Pojem transgender označuje člověka, jehož psychická identita se neshoduje s anatomickým pohlavím, se kterým se narodil. Znamená to, že člověk s pohlavními znaky muže se cítí být ženou a člověk s pohlavními znaky ženy se cítí být mužem. Mezinárodní klasifikace nemocí dle WHO transsexualitu definuje jako „přání žít a být akceptován jako příslušník opačného pohlaví“. Pojem transsexualita už se dnes ale moc nepoužívá, je zastaralý, zavádějící a příliš medicínský. Nejedná se totiž o problematiku sexuality, ale genderu, tedy osobní identity tíhnoucí k určitému pohlaví.
Za poslední roky transsexuálů přibývá. Podle sexuologů nejde ani tak o jejich zvýšený počet, jako o větší informovanost společnosti a odvahu dotčených jedinců situaci řešit. Změna pohlaví byla v Česku povolena v roce 2012, kdy o ni žádalo 12 trans osob. Každým rokem tyto počty stoupají a v roce 2022 požádalo o změnu pohlaví dokonce 208 lidí.
S touto náročnou situací se setkala i paní Monika – z její dcery Elišky se stal syn René. Monika velmi otevřeně popisuje, jak celý proces změny pohlaví probíhá, jak to přijala rodina i přátelé a jak je důležitá osvěta společnosti. V rámci zachování anonymity jsou jména zvolena náhodně.
Pojďme to vzít od začátku. Kdy se začaly projevovat první náznaky, že se váš syn necítí ve svém těle komfortně? Byly nějaké takové už třeba v jeho dětství?
Když byl jako úplně malinká holčička, tak si nehrál s panenkami, ale spíš se zvířátky, auty nebo dinosaury. Ale to jsem nepovažovala za významné, v tomto věku je přece normální, že si holčičky hrají s auty a chlapečci s panenkami. Do nějakých 4–5 let chodil oblékaný jako typická holčička, tedy šatičky, sukýnky, růžová, červená. V první třídě se to ale zlomilo, začal preferovat kšiltovky, maskáčové kraťasy, tíhnul k fotbalu, florbalu a lezení po stromech s ostatními kluky. Ale ani to pro mě nebylo nijak alarmující. Kolem 9. roku přišel s tím, že se mu líbí holčičky. To mi taky nepřišlo neobvyklé, myslela jsem si, že z něj bude lesbička.
Paní doktorce na stanovení diagnózy stačila pouhá půlhodina. Po tom, co to řekla nahlas, se synovi hodně ulevilo.
Pak začala puberta. Přišla první menstruace, začala růst prsa. Bylo na něm vidět, že je to pro něj hodně těžké. Je velkým introvertem a v tomto věku se u něj rozvinuly první známky depresí. Chodili jsme k několika psychologům, preferoval ženy psycholožky. Stěžoval si hlavně na to, že mu vadí prsa, že je nechce a že se za ně stydí. Různě se hrbil a zakrýval je volným oblečením. Nikoho ještě tenkrát nenapadlo, že by mohl být transsexuálem, ani jeho samotného ne. Také chodil ostříhaný hodně nakrátko, takže mnohdy ani nebylo přímo na první pohled poznat, zda je holka nebo kluk.
Od kdy se sám začal označovat jako ON? Předpokládám, že si i změnil jméno na nějaké neutrálnější.
Kolem 15. roku už jsme tušili, že něco není v pořádku. Původně jsem si bláhově myslela, že jeho největším problémem jsou právě ta prsa. Změna pohlaví jako taková se u nás doma začala probírat, když byl v prváku na střední škole.
Dostali jsme od známé tip na doktorku Fifkovou v Praze. To je sexuoložka, jedna z nejznámějších a nejpovolanějších na transgender problematiku. Naivně jsem si myslela, že nám dá doporučení na odstranění prsou, a tím to skončí. Jeli jsme tam s vědomím, že máme doma dceru, a odjížděli s tím, že je to vlastně kluk. Paní doktorce na stanovení diagnózy stačila pouhá půlhodina. Syn se zmínil, že už něco takového četl na internetu a že ho to možná trošku napadlo. Po tom, co to doktorka Fifková řekla nahlas, se mu hodně ulevilo. Ale to celé byl teprve začátek tohoto složitého procesu.
Během následujícího měsíce jsme koukali na internetu na taková ta univerzální jména, která jsou stejná jak v mužském, tak v ženském rodě, protože u nás v Čechách je důležité postupovat podle určitých pravidel. Nejdřív se v průběhu přeměny mění jméno na toto univerzální, po operacích se může změnit na mužské. Takže z naší Elišky se stal René.
