Mateřštinou neslyšících je český znakový jazyk, nikoliv čeština, říká tlumočnice

Monika Boháčková se narodila jako CODA, tedy Child of Deaf Adults, a dnes je uznávanou tlumočnicí znakového jazyka v sociálních službách. Má za sebou dlouhé roky praxe zejména v komunitním a soudním tlumočení, tlumočí v médiích, na tiskových konferencích Senátu či některých ministerstvech (MZ ČR, MPSV ČR), tlumočila také studentům na vysoké škole, na církevních svatbách nebo malým dětem.

Jaké bylo vyrůstat v rodině, kde jsou Vaši rodiče neslyšící, tedy jako CODA (Child of Deaf Adults)? Fungovala jste už pro ně jako tlumočník?

Mé dětství bylo krásné a plnohodnotné, i když trochu jiné. Necítila jsem se o nic ošizena jen proto, že rodiče neslyšeli. Od malička jsem vyrůstala v komunitě neslyšících. Už jako dítě jsem se přirozeně dostávala do situací, kdy jsem fungovala jako neformální tlumočník, třeba v obchodě, kdy maminka potřebovala komunikovat a porozumět. Přirovnala bych to k dnešním situacím, kdy vidíme vietnamské děti tlumočit svým rodičům na třídních schůzkách ve škole.

Četla jsem, že jste se k tlumočení jako práci dostala až po mateřské. Takže to nebyl Váš „sen“ od dětství a nebrala jste to jako poslání?

Tlumočnicí znakového jazyka jsem se stala na doporučení samotné komunity neslyšících, která mě znala už od dětství. V letech 1985–1988 jsem se zúčastnila několika kurzů, organizovaných tehdejším Svazem invalidů, sekcí sluchově postižených, v r. 1988 jsem dostala první průkaz a poté získala první placené zkušenosti s tlumočením.

Reklama

Po mateřské jsem se stala tlumočníkem na plný úvazek, předtím to byla vždy jen brigáda. V pátek, první den po ukončení MD, jsem na ÚP uvedla jako svou další znalost znakový jazyk a hned od pondělí nastupovala. Od roku 1996 až do současnosti, oficiálně mezi lety 1998–2020, jsem působila jako soudní tlumočník. Původně jsem potravinář a vzdělání bakaláře v oboru speciální pedagogiky jsem si doplnila až později. Lingvistické vzdělání si ale celoživotně prohlubuji a rozšiřuji jak na úrovni slovní zásoby, tak i tlumočnických kompetencí.

Kde teď působíte?

Momentálně se pohybuji v sociálních službách a pracuji ve dvou organizacích na částečné úvazky, celorepublikový poskytovatel CZTN v rámci SNN v ČR, z.s., takže když je potřeba a není poblíž jiný tlumočník, tak vyjíždíme s kolegy kamkoliv po republice. A v CNN o.p.s., která působí jen v Praze a ve Středočeském kraji. Obě organizace poskytují tlumočnické služby podle zákonu č. 108/2006 Sb. zdarma.

Setkáváte se někdy s tím, že si lidé myslí, že si poradí bez tlumočníka?

Většina lidí se domnívá a podivuje, že neslyšící opravdu potřebují tlumočníka, když umí číst. „Vždyť není potřeba tlumočit, nějak se přece domluvíme,“ říkávají. Sice číst umějí, ale tlumočení opravdu potřebují. Jejich mateřským jazykem je totiž český znakový jazyk, nikoliv čeština.

A když si řeknete, že budete odezírat, uvědomte si, že i odezírání má svá specifika, úskalí a pravidla. Při této dovednosti nás může zradit třeba banální plnovous, křivé zuby, přízvuk, nebo špatné osvětlení. Komunikace je pak velmi obtížná, dochází ke spoustě domýšlení a to může vést k nedorozumění.

Kdo si komunikaci přes tlumočníka jednou vyzkouší, zjistí, jak je to rychlé a pro obě strany srozumitelné a komfortní.

Vysvětlete mi to, prosím. Čeština není to samé jako český znakový jazyk?

Přesně tak, není. Přirovnala bych to k situaci, kdy se my, slyšící, učíme angličtinu – není to pro vás přirozeně osvojený mateřský jazyk. Takhle podobně to vnímají neslyšící děti, učí se češtinu v podstatě jako cizí jazyk až ve škole. Jak byste porozuměla třeba smlouvě v bance v angličtině?

