Pro někoho sci-fi, pro jiného denní chléb, pro dalšího zase ideál, na nějž se snaží horkotěžko dosáhnout. Obrázek takového sci-fi ideálu nastínily třeba dva díly populární české romantické komedie Líbáš jako Bůh s Jiřím Bartoškou a dalšími českými hereckými esy: Rozvedení manželé spolu žijí v jednom bytě, poměrně dobře spolu vycházejí a stýkají se s širokou rodinou, jako kdyby byli pořád svoji.
Oba si užívají nově nabyté svobody a skutečnosti, že se nemusí stresovat faktory, které jim dříve vztah kazily a vedly k častým hádkám (Bartoškovy nevěry především). Když si Bartoškova manželka, ztvárněná Kamilou Magálovou, najde milence a zjistí, že jeho manželství není tak volné, jak jí zprvu tvrdil, vstupuje na scénu další manželský pár a situace se začíná zamotávat. Jak se ale říká: konec dobrý, všechno dobré – Magálová s Kaiserem k sobě najdou cestu, Holubová, coby Kaiserova organizačně schopná žena Bohunka, novou situaci akceptuje, a tak se rodina Altmanových rozroste o další manželský pár a všichni spolu začnou po úvodních peripetiích poměrně hladce existovat.
Jedna velká rodina
Další pokusy, kterak složit dohromady jednu velkou rodinu, vidíme například v českém rodinném seriálu Kukačky, který se pro popularitu dočkal druhé série. Vypráví příběh mladého manželského páru, který zjistí, že jejich syn není jejich, protože došlo k záměně novorozenců v porodnici. A kola osudu se začínají roztáčet, šokovaní rodiče na obou stranách se pokoušejí s nastalou situací srovnat, jak nejlépe dovedou tak, aby se co nejméně dotkla chlapců. Ti se ovšem spřátelí, a tak jsme v druhé sérii svědky toho, jak se pražská rodina stěhuje na venkov do domku hned vedle rodiny, kde žije jejich vlastní syn, a všichni se pokoušejí existovat pospolu jako jedna velká rodina.
Reklama
Tematikou se zabývá i nový český seriál Jedna rodina, který běží na TV Nova a kde se v hlavních rolích ukáže například Tereza Kostková. Děj se točí kolem skutečnosti, kdy svede pět lidí dohromady střídavá péče, a oni se snaží s humorem a nadhledem své životy sladit tak, aby mohli všichni fungovat.
Tři různé filmové/televizní počiny, tři různé rodiny, tři různé příběhy, tři různé přístupy. Ačkoliv příběhy, které sledujeme na plátnech kin/televizních obrazovkách vycházejí z reality, pravdou je, že se mnohdy jedná spíše o laskavou fikci a že ve skutečném životě se často happy endu nedočkáme. Nebo je to tak, že štěstí je věcí vlastního rozhodnutí a že život je takový, jaký si ho uděláme, jak se praví v jógové filosofii? Jak různě a rozmanitě může v dnešní době vypadat rodina? A co všechno se (ne)dá udělat pro to, aby fungovala? O tom jsme si povídali s magistrou Janou Hostovskou, psychoterapeutkou a členkou České asociace pro psychoterapii, pro niž je řešení podobných případů denním chlebem.
Co je podle vás model tradiční rodiny?
Snažím se na rodinu nekoukat jako na „model“, ale vzhledem k rozmanitosti rodinných uspořádání spíše jako koncept, který se vyvíjí a mění v závislosti na různých faktorech a kontextech.
Jak vypadá jeho jádro, respektive základ?
Pojem tradiční rodina se vyvíjí a mění v průběhu dějin a podléhá různým sociálním, kulturním a ekonomickým vlivům. V kontextu našeho prostředí se tradiční rodina obvykle spojuje s určitými normami a hodnotami, které se v průběhu času mění, ale i přes tyto změny mají stále hluboké kořeny. Zjednodušeně by se dalo říct, že se jedná o uspořádání, ve kterém žijí rodiče společně se svými biologickými potomky a plní určité role a mají jisté odpovědnosti v rámci rodinného systému. Změny se nejvíce promítají právě do těchto rolí.
