Pátek Karla Křivana: Jsme mistři analýz světa ve zpětném zrcátku

Dělám si často, a to i zde na Flowee, legraci z nadúrody koučů a mentorů v našem pracovním životě. Jednoduše proto, že xkrát nasimulovaná situace na téma, "jak by to mohlo a mělo být", nemůže nahradit jednu prožitou vlastní zkušenost. Vůbec si myslím, že za pomalý pohyb Evropy může to, že se příliš mnoho inteligentních lidí věnuje zkoumání a komentování společnosti, jaká je, co si myslí, jak nastavit parametry, aby to bylo lepší, ale k poměru k těmto sledovatelům dění se velmi málo lidí věnuje činnostem, které teprve společnost posouvají kupředu.

Čím víc toho o sobě víme, tím jako bychom ztráceli odvahu vyrazit do neznáma. Kolumbus měl nějakou starou mapu, představu v hlavě a odvahu. Dnes bychom na cestu přes oceán nevyrazili, protože politici by řekli, že nemají data, aby se mohli rozhodnout, lidé přes finance by nic takového neschválili, protože není studie proveditelnosti a jistější je rozšířit vinice, mladí influenceři by napadli složení posádky, které vůbec neodpovídá diverzitě ve společnosti, staří komentátoři by říkali, že se máme držet tradičních ověřených cest a nejezdit nikam do neznáma, média by psala, že jmenování kapitána nebylo transparentní, protože nedošlo k výběrovému řízení a v posádce je málo lidí z Brna.

Proč tedy nevyrazit?

A vznikly by workshopy a konference a webové stránky o cestě přes oceán, tři nové podcasty a spousta falešných profilů na sociálních sítích. Věděli bychom přesně, jak se taková cesta má organizovat, financovat a personálně zajistit. Jediné, co by se nakonec nestalo, by bylo nebo spíš nebylo to, že by někdo někam vyrazil.

Budoucnost poznáte jen tak, že do ní vstoupíte. Se všemi riziky a nebezpečími, které to může přinést.

Nikdo by nikam nevyrazil proto, protože moc v našem rozhodování drží poradci a koučové, kteří nepotřebují, abychom něco uskutečňovali a vytvářeli. Ti potřebují svět, jaký je, stejný, nehýbající se a nejlépe on-line, protože srážka s realitou je pro prodejce banalit tím nejhorším, co se může stát.

Skutečnost, živý svět je totiž nepředstavitelně zajímavý, pestrý a překvapivý. A nefungují tam pravidla, o kterých si myslíme, že se jimi chod světa řídí. Necháme se ovlivňovat analytiky pohledů do zpětných zrcátek. Ti nám na základě zkoumání toho, co bylo, tvrdí, že vědí, jak to i bude. Nevědí, nemohou vědět. Budoucnost poznáte jen tak, že do ní vstoupíte. Se všemi riziky a nebezpečími, která to může přinést. S vědomím, že to může být váš krok poslední.

Kdy skončí to pohodlí

Ale když to neuděláme, jsme odsouzeni žít ve světě minulém, který tak dobře známe a poznáváme ho díky přehršli výzkumů a akademických teoretiků stále lépe. Nebo jinak řečeno: V Evropě nechceme obětovat nic ze svého minulého pohodlí pro budoucí vítězství.

Nejsme vítězi, protože si myslíme, že to není potřeba. Máme za to, že stačí pohodlně žít. Že tomu tak není, poznává jedna země na východ od nás už třetím rokem a v globální konkurenci každá firma, která má co dočinění s Asií. Třeba to dopadne dobře a všichni v Evropě se budeme nějak živit jako poradci pro spokojený život. Žít ho ale budou ti skuteční vítězové.