Jak dnes vypadá Váš běžný den? Máte stálé klienty, nebo fungujete spíše „jednorázově“?

Pracuji v organizaci, kde si klienti tlumočení objednávají. Primárně pracuji v sociálních službách – v komunitním tlumočení, což je tlumočení zejména ve zdravotnictví, na úřadě, v bance, pojišťovně, při hledání práce či při pracovních pohovorech, prostě v každodenních situacích.

Naši neslyšící sportovci po návratu z deaflympiády šli s medailemi na setkání s panem prezidentem na Pražský hrad. Pan prezident jim ve svém uvítacím projevu popřál šťastnou cestu a hodně úspěchů na deaflympiádě. To bylo takové malé faux pas

Těchto situací je hodně, ale nás tlumočníků málo. Já osobně mám například rok dopředu objednané klienty, kteří chodí pravidelně k lékaři, a tlumočníka si domlouvají spolu s dalším termínem kontroly.

Když jste pracovala jako soudní tlumočnice, tak tyto odborné situace vyžadují patřičné přípravy. Jak jste se připravovala a kolik času tomu věnovala?

Na přípravu tlumočení soudního jednání jsem si předem vyžádala od soudce materiály na přípravu, návrhy, vyjádření protistrany, znalecké posudky a blíže jsem se seznámila s celým případem. Příprava je velmi důležitá, abych rozuměla, o čem to bude, případně si mohla nastudovat odbornější terminologii a byla tak schopná předat všechny informace správně. V mé tlumočnické kariéře, vzpomenu-li si na počátky, to byl kolikrát „pokus omyl“, ale v dobrém slova smyslu. I když člověk udělá chybu, důležité je si ji uvědomit a příště se jí vyvarovat. Nemyslím fatální chyby, ale jak to přetlumočit jinak, lépe a srozumitelněji.

Člověk se neustále musí vzdělávat a potřebuje mít všeobecný rozhled, co se aktuálně ve společnosti děje. V češtině vzniká spousta nových slov a nových termínů, tím pádem vzniká nová slovní zásoba i v českém znakovém jazyce. Často se stává, že sedíte s někým v čekárně, a klient začne mluvit o tom, co bylo včera ve zprávách a co četl před týdnem na internetu. Pak se doptává, jestli to správně pochopil, vede diskuzi nad tématem, sdílí svůj názor nad věcí a podobně, to už je ale v rámci volné konverzace (usmívá se).

Mám 25 let praxi soudního tlumočení, ale tuto činnost jsem už ukončila. Bylo to hodně časově náročné a cestovala jsem kvůli tomu po celé republice. Dnes už to raději přenechávám mladším kolegům (usmívá se).

Říkala jste, že tlumočíte i některé tiskové konference Senátu. Pojďme se tedy pobavit i o tom, jak jste tlumočila prezidenta. To se totiž jen tak někomu nepoštěstí.

Obecně se poptávka po tlumočení zvýšila.

Úmluva práv osob se zdravotním postižením obsahuje i právo na přístupnost k informacím, nicméně veřejné instituce tuto přístupnost mnoho let přehlížely. Dle mého názoru pomohla celé komunitě paradoxně doba covidová. V polovině března 2020 se změnilo ze dne na den téměř všechno. Zavřely se školy, mnoho lidí pracovalo z domova, lékaři rušili objednané pacienty a plánované výkony. Obchody se vymezovaly, například kdy budou chodit do obchodu jen senioři. Byla to doba, kdy vláda přicházela téměř každý den s jinými informacemi, a nastal doslova chaos. Komunita neslyšících se ohradila, protože za nedodržení pravidel hrozila penalizace. Bylo potřeba, aby byly informace přístupné opravdu pro všechny. Tak se začalo více tlumočit v ČT, zejména ve večerních Událostech, kde se objevoval dole v rohu obrazovky tlumočník znakového jazyka. Tlumočily se i další regionální či krátké zprávy, různé tiskovky, živé přenosy na MZ ČR či MPSV.