Jak vůbec taková tranzice probíhá?
Na začátku procesu se navštěvuje sexuolog, psycholog a endokrinolog.
Sexuoložka Fifková nám dala po stanovení diagnózy seznam psychologů. My jsme si jednoho z nich vybrali a René u něj byl na třech sezeních. Poprvé před celou léčbou, kde s ním dělali vstupní pohovor a psychotesty. Doktorka Fifková pak na základě těchto psychologických vyšetření zhodnotila, zda je opravdu vhodným kandidátem pro přeměnu pohlaví. Tyto testy jsou extrémně důležité, aby se diagnóza potvrdila s jistotou a daný pacient si to pak třeba během procesu nerozmyslel. Potom navštívil psychologa ještě dvakrát, a to během procesu tranzice a těsně před operací.
Před velkou gynekologickou operací jsme museli na ministerstvo zdravotnictví před odbornou posudkovou komisi, která musí změnu pohlaví schválit. Jen na základě tohoto potvrzení může chirurg říznout.
Tato sezení jsme nevnímali jako psychoterapii, tu jsme si našli v našem menším městě. Psychologa jsme vybrali naštěstí správně, syn si s ním velmi dobře sedl a je zajímavé, že to byl poprvé terapeut muž. Pak musel navštívit endokrinologa, aby začal brát léky – hormonální substituční terapii.
K sexuoložce jsme jezdili každý měsíc. Měla k dispozici pohovory s psychology, s Reném opakovaně mluvila, sledovala jeho psychický stav a kontrolovala hladiny hormonů v krvi, aby posoudila, jak nastupuje a jak se vyvíjí hormonální léčba. Postupem času se intervaly kontrol prodlužovaly.
Hormonální terapii jste už zmínila. Jak probíhá tato fáze? Má jistě nežádoucí účinky, jak to syn snášel? Jak dlouho vlastně musí užívat hormony, už doživotně?
K endokrinologovi stále ještě pravidelně dochází. Dodává tělu testosteron, který způsobuje, že se z dívky stává chlapec a chlapecké/mužské sekundární pohlavní znaky udržuje. Nejdříve ho bral ve formě tablet a asi po půl roce léčby si začal aplikovat injekce. Ty první, které dostal, mu nedělaly dobře, takže jsme je museli měnit za jiné. Injekce se totiž měla aplikovat jednou za 3 týdny a velmi ho bolela místa vpichů na stehně. Než to bolet přestalo, už si měl aplikovat další, takže ho to bolelo prakticky neustále. Paní doktorku jsme požádali, jestli by mohla vymyslet nějakou alternativu. Navrhla nám jiné injekce, které už René snáší dobře. Jinak se naštěstí s žádnými jinými komplikacemi ani nežádoucími účinky hormonální léčby nesetkal. Nyní si aplikuje injekci jednou za 3 měsíce a musí je aplikovat až do konce života.
A „velké finále“ – chirurgické zákroky. Už má nějaké za sebou? Hradí výkony pojišťovna?
Syn má odstraněná prsa a všechny ženské orgány – dělohu, vejcovody a vaječníky. Bohužel pro něj, u obou operací se vyskytly komplikace. Operace prsou pro něj byla velmi bolestivá a musel podstoupit revizi, špatně se mu rány hojily a má velké jizvy. A kvůli odstranění ženských orgánů byl na sále kvůli komplikacím dokonce třikrát. Pan doktor nám vysvětloval, že se výkony stávají obtížnějšími kvůli užívání testosteronu. Tyto operace a finální přeměnu hradí pojišťovna. Tu syn zatím nepodstoupil, nechce to řešit a ani o tom mluvit.
Zjistili jsme, že je docela trendem podstupovat finální operace v zahraničí, tam si je ale dotyčný musí hradit sám. Důležité je také rozhodnutí, zda chce pacient podstoupit ještě operaci močového měchýře, aby byl také kompletně přeměněn na mužský, i s mužskou verzí močové trubice. To je ale hodně složitý výkon, s riziky a nepříjemnostmi do budoucna. Někteří, co tento výkon podstoupili, se vyjadřují, že podruhé by si raději nechali ženskou variantu močové trubice. To už je tedy na zvážení každého.
Já i syn jsme v průběhu přeměny docházeli k psychiatrovi a stále k němu ještě docházíme. Oba máme nasazena antidepresiva a zatím nejsme ve fázi, kdy bychom se bez nich obešli.
