Jak to, že některé dítě žvatlá od prvních měsíců života, v roce říká první slůvka a ve dvou letech skládá první jednoduché věty, zatímco jiné děti nemluví ještě ve třech letech? Co všechno na to může mít vliv? Jak velkou roli hraje genetika? Takové otázky si pravděpodobně položila nejedna maminka a nejeden tatínek.
Co říkají výsledky moderních výzkumů k tématu dětské řeči a načasování? Je to opravdu tak, že děti, které ještě ve třech letech pořádně nemluví, nemají co říci, jako malý Albert Einstein? Ten údajně ve třech letech poprvé pochválil matce polévku, a když ta se podivila, že konečně začal mluvit, plynule jí odvětil, že dosud nebyl důvod, aby promluvil. Nebo je na vině genetika? Výsledky výzkumů ukazují, že ačkoliv genetika určitě na rozvoj řeči nějaký vliv má, je výrazně menší, než se původně předpokládalo. Zásadní vliv na vývoj řeči dítěte má rodič a to, jak s ním v prvních měsících života komunikuje.
Nejde o množství, ale o načasování a kvalitu reakce
Rozhodující přitom není množství slov, které miminko během dne slyší. S podobnými závěry přišla i na toto téma nejcitovanější studie z roku 1994. Vědci z Kansaské univerzity zkoumali souvislost s počtem slov, jimž byly děti mezi sedmi a devíti měsíci v domácnosti vystaveny, a došli k závěru, že děti vzdělaných rodičů, hovořících hojně a v komplexních větách, měly ve třech letech významně širší slovní zásobu než děti ze sociálně slabšího prostředí. Za posledních 20 let ale badatelé přišli s tím, že jde spíše o to, jak rodič na svého potomka reaguje.
Reklama
Starostlivé maminky se jistě z různých zdrojů doslechly, že když se na miminko hodně mluví a hodně se komentuje, co a jak se dělá, začne potomek brzy mluvit. A tak dítěti celé dny vyprávějí, co právě dělají, co dělat budou, jsou z toho samy vyčerpané, ale pokračují v dobré víře, že dítku pomáhají a dávají mu dobrý základ pro budoucí povídání. Jenže dítě nereaguje, nekomunikuje a situace se nemění ani po roce nebo roce a půl života. Není to divné? Podle vědců ne zcela. Protože pokud maminka (nebo tatínek) stále povídají a jsou zahleděni do úkolu na miminko co nejvíce mluvit proto, aby co nejdříve začalo mluvit samo, je možné, že se do činnosti ponoří natolik, že si nevšimnou prvních nesmělých pokusů o komunikaci ze strany potomka. A ten, když nenachází odpovídající odezvu, přestane se snažit a začne pouze konzumovat – co přichází.
Protože stejně jako může podle výzkumníků dobrý přístup rodiče k dítěti u tohoto rozvoj řeči urychlit, může nevhodný přístup, tedy přehlížení pokusů o komunikaci, nástup řeči naopak oddálit. Nechceme samozřejmě hodnotit, co je dobře a co špatně, oním „dobrým“ se rozumí vnímavost k vlastnímu dítěti, nebo, jak se dnes říká, „napojení“ či „naladění“, na základě kterých vlastní dítě poznáváme, a můžeme reagovat nejen na jeho potřeby, ale také na způsob, kterým se s námi od prvních dnů a měsíců snaží komunikovat.
Naladit se na dítě a číst v jeho pokusech
Většina rodičů v sobě má takzvaného intuitivního rodiče, který ví, jak svého potomka vychovávat. V dnešní době plné nejrůznějších zdrojů a informací z pocitů nejistoty a obav o nedostatek kompetencí se vzdalujeme sami sobě i svým dětem a přehnaným studiem se od tohoto intuitivního vnitřního rodiče odpoutáváme. Musíme se potom učit mu znovu naslouchat. Základem je všímat si vlastního dítěte a reagovat na jeho chování spíše než na to, co o dětském chování obecně říkají a píší různí odborníci. Protože jedna věc je, jak to děti určitého věku mají obecně, a druhá je, jak to má zrovna to naše dítě. Když budeme na dítě naladění, neunikne nám, že se s námi snaží komunikovat. A podle většiny moderních výzkumů je právě úspěšné zachycení těchto prvních pokusů zásadní pro správný rozvoj řeči. Co tedy moderní věda radí na prvním místě, chcete-li u potomka podpořit brzký nástup řeči? Všímejte si svého dítěte a reagujte na něj.
Pro rozvoj komunikace u dítěte není zásadní, jak často zahájí konverzaci matka, ale zda a jak rychle matka zareaguje, když chce komunikovat dítě.
Možná to zní složitě, ve skutečnosti v tom ale žádná věda není. Jde o klasické láskyplné žvatlání, kterému se oddává mnoho rodičů zamilovaných do svého drobečka, o řeč, které se říká „rodičovština“ a pro kterou se mnohdy rodičům okolí láskyplně vysmívá. Přehnaná artikulace, protahování slov a další rodičovské výrazy nadšení, když se potomek usměje, tleskne ručičkama, vyjádří se mimicky, udělá nějaký zvuk, to všechno dává miminku najevo, že je přijímáno s nadšením a láskou, a to všechno zvyšuje jeho ochotu a nadšení komunikovat a zkoušet to znovu a znovu. Protahování samohlásek, artikulovaný důraz na určitá slova také pomáhají dítěti v rozlišení jednotlivých zvuků a začátku i konce jednotlivých slov. Odborníci tvrdí, že „rodičovština“ má díky tomu pro dítě význam až do dvou let věku.