A Senát je jedna z mála institucí, která se snaží přístupnost zajišťovat na všechny své tiskové konference pravidelně. Díky tomu je dobrým vzorem pro všechny ostatní, i když je stále ještě prostor pro zlepšení. Občas se stane, že někde kameraman zabere jen mluvčího, a vedle stojícímu tlumočníkovi „usekne“ část těla, takže mu je vidět třeba jen jedna ruka. Snažíme se na takové situace apelovat.

A pan prezident Petr Pavel se tam mihnul, zrovna když jste tlumočila – bylo to vlastně náhodou?

Ano, byla náhoda, že na mě vyšla právě tato tiskovka. Bylo to v březnu 2023, pan prezident byl na oficiální návštěvě v Senátu krátce po svém zvolení a účastnil se i tiskového briefingu.

V minulosti jsem tlumočila také panu prezidentu Miloši Zemanovi. Naši neslyšící sportovci po návratu z deaflympiády šli s medailemi na setkání s panem prezidentem na Pražský hrad. Pan prezident jim ve svém uvítacím projevu popřál šťastnou cestu a hodně úspěchů na deaflympiádě. To bylo takové malé faux pas.

A v tuto chvíli to musíte přetlumočit přesně tak, jak on říká, i když nezapadá do kontextu?

Jako tlumočník do komunikace nezasahuji, nemůžu nic překrucovat nebo říkat svůj názor. Můj úkol je zprostředkovat komunikaci mezi dvěma stranami. Samozřejmě se mluvčí může splést, splete se i tlumočník, ale mělo by být poznat, zda opravuje sám sebe nebo mluvčího.

A když jste zmínila covid-19, zasáhla vás jako tlumočníky i situace s Ukrajinou?

Na ukrajinské spoluobčany jsme zvyklí, ti, co v Česku žijí a pracují, už český znakový jazyk umí. Horší to bylo s uprchlickou vlnou. Nerozuměli jsme si, protože oba znakové jazyky jsou rozdílné. Vedení tlumočnické služby ve spolupráci s komunitou neslyšících oslovilo zdejší neslyšící z Ukrajiny, aby nám s tlumočením pro uprchlé Ukrajince pomohli.

Skupina sluchových postižení je velmi heterogenní. Patří do ní lidé ohluchlí, lehce a těžce nedoslýchaví, s praktickou hluchotou, hluchoslepí a lidé s kombinovaným postižením, např. s přidruženou demencí

Dnes jsou to naši kolegové, kteří jsou u nás plnohodnotně zaměstnáni a se kterými chodíme do terénu (na úřady, do škol, k lékařům) nebo tlumočí online přes mobil.

Prý jste v poslední době získala dvě ceny z komunity neslyšících. Pochlubte se!

V roce 2015 jsem získala cenu Znascar od organizace Pevnost. Na základě hlasování veřejnosti jsem vyhrála v kategorii tlumočník českého znakového jazyka. A v roce 2021 jsem dostala cenu od organizace Asnep, která sdružuje organizace neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátele. Ocenění jsem získala za přínos neslyšícím v oblasti tlumočnictví. Samotnou mě to překvapilo.

Přesunuly bychom se od Vaší práce k problematice neslyšících. S jakými problémy se nejčastěji setkávají? Jaké jsou podle Vás největší bariéry ve společnosti?

V září loňského roku se konala konference na téma přístupnost u osob se sluchovým postižením. Organizace Asnep vydala na této konferenci Memorandum přístupnosti informací pro osoby se sluchovým postižením. Zdůrazňuje odlišné komunikační preference a popisuje bariéry těchto lidí, objasňuje, jaká opatření tyto bariéry odstraní, a poradí, kam se obrátit, pokud se někdo rozhodne myslet na přístupnost informací pro všechny.

Je důležité si uvědomit, že když řekneme neslyšící, tak to neznamená jen to, že člověk neslyší. Skupina sluchových postižení je velmi heterogenní. Patří do ní lidé ohluchlí, lehce a těžce nedoslýchaví, s praktickou hluchotou, hluchoslepí a lidé s kombinovaným postižením, např. s přidruženou demencí. Sice někteří umí znakový jazyk, ale pro některé je pořád mateřským jazykem čeština. A tito lidé pak nepreferují tlumočníka, ale vizualizaci češtiny, tedy simultánní přepis v reálném čase – „živé titulky“ zprostředkované rychlopísařem. Simultánní přepis se poskytuje také v sociálních službách, patří do tlumočnických služeb a můžete si ho objednat např. u České unie neslyšících, a to jak přepisovatele naživo, nebo formou online do svého mobilu či tabletu.

