Byl jsem na oslavě osmnáctin. Na takové akci nepochybně vždy padne od některého z přítomných starších věta: „Jo, to když mně bylo osmnáct...“ A následují vzpomínky. Většinou příjemné až veselé, protože dotyčný měl tehdy život před sebou a netušil, co všechno zpacká a jak to celé bude rychlé.
Nevratnost času pak vede spíš k sentimentu a posmutnění než veselí. Osmnáctiletý, který má přehršle toho, co starším chybí, tedy pobytu zde navíc, všechny ty historky a povzdechy s nadhledem vyslechne, aby se spíš ve své mysli soustředil na to, co bude večer a zítra.
Blížící se vlny
Chybí mu zkušenost porovnání v čase. On na té vlně právě jede, kdežto jeho milí starší příbuzní již sledují moře ze břehu a hodnotí, která z těch blížících se vln bude jak vysoká či nebezpečná.
Nechce se nám do toho neznáma. Tedy alespoň těm starším. Mladší by povyskočili, ale bez nás to nedokáží.
Jeden můj kamarád si někdy kolem maturity zapisoval, jak vidí svět a lidi kolem sebe. Musí to být zajímavé porovnávat tehdejší postřehy se skutečností dnes, po třiceti letech. Na takové myšlenky často přijdeme, když se setkáme s někým, koho jsme delší dobu neviděli.
Často pak padne další obvyklá věta: „Potkal jsem Petra a on se vůbec nezměnil.“ A opravdu, v jeho obličeji, gestech, intonaci najdeme vždy něco, co ho charakterizovalo tehdy a charakterizuje i dnes.
Člověka nepředěláš
Některé výrazné vnější projevy zesílily, jiné se časem obrousily, zjemnily či byly potlačeny. To ale málo říká o tom, jak se doopravdy proměnil uvnitř. Musíme s člověkem žít, či alespoň prožít nějaký důležitý moment, abychom mohli porovnat, které vlastnosti, díky nimž byl tehdy náš kamarád, nechal časem vyniknout a jaké potlačil.
„Člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví,“ napsal Karel Čapek v jednom ze svých posledních textů. A měl zřejmě pravdu. Projdu-li si většinu svých rozhodnutí či chování v momentech, které byly onou pověstnou křižovatkou na cestě životem, většinou jsem se zachoval podle velmi podobného, jakoby již napsaného scénáře.
Napsaného ne někým jiným, ale mnou samotným. Pak jsou výjimečné chvíle, kdy se jeden zachová jinak, než ostatní a vlastně i on sám očekávali. Někde hluboko ve svém charakteru najde vlastnost, objeví schopnost, která jej pak vynese do nových levelů, nebo naopak ukončí hru. Protože definitivně zjistí, že na vyšší komnatu života nemá.
Platí to i pro společnost
Podobně, ale mnohem složitěji a komplexněji je to s celými společenstvími. Porovnáváme svoje současné jednání a postoje s minulostí a hledáme v ní momenty, které jsou pro nás typické. Často to slouží jako výmluva. Na okolnosti a vnější tlaky, které jsou neměnné a vždy převálcují naše dobré úmysly. Říkáme tomu realita a schopnost či nutnost se jí přizpůsobit.
Jenže svět posouvají dál ti, kteří si v sobě uvědomí a najdou tu sílu, která dokáže změnit je samotné, a tím vstoupí do reality nové, dosud nepoznané. Na ten vyšší level pomyslné počítačové hry. To, oč u nás nyní běží, je otázka, zda stále dokola budeme pobíhat v té naší dané a nám dobře známé úrovni, nebo ji vědomě ukončíme, abychom postoupili výš. Tam, kde je to těžší, nebezpečnější a neznámé.
Nechce se nám do toho neznáma. Tedy alespoň těm starším. Mladší by povyskočili, ale bez nás to nedokáží. My je táhneme zpátky do našeho světa. Domníváme se, že ten svět je správný. Ale on je jen námi poznaný. Odvaha je to slovo, které by měl vyslovit kapitán, abychom mohli vyplout. Zápasíme s časem, což nemůžeme vyhrát. Můžeme jej ale využít.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