Podpořte dítě v tom, o co má samo zájem
Dítě hlas své matky rozpozná již bezprostředně po narození, ve třech měsících se usmívá a vyluzuje různé zvuky, kolem šestého měsíce začíná žvatlat a v devíti měsících vydává první slabiky, jež mohou znamenat konkrétní slova (typicky táta, bába, později máma). Kolem prvních narozenin může dítě umět až 10 slov, ve dvou kolem stovky, ve třech letech až desetkrát více. Rozšiřování slovní zásoby u dítěte podporuje zájem rodiče o jeho komunikační pokusy a to, jak na ně reaguje.
Jak tedy na to? Podpořit dítě v tom, o co má samo zájem, a touto cestou s ním jemně komunikovat. Začíná to už prvními nesmělými rozhovory, kdy miminko něco zabrouká a maminka to po něm buď zopakuje, nebo s ním začne vést hovory typu: „Skutečně? Takhle to vidíš? Počkej, to budeme muset říci tatínkovi, až se vrátí z práce.“ Takový přístup u dítěte podporuje ochotu komunikovat, naopak maminka, která bude dítěti celý den raději sama komentovat, co se děje, co potkávají, co vidí, místo toho, aby četla jeho reakce a sama na ně reagovala, jej nechtěně v přirozené schopnosti komunikovat omezuje.
Vedle způsobu, jak rodič na dítě reaguje, je podle vědců také důležité, jak rychle zareaguje. Tím se mnoho let zabývali například vědci z Newyorské univerzity. Dospěli k tomu, že pro rozvoj komunikace u dítěte není zásadní, jak často zahájí konverzaci matka, ale zda a jak rychle matka zareaguje, když chce komunikovat dítě. Včasná a častá reakce může způsobit poměrně markantní rozdíly, jak dobře ukazuje příklad dvou holčiček Hannah a Alyssy, které se s matkami studie zúčastnily. Hannah se o kontakt s matkou během deseti minut pokusila o polovinu méně než Alyssa, její matka ale na rozdíl od Alissyny matky reagovala téměř vždy. Výsledkem bylo, že ve 21 měsících Alyssa skládala jednoduchá spojení dvou slov, zatímco Hannah již tvořila kompletní několikaslovné věty.
Prospěšné je i to, když na dítě necháme mluvit více lidí, aby si zvyklo na různý tón hlasu, rychlost řeči a důraz ve výslovnosti. Díky tomu si může vytvořit správný otisk slova v mozku.
Podle nejnovějších poznatků je tedy jednak důležité reagovat na pokusy dítěte komunikovat a jednak reagovat na ně často, a pokud možno rychle. Nejde o to dostat rodiče do stresu, pod jehož vlivem nebudou dělat nic jiného než sedět u potomka a čekat, až se pokusí o komunikaci. Jde jen o to nenechat se smést přehršlí informací a rad a zapomenout pro to na tu nejjednodušší a nejpřirozenější věc – prostě si svého dítěte všímat a číst v jeho reakcích.
Kontakt s jinými lidmi nebo zařazování do dobrých kontextů
Vedle toho existují i další zajímavé způsoby, které mohou podle vědců u dítěte podpořit rozvoj řeči. Za předpokladu, že se necháme dítětem vést a budeme reagovat na to, co ho zajímá – na co se dívá, co samo ukazuje, ať už venku, nebo třeba v knížce, může pomoci také správné pojmenování toho, o co projevuje zájem: Ano, to je kytička; správně, to jsou tvoje boty. „Tady pomůže dětské znakování, kdy dítě rodiči pomůže poznat, o co má zájem tím, že mu to ukáže znakem, dokud to ještě nezvládne slovem. Tím u dítěte roste motivace s rodičem navazovat komunikaci častěji a ve výsledku znakující děti v průměru dříve a lépe mluví,“ doplňuje Michaela Tilton, spoluautorka knihy S láskou i rozumem, autorka vzdělávacích programů pro děti a lektorka kurzů pro rodiče i učitele, která na tomto textu spolupracovala.
Prospěšné je i to, když na dítě necháme mluvit více lidí, aby si zvyklo na různý tón hlasu, rychlost řeči a důraz ve výslovnosti. Díky tomu si může vytvořit správný otisk slova v mozku, což je informace, s níž přišli badatelé z Iowské univerzity. Budeme-li dětem představovat slova v rámcích typu „Podívej se na… či …tady je… nebo …podej mi…," pomůžeme jim zařadit slova do správného kontextu, díky němuž se jim naučí postupně správně rozumět. A konečně se také vyplácí užívat při mluvě různé způsoby vyjádření téhož – tedy hovořit o jedné věci ve více větách, které se liší v gramatice. Může to vypadat třeba takto: „Petříku, dones prosím mamince ten hrneček. Ano, podej jí ho. Děkuji, že jsi ho mamince přinesl". Nejlepší je, když takovým způsobem mluvíme o něčem, co dítě zajímá – podpoříme tím jeho přirozenou zvědavost a ochotu učit se a zároveň komunikovat.
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
