Ne všechna těhotenství končí porodem. O svůj příběh se s námi rozhodla podělit šestadvacetiletá Michaela.
Zdravé ženy umí děti rodit, ale „umí“ je také potrácet. Jaká byla tvá cesta od pozitivního těhotenského testu k potratu?
Hned jak jsem z těhotenského testu zjistila, že jsem těhotná, objednala jsem se ke své lékařce. Ta mi ovšem řekla, že na ultrazvuku nic nevidí. Uklidňovala mě, že může být ještě brzy, a objednala mě na další prohlídku za týden. Ta bohužel dopadla stejně, a tak se doktorka rozhodla vzít mi krev. Jen pár hodin nato mi volala sestřička, ať si co nejdříve přijdu pro papíry, že budu muset nastoupit do nemocnice. Hodnota těhotenského hormonu HCG totiž těhotenství neodpovídala. V nemocnici po prohlídkách mi dali ještě den, a když se stále nic neukázalo, šla jsem na revizi. Po revizi mi lékař sdělil, že v děloze našel plod, a jednalo se tedy o potrat.
Reklama
Druhý den mi ale hormon HCG neklesl a třetí den naopak ještě více vzrostl. Bylo tedy jasné, že embrya byla dvě a jedná se o mimoděložní těhotenství. Šla jsem hned ten den na sál, kde se potvrdilo, že tam bylo ještě jedno miminko, které stále rostlo.
Většině spontánních potratů se nedá nijak předejít, protože embryo je neschopné života z důvodu genetických nebo těžkých vývojových vad. Přemýšlela jsi přesto, co jsi mohla udělat jinak?
Ve chvíli, kdy jsem zjistila, že na konci mé cesty dítě mít nebudu, se mi v hlavě honila spousta myšlenek. Na to, co jsem mohla udělat jinak, jsem se však snažila nemyslet.
Ve chvíli, kdy těhotná žena přijde k lékaři s tím, že je těhotná, existuje pouze 75 % šance, že se miminko skutečně narodí. Šla jsi na první kontrolu s tím, že něco nemusí být v pořádku?
Vůbec ne, taková varianta mě vůbec nenapadla. Oba jsme byli tak nadšení, že jsme prostor pro černé myšlenky ani neměli.
Pouze 1,2 až 2,4 % těhotenství jsou mimoděložní. Kladla sis někdy otázku „proč zrovna já“?
U mě bylo mimoděložní těhotenství dědičné. Bohužel nešlo nic udělat jinak.
Celý proces byl u tebe mnohem komplikovanější a důsledkem byl i fakt, že ti museli odebrat vejcovod. Víš něco o tom, jak operace probíhala?
U mimoděložního těhotenství se občas stává, že když se plod přestane vyvíjet, dojde k samovolnému potratu. V případě, že je embryo ještě malé, může být použit speciální lék na ukončení těhotenství. Moje miminko bylo bohužel „schované“ na místě, na kterém ho neviděli ani při vyšetřeních. A stále rostlo. Byl tedy nutný chirurgický zákrok, a jelikož se jednalo o závažnější případ, museli mi odstranit celý vejcovod.
Chvíle, kdy jsi zjistila, že máš operaci za sebou, musela být ze všeho nejtěžší. Už nejsi těhotná a začíná ti šestinedělí – ale bez miminka. Jak ses s touto situací vyrovnávala?
Po tomto zákroku definitivně odezněly veškeré těhotenské příznaky a zůstala jen velká prázdnota. Už tam opravdu nejsou. Po operaci mi řekli, že už jsem krvácela do břicha. Všechna slova lékařů však plynula mimo mě a vůbec mi nedocházelo, jak blízko smrti jsem byla.
Vidět maminky s dětmi mě samozřejmě bolelo, nikdy jsem však nepocítila vztek, zlost nebo nenávist. Co pro mě bylo ale opravdu náročné, byly fotografie kamarádů na sociálních sítích s popiskem „Bude nás o jednoho víc“.
Jediné, na co jsem myslela, bylo, že jsem přišla o své děti. Naštěstí jsem kolem sebe měla skvělou rodinu a nejlepšího přítele. Ti tu pro mě byli na 100 procent.
Potrat má samozřejmě velký dopad na psychiku obou rodičů, kteří se mohou potýkat s úzkostmi, depresemi, posttraumatickou stresovou poruchou, v extrémních případech se mohou objevit i myšlenky na sebevraždu. Zažilas něco podobného?
Byl to neskutečný nápor na psychiku. Nevěděla jsem, jak se s tím mám vypořádat, a pomalu přestávala věřit, že budu ještě někdy šťastná. Tak velkou bolest jsem nikdy nezažila. Zažívala jsem smutek, vztek a především sebelítost. Doteď s tím stále nejsem naprosto srovnaná a občas mám před očima okamžiky před oběma zákroky.
Po potratu bývá často běžná nenávist ke všem těhotným ženám okolo, nějaké vnitřní nastavení, díky kterému jim nemůžeš přát štěstí, když ty jsi o to své přišla. Cítila jsi něco podobného?
Vidět maminky s dětmi mě samozřejmě bolelo, nikdy jsem však nepocítila vztek, zlost nebo nenávist. Co pro mě bylo ale opravdu náročné, byly fotografie kamarádů na sociálních sítích s popiskem „Bude nás o jednoho víc“. Pokaždé se ve mně všechno sevřelo.
Přestože jsi přišla o kus sebe, potrat může mít i pozitivní dopady. Žena se může cítit silnější, získá nové názory a pokoru, lépe o sebe pečuje. Potrat také může být prostorem pro výrazné posílení vztahu. Co si o tom myslíš?
Je neuvěřitelně těžké hledat si na tak velké bolesti něco pozitivní, ale časem to přišlo samo. Jsem teď mnohem silnější a vím, že musím stavět sebe na první místo. A to, že mám skvělého přítele, se jen potvrdilo. Staral se o mě nejlépe, jak mohl.
Rané potraty bývají často bagatelizovány, přestože studie ukazují, že dopady jsou naprosto identické se ztrátou blízkého člena rodiny. Slyšela jsi od někoho věty typu „vždyť se nic neděje, bylo to ještě na začátku“ nebo „nic si z toho nedělej“?
Přímo mi nikdo nic takového neřekl, ale z jedné kamarádky jsem tento názor vycítila. Pokud budete mít někoho ve svém okolí, nesnižujte jeho pocity a už vůbec neříkejte, že to někdo jiný má ještě horší.
Jaké jsou tvé plány do budoucna?
Rodinu si stále přejeme a moc se na ni těšíme. Stále jsem plodná, byť cesta k miminku je s jedním vejcovodem o něco těžší. Nyní se však hlavně soustředím na to, abych byla v pořádku po psychické stránce.
Všechny ženy, které si ztrátou miminka prošly, určitě zajímá totéž. Máš nějakou radu, co na bolest ze ztráty vytouženého děťátka zabírá?
Vypovídat se, vyplakat a hlavně se neuzavřít. Hlava je totiž v tu chvíli ten největší nepřítel. Nevím, jestli to někdy úplně přebolí, ale pokud máte kolem sebe správné lidi, bude to maličko snazší.
foto: se svolením Michaely, zdroj: Autorský článek