Tradiční model rodiny může představovat stabilní základ, ze kterého se členové rodiny mohou vyvíjet a adaptovat na změny ve společnosti a životních okolnostech. Nicméně je také důležité být otevřený novým myšlenkám a změnám, které mohou přinášet nové možnosti a přizpůsobení se dynamice moderního světa.
Historický pohled a tradice často předepisují určité stereotypní normy a také očekávání od jednotlivých členů rodiny. Tedy otec bývá často vnímán jako hlava rodiny a zdroj finanční stability, zatímco matka se může více angažovat v péči o domácnost a výchově dětí.
A co se na onom konceptu vyvíjí a mění?
Vše se vyvíjí, a tak i koncept rodiny nezůstává statický, je ovlivněn mnoha faktory, jako jsou změny v genderových rolích, ekonomické podmínky, změny v právních systémech a sociální normy. Můžeme tak stále intenzivněji vnímat posun k rovnějšímu rozdělení rodinných rolí mezi partnery. Dalším faktorem jsou změny ve struktuře rodiny, jako je rozvod, nové sňatky, samotné mateřství, rodičovství mimo manželství a další. Tyto změny vedou k různým formám rodinných uspořádání, které mohou odlišovat od tradičního modelu, ať už jde o rozšířené rodiny, patchworkové rodiny nebo rodiny vedené jedním rodičem.
Je něco, co zůstává stejné?
Rozhodně zůstává to, že každá rodina je jedinečná a dynamická. Právě dynamika rodinných vztahů, komunikace a vliv rodinného systému na jednotlivé členy, a samozřejmě naopak, je pak to, s čím se v praxi setkávám a pracuji.
Proč je rodina důležitá?
Obecně je pro společnost to, co je vnímáno jako tradiční, důležité. Pohlížím na to jako na konstrukt, který nám může poskytovat určitou míru stability a kontinuity, což může být pro některé lidi důležité jako základ jejich identity a sociálního uspořádání. V kontextu rodiny může tradiční model poskytovat rámec pro fungování rodinných vztahů, výchovu dětí a sdílení hodnot a tradic.
Měníme se a to je v pořádku. To, co bylo normou například před 50 lety, dnes už normou být nemusí.
Může představovat stabilní základ, ze kterého se členové rodiny mohou vyvíjet a adaptovat na změny ve společnosti a životních okolnostech. Nicméně je také důležité být otevřený novým myšlenkám a změnám, které mohou přinášet nové možnosti a přizpůsobení se dynamice moderního světa.
Má tradiční model význam i v dnešní postmoderní společnosti?
Tradiční věci svůj neodmyslitelný význam mají. Vnímáme je jako ty, které nám mohou zajistit stabilitu, určitou míru jistoty, což se pozitivně odráží na naší psychické pohodě. Výzkumy ukazují, že pro zdravý psychologický vývoj dětí je důležitá stabilní a podpůrná rodinná struktura, to zase souvisí s pocitem důvěry a bezpečí.
Co je tradiční, to vnímáme jako nám známé a obecně jasné. Můžeme díky tomu tedy více poznávat a zkoumat dopady genderových rolí na individuální rozvoj jednotlivých členů, nebo zkoumat dynamiku rodiny jako sociálního systému, ve kterém spolu reagují jeho členové s různými potřebami, očekáváními a rolemi. Můžeme pak například lépe porozumět tomu, co pomáhá k vytváření a udržení funkčních rodinných vztahů, a co naopak vede ke konfliktům.
Jak různě může vypadat rodina?