Odstranění prsou se to netýkalo, ale před velkou gynekologickou operací jsme museli na ministerstvo zdravotnictví před odbornou posudkovou komisi, která musí změnu pohlaví schválit. Jen na základě tohoto potvrzení může chirurg říznout. A po tomto výkonu by si mohl změnit jméno na čistě mužské, jemu se však jméno René líbí, tak ho dále neměnil.
Jaké pro vás bylo, když vám sdělil, že chce podstoupit změnu pohlaví? Jaké byly vaše první reakce a jak jste se s tím vyrovnala?
Sdělila nám to paní doktorka Fifková vlastně hned při první návštěvě. Já jsem neměla na výběr, ale bylo to pro mě velmi těžké. Musela jsem s tím prostě smířit kvůli němu. Máte doma 15 let holčičku a najednou vám někdo řekne, že je to chlapeček. A vy si zpětně uvědomíte, že se vám vlastně měnil před očima. Občas jsem si pobrečela, nebylo to pro mě vůbec lehké.
Než jsem si zvykla říkat mu v mužském rodě, tak to trvalo 3–4 měsíce. Kolikrát jsem se pak ještě spletla, ale tak do půl roku už jsem se s tím nějak vyrovnala a sžila. Ale i když si třeba nezvyknete, nebo je to pro vás strašně těžké, to dítě milujete a jiná možnost, než že to přijmete, prostě není.
Samozřejmě se to neobešlo bez nějaké újmy na naší psychice, takže já a syn jsme docházeli v průběhu přeměny k psychiatrovi a stále k němu ještě docházíme. Oba máme nasazena antidepresiva a zatím nejsme ve fázi, kdy bychom se bez nich obešli.
Necítila jste někdy, že jste mohla v jeho výchově udělat něco jinak?
Určitě ne, vychovávala jsem ho tak, jak jsem nejlíp uměla. S tímhle se člověk už narodí. Už ve 2. trimestru mého těhotenství bylo přesně dané, že se narodí holčička, která se jednou stane chlapečkem. Nikdo nedokáže říct, proč to tak je a proč se to děje. Ale výchovou jsem to ovlivnit nemohla.
Jaký dopad měla tato změna na vaši rodinu a vaše vztahy? Podporovali jste ho?
Všichni jsme ho v přeměně podporovali. Já, jeho otec a jeho prarodiče z otcovy strany byli úplně v pohodě. Můj otec také, řekla bych. Ale moje máma, ta se s tím vyrovnávala hodně těžko. Ne ve smyslu, že by svého vnuka zatratila, to ne. Dlouho jí trvalo, než se s tím smířila, bolelo ji to, ale její láska k němu se nezměnila.
Je jemnější typ, není to žádný drsňák, ale nikdo by na něm nepoznal, že býval ženou.
Jediný problém v rodině měla moje sestra. Ona sama by to snad i překonala s námi, ale má manžela cizince a v tu dobu vychovávali školkové dítě. Nechtěli své malé dceři vysvětlovat, co se děje, dokonce chtěli hrát hru, že to je pořád Eliška. Na to jsme my samozřejmě odmítali přistoupit, nemohli jsme přece o klukovi, kterému rostou vousy, říkat, že je to dívka. Ošklivě jsme se se sestrou pohádali a přestali jsme se stýkat úplně.
Jaké byly reakce okolí (širší rodiny, přátel, školy atd.) na tuto změnu?
Širší rodina i přátelé to vzali úplně krásně. Obdivovali nás, že jsme to všechno zvládli, a měli jsme jejich maximální podporu. Na střední škole to také bylo úplně perfektní. Tam se k němu všichni moc hezky zachovali a vůbec bych neřekla, že by se mu někdo posmíval nebo to nechápal. Naopak všichni máme velké štěstí, že se to stalo právě v této době, kdy se na celou problematiku už pohlíží docela hezky. Najdete o tom hodně článků, hodně se o tom píše, hodně se o tom mluví. Dají se vyhledat videa od lidí, kteří mají tranzici za sebou, existují kanály na YouTube, je toho spoustu. Dnešní doba transgender problematice přeje.
Po přeměně se už syn cítí ve svém těle dobře? Zaznamenala jste pozitivní změny v jeho chování, když začal žít se svou skutečnou identitou?
Začátek přeměny byl okolo těch 16 let, dnes je mu 22. Cítil se líp a líp během celého procesu, když se stával chlapcem/mužem. Přicházelo to postupně a dnes je vidět, že je mu v tomto těle dobře. Začaly mu růst vousy, chlupy, zvlášť poslední rok hodně zarostl, a vizuálně se měnil jeho obličej i tělo. Sice je jemnější typ, není to žádný drsňák, ale nikdo by na něm nepoznal, že býval ženou.