Na konferenci zaznělo mnoho zajímavých příspěvků, vynikalo téma o přístupné češtině od jednoho z vystupujících, známého korektora Dalibora Behúna, který zdůrazňoval text orientovaný na čtenáře, srozumitelný, jasný a stručný, nikoliv ale zjednodušený či zkrácený.

Na přístupnost začíná myslet čím dál více lidí. Můžeme se setkat také s překlady textů do znakového jazyka i na některých webech. Skvěle funguje firma Deaf Friendly, která zprostředkovává tlumočení pro různé organizace a instituce, které myslí na přístupnost na svých přednáškách, konferencích, workshopech, výstavách či debatách. Oni právě zajišťují překlady i na webových stránkách, kde je umístěn pro přehlednost symbol „ručiček“, a po kliknutí na ně se zobrazí video s překladem textů do českého znakového jazyka. Deaf Friendly je profesionální firma plná zkušených odborníků, zpřístupnila takto například web OZP nebo zajistila překlad pokynů k volbám.

Jaké jsou nejčastější obtíže, které neslyšící jednotlivci zažívají v běžném každodenním životě? Nebo už jsou zvyklí a poradí si s každou situací?

Určitě se přizpůsobují a stejně tak celá naše společnost tam, kde to jde. Například v MHD se vizualizují názvy zastávek, člověk se orientuje, kde se právě nachází a kolik zastávek mu ještě zbývá do cíle. Někdy však nastane nenadálá situace, nečekané výluky nebo nehody. Uvíznete ve vlaku, všimnete si, že všichni cestující vystupují, a vy nevíte proč, kam máte jít, a tak se držíte davu. Určitě neslyšící také naráží ve společnosti na předsudky, např. při zaměstnávání – zaměstnavatelé se obávají komunikačních bariér a často se vymluví na nutnost telefonování. Bohužel, vše je o lidech a ti, co chtějí, tak řeší, jak běžnou komunikaci zajistit nebo nahradit.

Co když si neslyšící chce třeba zavolat záchranku?

To se mi právě stalo nedávno. V sobotu večer mi volali z nemocnice, že záchranka přivezla neslyšící paní, a potřebují se nějak domluvit. Paní jim předala moji vizitku, protože je naší klientkou. Vysvětlila jsem lékaři, že já/naše služba nefungujeme online, a doporučila jsem, kam se mohou obrátit.

Představte si, že si chcete koupit byt, a potřebujete chodit na prohlídky, dlouho si vybíráte, pak jednáte s bankou a v průběhu celého procesu nastane něco nečekaného, proč danou nemovitost nekoupíte. A jste opět na začátku. Musíte proces podstoupit znovu, ale tlumočníka již znovu nikdo nezajistí.

Existuje Tichá linka, která funguje nonstop. Právě pro tyto situace, kdy si neslyšící potřebuje zavolat záchranku, policii nebo hasiče. Neslyšící zavolá na Tichou linku, kde je operátor/tlumočník, který následně zprostředkuje komunikaci s třetí stranou. Bohužel tato služba není přístupná všem. Potřebujete na to ale mít chytrý telefon, signál a mobilní data nebo jiný přístup k internetu, aby byl zajištěn online přenos obrazu. A ne všichni mají chytré telefony nebo je neumí ovládat, např. senioři.

Existují ještě nějaké moderní technologie, které neslyšícím pomáhají?

Pro uživatele češtiny, to znamená pro ohluchlé, nedoslýchavé nebo pro ty, kteří si s češtinou poradí lépe než primárně neslyšící, jsou aplikace na okamžitý přepis. To je vlastně vizualizace mluveného slova, ale také není dokonalá. Kromě toho, že musíte mít opět mobilní data a být připojeni k internetu, tak je důležité, aby bylo přizpůsobeno okolní prostředí. Rozhodně nefunguje dobře ve skupinách nebo na nějakém rušivém místě. Pořád je to jen technika a chybovost může být někdy poměrně velká. Uživatelům znakového jazyka pomáhá online tlumočení.