Někde jsem četla, že život je jako tanec, jen v každé jeho etapě volíme jiné taneční kroky. A tak si říkám, že rodina by se takto dala přirovnat k hudebnímu tělesu. Některé rodiny tak mohou připomínat symfonický orchestr, kde každý člen hraje svou roli v harmonii a spolupráci.
Jiné rodiny jsou jako jazzové improvizační skupiny, kde se členové spontánně skládají a reagují na sebe a vytvářejí jedinečné melodie. Další rodiny mohou být jako rockové kapely, kde každý člen přináší svůj individuální styl a energii.
Stát se ale také může to, že si každý člen rodiny hraje svůj part, nebo hraje v jiném rytmu, což ve výsledku může přinést chaos, disharmonii, neschopnost se sladit.
Co se potřebují jednotliví hudebníci naučit, aby spolu mohli hrát?
Rodina potřebuje vzájemné vztahy mezi členy, kteří by měli pracovat na tom, aby byly respektující a podporující. Rodina potřebuje umět komunikovat. Komunikace je klíčovým prvkem fungující rodiny. Otevřená a efektivní komunikace umožňuje členům rodiny sdílet své pocity, myšlenky a potřeby a řešit konflikty a problémy společně. Rodina potřebuje vzájemnou zodpovědnost, respektive pocit spoluzodpovědnosti a solidarity. To znamená, že členové rodiny jsou ochotni podporovat se navzájem, sdílet odpovědnosti a společně řešit potíže a výzvy. Rodina potřebuje pocit stability a bezpečí. To zahrnuje jak fyzickou bezpečnost, tak tu psychickou, a také emocionální stabilitu a pocit sounáležitosti. Také potřebuje podporu v rozvoji, to se týká hlavně výchovy, vedení, což podporuje vývoj pozitivních hodnot a chování. A v neposlední řadě potřebuje rodina pracovat na schopnosti přizpůsobit se změnám a vyrovnat se s obtížemi a výzvami, které život přináší.
Lidé se dnes více rozvádějí, méně vstupují do manželství, čili je potom „snazší“ odejít, i když spolu mají děti. Vzniká tak skutečnost, že jeden rodič má třeba tři děti a každé s jiným partnerem. Proč myslíte, že se to děje, že dříve se to tak nedělo? Je to možnostmi, které máme? Je to zrychlenou dobou? Leností lidí na vztahu pracovat? Lehkovážností?
Měníme se a to je v pořádku. A faktorů, které změny způsobují, posouvají, nebo brzdí, je více. To, co bylo normou například před 50 lety, dnes už normou být nemusí. Mně například pomáhá se na nové věci, nové jevy, potřeby společnosti i jednotlivců dívat skrze minulost a její pohled na to, co v ní bylo nové.
Otevřené rozhovory o očekáváních, potřebách a obavách jsou nezbytné.
I přes to, že to může znít jako extrémní přirovnání, hodně z našich současníků si pamatuje doby, kdy se například homosexualita považovala za nemoc, něco, co je naprosto mimo normu, byla dokonce trestná i trestaná. A dnes? Dnes nám přijde mimo normu, že to tak vůbec mohlo být.
Žijeme opravdu v době, která nám nabízí širokou škálu možností, máme více volnosti, žijeme v blahobytu, neřešíme – v naší zemi, naštěstí – hladomor, válku, žijeme v demokracii. Máme tudíž i mnohem více možností, možná i času na to, jak si stavět své vztahy.
Dnes se také více mluví o něčem, čemu říkáme „sociální rodina“, hledáme a udržujeme kolem sebe lidi, kteří nás chápou a podporují, aniž by nás s nimi pojilo tradiční rodinné pouto. Umíme být k takovým vztahům otevřenější a důvěrnější.
Dám příklad takové imaginární postmoderní rodiny – Někdo má děti s bývalým partnerem, po rozchodu s novým partnerem, bývalý partner má děti s novým partnerem a všichni spolu nějak existují, dokážou se domluvit, třeba i na společné akce a podobně. Co je potřeba k tomu, aby to fungovalo?
