Pavlína Čížková: Merkur v retrográdním pohybu

Toho večera nediktoval proudění mojí krve tlak, ale tekno. Osm obrovských reproduktorů vystavěných po bocích DJ pultu, za nímž se na mixování kvalitních tracků o rychlosti slyšitelně zhruba 160 BPM soustředil kamarád, kterýmu proudění krve zase diktovalo THC. Za běžných okolností jsem na tom nebyla jinak, ale tenhle večer mi prostě nebylo do hulení a lahváče Pilsneru jsem srkala skoro na sílu. Tentokrát jsem na všechny tyhle zábavičky měla příliš nezdravýho ducha schopnýho sebekontroly ve zdravým těle, a tak jsem se místo substancí s přestávkama nábožensky zmítala v tanečních pohybech u levých beden, přičemž mi přišlo, že svoje tělo neovládám já, ale nějaká nutkává potřeba dostat ze sebe prudkýma pohybama ven veškerý mentální sračky. Vstup za kilo na komunitní rave byl prostě výhodnější než litr týdně do kapsy neprofesionální terapeutce.

Sedla jsem si na barovou lavičku za malým tanečním prostorem a pozorovala nenáročnou, ale efektivní laser show. Na strop se promítala vesmírná mlhovina s hvězdama, po zdech a po podlaze se kroutily zelenočervený lasery, a vertikální LED pruhy na stěnách posílaly od podlahy proužky fialových světýlek. Najednou jsem cejtila takový vnitřní pnutí, tenzi, skoro, jako bych se měla poblejt, jestli zůstanu sedět, a tak se odstartoval můj vnitřní monolog logického analytika. Co když se nemůžeš přestat hejbat. sedět je ti nepohodlný. a máš pocit, že vyskočíš z kůže, protože ti někdo něco šoupnul do piva? Ale ne, to je statisticky píčovina – nemůže se ti to stát dvakrát během jednoho měsíce. Navíc, tyhle lidi fakt nebudou rozsypávat zadarmo extázi nebo emo. Prostě máš jenom úzkost. Ale proč? No protože jsi, vole, magor. Jednoduchý. A teď nad tím přestaň–

„Jau, kurva!“ cukla jsem v úleku nohou, protože mě něco štíplo do lítka. Spíš někdo. Otočila jsem se doleva. Na dřevěný židličce o polovinu menší, než byla ta barová, seděl kamarád s rozpuštěnou lví hřívou, kterou krotily jenom sluneční brejle v roli čelenky. S přivřenýma víčkama se na mě lišácky koukal. Na svůj počin byl hrdý.

Usmála jsem se. Hodlal mě štípnout znova, ale místo toho mu v prstech klouzala šusťáková látka mých černobílých kalhot. Na jednu stranu mě to rozesmívalo a na druhou jsem z toho byla ještě víc nervózní. Chtěla jsem utéct zase tancovat, ale byla jsem vyčerpaná. Pak se uprostřed kamarádovo malý nevinný hry na štípanou zjevila dlouhá postava v černých šatech a úplně stejně černý mikině. Zvedla jsem k ní pohled, a ulevilo se mi.

„Jdu si do auta pro minerálku,“ naklonila se ke mně Betty, abych jí slyšela přes ten příjemný hudební virvál, „nechceš jít se mnou?“

Vzduch. Chci na vzduch, došlo mi.

Kývla jsem a vstala. Přehodila jsem přes sebe černou bundu, za rameno si zahákla malý batoh ve tvaru plyšový pandy na řetězových popruhách a vyrazila za o hlavu vyšší holkou, se kterou jsem prakticky vyrůstala celej svůj život, aby nás všechny možný okolnosti dovedly až do tohohle momentu. Když jsme stoupaly po červeně nasvícených schodech ven z podzemního klubu, z pod krátkých černých vlasů se jí houpaly tři umělý nacvaknutý copánky. Měla jsem úplně stejný, akorát, že růžový a modrý, a byly čtyři. Proč bysme měly platit mastný sumy za zapletení copánků, když si můžeme koupit příčesky za dvacku v lokální dvoupatrový večerce, žejo?

