale pomůže jim udělat první kroky a pomůže jim nezmatkovat, když už se rozhoupou a začnou ty kroky dělat. Je to anděl strážný na cestě za velkými změnami.
O čem by přesně měla ta aplikace být?
Jak říkám, je to anděl strážný při cestě za velkými změnami. To znamená, že v hlavě nosíš nějakou změnu, a ta aplikace ti pomůže se nejdřív srovnat do latě. A naučí tě, že na začátku všeho je stabilita. Prostě nemá smysl vykračovat k nějakým neznámým změnám, když nejseš fakt pevně ukotvená.
Ano, grounding. Největší problém. Pořád někde v oblacích, a ne nohama na zemi. Můj velký problém.
To je první a nejzákladnější. Proto říkám, že v tom trojúhelníku, jak jsem předtím jmenoval, je stabilita to úplně nejdůležitější a vlastně nejurgentnější. Tyhle změny neklepou na dveře, nebo nedávají vědět dopředu. Ty se prostě stanou najednou, když je nečekáš. A v tu chvíli potřebuješ být stabilní. Čím víc člověk projde takovou lehkou průpravou, tím méně ho vykolejí jeden každý další průšvih a šok.
A máš ty ještě nějaké cíle nebo góly v životě, kromě Ironmana? Nějaké hlubší?
Pozor, teď jsi řízla do něčeho strašně hlubokého. Uvidíme, jestli to pak do toho rozhovoru dáš, nebo ne. Já jak jsem měl, nebo ještě mám, série těch svých spirituálních zážitků, experimentů a všeho, tak všemi mě provází jeden člověk.
No a ještě k tomu se o těchto věcech bavím s Bohem, a co je ještě divnější, dostávám odpovědi…
Já jsem za ním přišel s tím, že potřebuji pochopit, jak je možné, že dostávám pořád „naložíno“. A od doby, kdy jsem s ním začal pracovat, dělím svůj život na etapu „před tímhle mužem“ a „po něm“. Víc o něm říkat nechci, pracujeme spolu asi 8 měsíců.
Přišel jsem teda za ním s tím, jak je možné, že pořád dostávám naloženo, a lidi na mě balí jejich problémy a „sračky“. Já je nějak zpracuju, nic to se mnou nedělá a lidi mi říkají, jak je se mnou skvěle, jaká jde ze mě dobrá energie a jak se se mnou cítí bezpečně. A já si říkám, že tady něco nesedí, že musím být jako papiňák, kterej jednoho dne bouchne. No a pak jsme po nějaké době přes nějaké výlety do minulosti a regrese přišli na to, že funguji jako hromosvod. Jako hromosvod černých zkušeností, černých duší.
Já jsem třeba na výletě do minulých životů viděl horší věci, než si umíš představit, že se děly v období druhé světové války. Prostě jsem nějak stál na té špatné straně, dostal jsem se do života jednoho z nejhorších lidí a do detailu jsem prožil jeho život. Prostě se mi stalo, že jsem měl při regresích tak extrémně silné zážitky, že jsem měl chvíli strach, že se zblázním.
Ale zároveň jsem tím dostal další důkaz, že takhle to je a že už nad tím nemusím přemýšlet. Životy jdou po sobě, nejsme tady jenom teď omezeně, táhne se to tisíciletí. Nebylo v tom ani promile spekulací nebo halucinací.
Prostě funguju jako hromosvod černých duší a černých zážitků, i v reálném životě. A proto chci dělat změny a pomáhat se změnami lidem, abych díky tomu pomohl celé společnosti. Je to možná těžko pochopitelné, ale já to tak prostě cítím. Ještě to nemám popsané úplně přesně, ale vím, že 85 % lidí má něco, co potřebuje změnit. A zároveň vidím, že když se to změní, naše společnost začne být lepší. To je ten můj hlubší cíl, jak jsi řekla.
No a ještě k tomu se o těchto věcech bavím s Bohem, a co je ještě divnější, dostávám odpovědi…
Poslední otázka: Někde jsi řekl, že do rakve má jít člověk vzpřímený. Myslíš, že půjdeš do rakve vzpřímený?
Jo, jo, jo. Hodnoty jsou víc než peníze.
Děkuju ti moc, to bylo skvělé.
foto: se svolením Jana Hanuše, zdroj: Autorský článek