Ve své praxi se potkávám s těmi rodinami, kterým to nevyšlo úplně tak, jak to můžeme vidět ve filmech. Nacházejí se často ve složité situaci. Klíčová je komunikace a schopnost respektovat potřeby a pohledy všech zúčastněných stran a porozumět jim. Otevřené rozhovory o očekáváních, potřebách a obavách jsou nezbytné. Často se učí v nových rolích si nově/jinak naslouchat a v nových rolích se také respektovat.
Pokud je dítě připraveno na setkání s novými partnery svých rodičů a dalšími dětmi, mělo by být seznamování provedeno opatrně a postupně.
Je také důležité stanovit jasné hranice a pravidla, která budou platit pro všechny. To může snížit riziko konfliktů a nedorozumění.
Tohle vše se dá však dělat až ve chvíli, kdy mají jednotliví členové rodin, kterých se nově vzniklé situace týkají, ošetřená svá případná zranění, plynoucí z událostí, které předcházely.
Jak po rozchodu/rozvodu postupovat, aby se to co nejméně dotklo dětí?
A opět jsme u té komunikace…
Je důležité dětem vysvětlit situaci tak, aby jim byla jasná – a také přiměřeně věku – a zároveň aby pocítily podporu a lásku obou rodičů. Měly by mít možnost se k situaci vyjádřit.
Mgr. Jana Hostovská
Psychoterapeutka, koučka a supervizorka, členka České asociace pro psychoterapii (ČAP). Vystudovala obor vychovatelství se speciální pedagogikou a má pětiletý komplexní psychoterapeutický výcvik v systemické a strategické psychoterapii. Dlouhá léta pracovala s lidmi, kteří onemocněli schizofrenií. Poslední tři roky působí v soukromé psychoterapeutické praxi, kam za ní lidé chodí s nejrůznějšími tématy jako jsou vztahy, seberozvoj a sebeláska. Díky vlastní zkušenosti s léčbou onkologického onemocnění může pacientům a jejich rodinám pomoci zpracovat těžké diagnózy, které se dozvědí. Nejčastěji pracuje s jednotlivci, dochází k ní ale i páry a celé rodiny.
Děti potřebují stabilní a bezpečné prostředí, ať už jde o jejich rozvrh, rutiny, ale také o pozornost obou rodičů. Pokud je to možné, společné rozhodování a koordinace mezi rodiči ohledně péče může pomoci vytvořit konzistentní a předvídatelné prostředí pro děti. Rodičovství je totiž to, co po rozvodu zůstává – rozvádí se manželství, nikoliv rodičovství, na to je potřeba v těchto emočně turbulentních dobách kolem rozvodu myslet.
Je seznamování dětí v rámci nastíněných velkých rodin vhodné?
Co se týče seznamování dětí v rámci nových velkých rodin, je to záležitost, kterou by rodiče měli zvážit s ohledem na individuální potřeby a pohodu dětí. Pokud je dítě připraveno na setkání s novými partnery svých rodičů a dalšími dětmi, mělo by být seznamování provedeno opatrně a postupně. Je důležité zabezpečit, aby pohoda dětí byla při takových setkáních na prvním místě.
Není vůbec ostuda v případě, že máme pocit, že to nejde, jak by mělo, obrátit se na rodinné poradce, rodinné terapeuty nebo mediátory. Někdy stačí jednorázová konzultace, někdy se může jednat o delší podporu na cestě k vytyčenému cíli.
Co říci závěrem?
Mysleme na to, že každá rodina je jedinečná a že není jedno univerzální řešení pro všechny. Důležité je, abychom respektovali různorodost rodinných struktur a podporovali rodiny vytvářet prostředí lásky, porozumění a stability pro své děti.
foto: ČSFD, Shutterstock, se svolením Jany Hostovské, zdroj: Autorský článek