Venku bylo chladno, ale vzduch voněl čerstvě, dokonce možná až moc suše na Edinburgh. Vydaly jsme se na krátkou trasu kolem klubu, za kterým bylo zaparkovaný auto Bettyna přítele, a když už jsem ji měla po boku, chtěla jsem vypustit svou zranitelnost. Jenže to by nešlo, mluvit upřímně o svých pocitech, abych je nezamaskovala pod roušku povrchní frustrace, která by běžně vylezla z úst chlapa než mladý holky.

„Betty, já bych fakt šukala,“ zakňourala jsem hlubokým unaveným hlasem, „to je to tak těžký, zvednout prdel, prostě sem přijet a ohnout mě na hajzlech?“

Vlastně jsem si dělala srandu, ale jakmile jsem ta slova vypustila pod světlo měsíce, zarazilo mě, kolik pravdy na nich bylo. Měla jsem na mysli jednoho jedinýho člověka, přestože se zrovna nejevil jako typ, kterej by si to rozdal s frajerkou nad totálně osraným záchodem. Jmenoval se Sid. Jako Sid Vicious, ale v naší dynamice hrál spíš Sida ze seriálu Skins.

„Hm,“ otevřela zadní dveře auta a vytáhla minerálku, „ještě když odešel Viktor, co?“

„Viktor už se mi stejně… nelíbí,“ povzdechla jsem si.

Viktor byl můj ex. Různá vztahová dramata se mezi náma táhla asi tak dlouho, jak jsem znala Betty, a i když bysme spolu nikdy už asi nechodili, dokud jsme byli oba single, nevadilo nám se spolu občas vyspat v jedný posteli. Ale fakt jenom vyspat. Prostě zavřít oči a usnout propletený jak vinná réva. A sem tam jsme se u toho možná líbali.

Betty zapadla na zadní sedačky auta a natáhla se. Pochopila jsem, že si jdeme minimálně na půl hodinu odpočinout od podzemí a hluku, takže jsem si otevřela k sedačce spolujezdce a uvelebila se v ní. Tady bych klidně mohla usnout.

„Moc hubenej?“ zasmála se a hledala pod mým křeslem páčku, která by ho trochu položila, abych se nemusela kroutit ve skoro devadesátistupňovým úhlu.

„O to nejde,“ mlaskla jsem, „spíš se mi zhnusily všechny ty roky vyjebávání. X let na mě praktikovat vošustění a vopuštění a pak si najednou uvědomit, že to bylo nefér, a dělat skoro prakticky to samý, akorát se špetkou provinění a o něco větším smyslem pro respekt.“

„Jo,“ křeslo se pomalu začalo sesouvat do příjemnější polohy, „ještě, když měl celou dobu tu… no, vždyť víš.“

„On ji nazýval kamarádkou,“ protočila jsem panenky, „a já jsem důvěřivá.“

Auto cvaklo, což znamenalo, že nás Betty zamkla. Potom se natáhla na zadní sedačky a chvíli bylo ticho. V tom tichu mě neatakovaly jenom nepříjemný pocity, ale tentokrát jsem měla prostor slyšet i nepříjemný myšlenky. Myšlenky na něco, co jsem chtěla, ale teď jsem to fakt mít nemohla. Jaký by to asi bylo, kdyby tady byl Sid? Bylo by mi furt stejně, nebo by jeho přítomnost odehnala všechny úzkosti pryč?

Rozvalila jsem se v sedadle jako to muži dělají v přeplněným metru. Už mi stačilo se jenom podrbat na koulích. Dívala jsem se nad sebe a uvažovala nad tím, jestli, kdyby tady teď místo mě seděl Sid, bych se mu vešla na klín. Dokud mi nezabzučel telefon. Páni, nebyla by to super náhoda, kdyby mi Sid teď z ničeho nic napsal? Vytasila jsem svůj čínskej android z hluboký kapsy, načež najednou se moje hlava sesunula z oblak a nahrnuly se mi sladký sliny do pusy jako těsně před zvracením. Stačilo mi očima projet prvních pár slov zprávy z WhatsAppu a potvrdila jsem si, že se na mě lepí všichni, jen ne ten, kterýho bych na sobě nalepenýho ideálně chtěla mít.