Také je velmi dobře přizpůsobena aplikace Záchranka, lidé se registrují, uvedou o sobě základní informace a v případě potřeby si intuitivně přivolají pomoc. Operátor tak má možnost vědět o volajícím uvedené informace a komunikaci přizpůsobit. Aplikace umožňuje i online videohovor a díky GPS ví, kde se osoba volající o pomoc nachází.

Můžete nám popsat některé konkrétní příklady situací, ve kterých se neslyšící jednotlivci mohou potýkat s nedostatečnou podporou nebo porozuměním ze strany ostatních?

Uživatelé znakového jazyka mají právo na tlumočnické služby zdarma. Slyšící rodiče, kterým se narodí neslyšící dítě, mají právo se znakový jazyk zdarma naučit. Zákon č. 155/1998 Sb. o znakové řeči, novela 384/2008 o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých, dodnes nemá prováděcí vyhlášku a nikdo konkrétní není zodpovědný za naplňování uvedených práv. Takže bohužel není určeno, kdo to zajistí a kdo to bude financovat. A pak tu máme zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách, v §56 jsou zakotveny tlumočnické služby zdarma, ale poskytují se pouze v rámci tíživé životní situace. MPSV však nenahlíží na hluchotu jako takovou jako na tíživou a nepříznivou sociální situaci.

Bohužel je mnoho dalších situací, na které klienti poptávají tlumočníka, ale bohužel jej od poskytovatelů nezískají, nebo jen v omezené míře, a to z různých důvodů (kapacitních, finančních...). Představte si, že si chcete koupit byt, a potřebujete chodit na prohlídky, dlouho si vybíráte, pak jednáte s bankou a v průběhu celého procesu nastane něco nečekaného, proč danou nemovitost nekoupíte. A jste opět na začátku. Musíte proces podstoupit znovu, ale tlumočníka již znovu nikdo nezajistí. Nebo si představte, že máte slyšící dítě, co se vdává/žení. Tlumočníka dostanete na obřad, ale po zbytek hostiny už máte smůlu. Opět je na vás, abyste si ho hradili ze svého. Nutno připomenout, že žádný příspěvek klienti nezískávají a tlumočnické služby jsou dle zákonu o sociálních službách zdarma.

Jsou také situace, kdy se na neslyšící nahlíží z pohledu zákona jako na cizince ve vlastní zemi. Musí si v běžných situacích zajišťovat soudního tlumočníka, kterého ale sociální služby neposkytují, takže si ho velmi často musí zaplatit.

Takových případů je mnoho. Časté situace jsou ze strany obce, vítání občánků nebo slavnostní setkání jubilantů. Klient se s radostí ozve obci, že se akce rád zúčastní, ale sděluje, že je neslyšící a potřebuje mít zajištěného tlumočníka. Víte, jaká bývá odpověď? Nemusíte chodit, akce není povinná, v lepším případě mu „balíček“ dopraví do bytu. Takto by tedy přístupnost veřejných akcí opravdu vypadat neměla. Naopak bychom mohli dokonce mluvit o diskriminaci, porušování práv osob se zdravotním postižením a vylučování z přirozeného společenského prostředí. Můžeme mít zákony, úmluvy, ale praxe v terénu je někde opravdu tristní.

Důležitá je přítomnost profesionálního tlumočníka při podpisu smluv nebo jiných dokumentů, aby byl neslyšící důkladně obeznámen s tím, co vlastně podepisuje. Bohužel u notářů bývají různé přístupy, ale to by bylo na delší povídání. Kolik lidí bylo oklamáno nebo podvedeno, protože podepíší něco úplně jiného, než si myslí. A pak třeba zjistí, že přišli o nemovitost. Obdobná situace je ve zdravotnictví, lékař dnes pomalu neudělá téměř žádný zákrok bez souhlasu a vědomí pacienta, všechno si nechává podepsat. Lékaři tak často do zprávy píšou i jméno tlumočníka nebo alespoň, že byla informace přetlumočena.

Zajímavostí jsou také situace, kdy se na neslyšící nahlíží z pohledu zákona jako na cizince ve vlastní zemi. Musí si v běžných situacích zajišťovat soudního tlumočníka, kterého ale sociální služby neposkytují, takže si ho velmi často musí zaplatit. Asi přemýšlíte, ve kterých situacích toto může nastat? Na matrikách – vyžadují přítomnost soudního tlumočníka na svatební obřad nebo při prohlášení otce nenarozeného dítěte. Nebo v autoškole, při zkouškách.