I jeho chování se měnilo postupně. Sice vypadá jako muž, cítí se jako muž a s tělem je nyní spokojen, ale pořád to není úplně dokonalé a bez chyby, pořád jsou určité výkyvy. Chybí tomu asi ta finální operace, ale jak už jsem zmínila, to pro něj teď není téma. Chodí na terapie, aby nadále pracoval na své osobnosti, aby se měl víc rád a víc si věřil. Celé je to běh na dlouhou trať.
Setkal se váš syn kvůli tomu někdy s předsudky a diskriminací? Nebo dokonce šikanou?
Když byl ještě holčička, od nějaké páté třídy se s ním moc nebavili kluci. Když se pak nacházel ve fázi, kdy nebylo přesně na první pohled poznat, jestli je dívkou nebo chlapcem, tak se kolikrát stávalo, že se mu za zády jiní kluci smáli a šeptali si. René samozřejmě věděl, že se baví o něm.
Koukala jsem na tyto lidi vždy zvláštně, přišlo mi to divné, ale neodsuzovala jsem je. Od té doby, co jsme si tím prošli sami, tak na to nahlížím s velkým respektem a obdivem.
Hodně ho to trápilo a nechtěl kvůli tomu chodit do školy. Občas se i stávalo, že ho v autobuse nebo ve městě nahlas komentovala parta takových těch zlých problémových dospívajících. I to ho hodně tížilo na srdci. Nyní studuje v Praze, tam to ví jen jeho nejlepší kamarád, jinak toto téma drží v anonymitě.
Jak se změnilo vaše vnímání genderové identity a přeměny pohlaví při této zkušenosti? Soudila jste někdy transgender komunitu?
Je potřeba říct, že dokud jsme se s tím nesetkali sami, nikdy jsem se o tuto problematiku nezajímala. Pracovala jsem dlouhá léta s lidmi v sociálních službách a občas jsem si na někom všimla, že asi změnu pohlaví podstupuje. Koukala jsem na tyto lidi vždy zvláštně, přišlo mi to divné, ale neodsuzovala jsem je. Od té doby, co jsme si tím prošli sami, tak na to nahlížím s velkým respektem a obdivem. A trochu i smutkem, protože tito lidé to mají v životě velmi těžké.
Jaká podpora a zdroje byly pro vás nejužitečnější? Myslíte si, že by společnost mohla lépe podporovat rodiny a jednotlivce, kteří procesem změny pohlaví procházejí?
Jako první bych zmínila různá videa na YouTube. Sledovali jsme konkrétně jednu holčinu, která bývala chlapcem a která sdílela svou cestu tranzice od samého začátku do samého konce. Mluvila o celé situaci hodně otevřeně a vysvětlovala, jak její proces probíhá. Díky tomu jsme věděli, že nejsme sami, kdo to řeší.
Také sexuoložka Fifková pro nás byla obrovskou podporou. Pořádala setkání dalších lidí, kteří tranzici podstupovali, někdy i s jejich rodiči. I to nám dodalo pocit, že se to netýká jen nás, že takových lidí je na světě víc, a bylo hodně zajímavé slyšet názory ostatních rodičů a dětí. Syn už po nějaké době na tato setkání jezdit nechtěl, protože už necítil potřebu vyhledávat transgender komunitu. Já jsem byla dokonce na jedné odborné konferenci, kde sexuoložka přednášela.
Rok od roku se povědomí o transsexualitě a transgender problematice ve společnosti zlepšuje. Hodně na tom pracují týmy sexuologů a psychologů, doktorka Fifková je právě jednou z nich. Dohledáte spoustu článků, rozhovorů, videí, pořádají se přednášky, konference, nebo Prague Pride – pochod lesbiček, gayů, bisexuálů a transsexuálů. Je důležité o tom mluvit a vzdělávat veřejnost.
Jaké rady byste dala rodičům, kteří procházejí podobným procesem s jejich dětmi?
Základem je hlavně hodně komunikovat se svým dítětem.
Pokud rodiče vidí, že se s dítětem něco děje a jsou přítomny známky nespokojenosti a psychické nerovnováhy, tak je důležité najít pomoc hned v začátku potíží, jít to opravdu hned řešit a na nic nečekat. Tím myslím konkrétně vyhledat psychiatra a sexuologa. Hlavně si vybrat takové doktory a psychology, které sednou dítěti i vám. Čím dřív se to řeší, tím líp pro dítě.
Pořád je to vaše dítě a milujete ho, jaké je teď i jaké bude pak. Dejte mu lásku, podporu pochopení a objetí. Buďte tu pro něj, a to za každých okolností.
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