Ahoj Chantelle, začínalo to ve mně bublat, moc se ti omlouvám, že jsem přerušil naší dohodu o tom, že se nebudeme kontaktovat. Chantelle, popravdě, nemůžu na tebe přestat m…

„Fuj,“ vydechla jsem trochu překvapeně a ohrnula nos. Pak jsem rychle proscrollovala tou zdlouhavou zprávu skládající se ze čtyř paragrafů a v hlavě jsem si potajmu vybírala, jestli se tomu společně zasmějeme, nebo to hned odstraním a zablokuju si toho ubožáka i na jeho novým čísle, „tenhle už ne, prosím, proboha, proč?“

„Kdo?“ ozvala se ze zadních sedadel Betty lehce unaveným hlasem. Ohlédla jsem se přes rameno a zjistila, že je v už tak stísněným prostoru zkroucená jak jeden z paragrafů mýho nechtěnýho obdivovatele.

„Já ani nevim, jestli jsem ti o něm říkala,“ mučednicky jsem se pleskla do stehna, když jsem nacházela správná slova, „Eduardo. Neříká ti to nic?“

„Ne.“

„No prostě takovej jeden emo mexičan. Byl tady na pět dnů a pak zase odcestoval někam dál. Fakt. Z těch pěti dnů jsme se viděli jeden a on je ze mě prostě úplně nemocnej. Ani jsme spolu nic neměli, jenom jsme šli na jedno dlouhý rande.“

„Hm, aha,“ mrmlala si spokojeně Betty.

Já jsem její odchod do ráje šlofíků ale nenechala jen tak. Dort situace s Eduardem totiž měl jednu třešničku, která se nesměla vynechat.

„Bylo mu třicet – třicetdva, popravdě. Takže o deset let starší.“

„Tyvole,“ najednou její hlas zapraskal energií, „to je zmrd úchylnej. Fuj. Strašně creepy, že ti ještě takhle píše.“

Nemělo smysl zabrouzdávat do detailů toho, jak jsme na náš věkový rozdíl přišli. Prostě jsme ani jeden nedávali pozor na seznamkovej profil toho druhýho. On mi na fotkách čuměl bůh ví kam a já byla paf z toho, že bych si konečně užila nějakou svou vlastní My Chemical Romance s alternativním člověkem. Nemusíme se soustředit ani na to, že mě přerušení našeho kontaktu mrzelo. Vždyť mám přece astrologicky Venuši ve střelci, já mám být prakticky požíračkou mužských srdcí a chladnokrevnou lehkou děvou.

A tak jsme zabrouzdaly do těch zdlouhavých paragrafů, který mi Eduardo napsal.

Víš, Chantelle, já tomu nerozumím. Celý život potkávám holky, který, když se rozhodnou, že je něco u konce, tak je to opravdu u konce. Kdežto moje láska je prostě… nekonečná. Já prostě neumím přestat milovat. Nechápu, jak vy můžete tak rychle, jak můžete být tak chladný.

Horní ret mi znechuceně stoupnul důsledkem jeho drzosti. Jako kdybych mu někdy slíbila lásku až do smrti, jako kdyby těm chladným, náhlým a pevným koncům v každým případě nepředcházelo nejmíň pár večerů alchemizování bolesti v odvahu kráčet po tomhle světě samy. Ty víš o holkách leda tak hovno, zanadávala jsem si sama pro sebe, a v tu chvíli se kdesi u mého srdce ozval tíživý pocit zatím neznámého původu. Oklepala jsem se, a ráčily jsme se jeho naivitě vysmívat i nadále. Kdyby tak věděl…

×××

Betty už asi pět minut spala. Podložila jsem si hlavu rukama a spokojeně před čelní sklo koukala na těch pár hvězd daleko, daleko za oranžově svítícíma pouličníma lampama. Spokojeně jsem zamručela a rekapitulovala si první polovinu dnešní noci. Napřed Viktor, potom Eduardo… no jo, Merkur byl vlastně v retrográdní fázi. Astroholky po celým TikToku už týden zvonily na poplach, že to je přesně ideální období pro to, aby se nám do života vraceli naši ex, a nejen partneři. Ex kamarádi, ex známosti. A naším úkolem je tomu hlavně nepodlehnout, jinak zopakujeme cyklus utrpení, který se tváří jako láska a přátelství, ale ve finále povede jen k tomu samýmu utropení a katastrofě, k jakým vedl předtím.