Jak by podle Vás mohla společnost lépe reagovat na potřeby neslyšící komunity a odstranit existující bariéry? Jak můžeme jako jednotlivci přispět k vytvoření přívětivějšího prostředí pro neslyšící jednotlivce ve společnosti?

Jako společnost bychom měli usilovat o odstranění veškerých bariér. Začíná to přístupnou češtinou. Bylo by fajn, kdyby třeba byly základy znakového jazyka alespoň nepovinným předmětem na školách, aby děti uměly neslyšícího pozdravit, zeptat se na základní informace apod. Když se dostane neslyšící do kontaktu s někým, kdo nějaké základy má a snaží se dorozumět, je to pro ně vždy potěšující.

Kdo nechce, hledá důvod, kdo chce, hledá cestu. Cestu ke společnému a vzájemnému porozumění. Vždycky je to o lidech. I když člověk neumí český znakový jazyk, může být příjemný, snažit se nějak domluvit, umět zohlednit přítomnost tlumočníka, mít pozitivní přístup. A nebývá to samozřejmostí, také mě posudkový lékař vyhazoval z ordinace i přes přání neslyšícího, který se musel velmi důrazně bránit, aby mu lékař nezasahoval do jeho práva. Nebyla to vůbec příjemná situace, ale ustáli jsme to oba (usmívá se).

Ve zdravotnictví tráví tlumočníci mnoho ztraceného času v čekárnách, kde čekáte dvě či více hodin. Nás tlumočníků není mnoho, ale tlumočnických situací, kdy nás neslyšící potřebují, ano. Nechceme nikoho předbíhat, ale bez časových prodlev bychom mohli být více efektivní.

Jak se můžu naučit znakový jazyk, existují nějaké kurzy nebo školy?

Znakový jazyk se můžete učit na kurzech, které provádí několik organizací, já bych určitě doporučila organizaci Pevnost. Ale existují i další, které jsou velmi kvalitní, v Budějovicích Evoluce a na Moravě Trojrozměr. Kurzy pro veřejnost, která se chce naučit základy znakového jazyka, ale i pro pracovníky z různých profesí, které přicházejí do kontaktu s klienty, pacienty nebo žáky – pro speciální pedagogy. Tyto organizace mají akreditované vzdělávací kurzy i pro tlumočníky, kvalita je opravdu zaručená neslyšícími lektory, profesionálními lingvisty a propracovanými moduly.

Kdybyste se chtěla stát tlumočníkem českého znakového jazyka po střední škole, určitě doporučuji v Hradci Králové VOŠ, v Praze na FF UK je obor Čeština v komunikaci neslyšících se specializací tlumočník českého znakového jazyka a v Brně na MUNI je obor Tlumočnictví českého znakového jazyka. Tyto obory je nutné studovat prezenčně, ale lze i s kombinací jiného oboru. Častá je kombinace se sociální prací.

A pokud bych chtěla jít studovat školu, abych se stala tlumočnicí, musím znakový jazyk už umět?

Nemusíte, ale základy pro vás mohou být výhodou – vyzkoušet si znakový jazyk, poznat kulturu neslyšících, získat více informací o tlumočnické profesi. Rozhodně to není podmínka, ale důležité je se tomu potom více věnovat a být v kontaktu s komunitou.

Na závěr – co byste chtěla vzkázat čtenářům, co by si měli z rozhovoru odnést?

Abychom všichni ve společnosti mysleli na přístupnost informací a odstranění komunikačních bariér. Aby byla čeština srozumitelná pro čtenáře, intuitivní, jasná, zřetelná a uživatelsky přívětivá pro všechny. Aby se nikdo nebál poznat svět neslyšících, komunikaci s neslyšícími a aby se zahodily všechny předsudky. Berme každého neslyšícího za rovnocenného parťáka.

Tlumočníka znakového jazyka vnímejte jako profesionálního prostředníka pro komunikaci. Tolerujte, že se při komunikaci díváme na mluvčího, neslyšícího, nikoliv na druhou osobu. A nedivte se, když tlumočník mluví v 1. osobě, protože přece nemluví o sobě, ale zprostředkovává komunikaci.

foto: se svolením Moniky Boháčkové, zdroj: Autorský článek