A pak se ten tíživý pocit neznámého původu ohlásil znovu. Poznala jsem, když mi chyběl Sid. Tohle pocházelo odjinud, a nebylo to ani z poloviny tak příjemný, jako představovat si coby kdyby scénáře o Sidovi. Naštvaně jsem potáhla z Elfbaru s příchutí mango-jablko, vyzdvihla svůj mobil z klína a otevřela Instagram. Hledala jsem ve starých zprávách ještě někoho jinýho. Vypadalo to, že mě neodbytný Mexičan nakazil fenoménem retrográdního Merkuru, a že jsem se pomalu ale jistě ocitala na straně toho zoufalce, který se bude snažit dostat zpět do něčího života.

Doufala jsem, že Matt bude to poslední jméno, na který dneska budu myslet. Řešit víc jak čtyři mužské bytosti najednou by mě proměnilo v šílence.

Poslední, na co se mě Matt zeptal, bylo, co byl ten poslední hřebík do rakve potenciálu našeho vztahu. Tak jsem mu to řekla, načež mi poděkoval a zablokoval si mě.

Jenže najednou už jsem zablokovaná nebyla. Vejrala jsem na display svýho mobilu, jako bych se právě dočetla, že se k Zemi neodvratně řítí meteorit a všichni budeme do dvou hodin kaput. Přimhouřila jsem obočí. Konečně jsem aspoň přišla na to, odkud onen tíživý pocit pocházel. Problémem se ostatně stalo, že teď už nechtěl odejít. Ne když jsem koukala na otevřený vrátka k tomu spravit deset let dálkového přátelství, který jsme s Mattem spláchli do kanalizace, protože se jednoho krásnýho letního dne minulýho roku rozhodl mě konečně navštívit v Edinburghu a opožděně se zamilovat.

A najednou se mi do hlavy vřítily všechny ty hezký vzpomínky, co jsme spolu měli. Jak jsme totálně vypálený koukali na přírodovědný dokumenty Davida Attenborougha, jak jsme se zaprasili při konzumaci manga na balkóně ve třicetistupňovým vedru, jak jsme spolu pili jenom, abysme se opili. Jak jsem mu konečně mohla uvařit a jak jsem byla šťastná, že se po tolika letech konečně uráčil ukázat mi jakoukoliv náklonnost. Cítila jsem se s ním doma. Cítila jsem se, že on byl přesně to, co jsem si zasloužila – ne, co si zasloužila ta malá náctiletá Chantelle, která ho milovala, a on jí to až do tý doby nikdy nedovolil realizovat.

„Co bys udělala, kdyby ti teď prostě jenom napsal, že je v Edinburghu?“

Vymrštila jsem se ze svojí pohodlný pozice a vystřelila pozornost vedle sebe. Za volantem seděla ona. Malá Chantelle.

„Co kurva?“ zašeptala jsem.

„Co bys udělala?“ usmála se na mě svým přirozeným obličejem, který se neschovával za vrstvy make-upu, a přehodila si svoje dlouhý plavý vlasy přes rameno.

Znala jsem správnou odpověď. Napsala bych mu přesně, ať se zvedne a vyrazí, a vymyslela rychle místo, kde se potkáme. Taky jsem ale věděla, že tohle nebyla malá Chantelle, respektive, nebyla jsem to já. Byl to démon toho posranýho Merkuru v retrográdním pohybu, a nebo bylo při nejmenším jednodušší si to myslet a shazovat vinu na nebeský těleso, kterýmu je moje existence úplně ukradená.

Opatrně jsem se k ďáblu naklonila, tak moc, až se naše orlí rypáky skoro dotýkaly.

„Matt je pryč,“ pronesla jsem důrazně, „nikdy nebyl tvůj, dokud se mu to zrovna nehodilo.“

„Ale ty víš, že to tak nemusí bejt,“ odtáhla se ode mě a koncernovaně zavrtěla hlavou.

S nevěřícným a otráveným výrazem jsem se usadila hluboko do sedačky. Podívala jsem se znovu na náš odblokovaný chat. Dobře. Kdybych mu teď měla cokoliv říct… co bych mu řekla? Hej, chybíš mi, nebo, jak to jde? Jeden nápad trapnější než ten druhej. Chtěla jsem se znovu podívat na ďábla-Chantelle, ale už byla pryč.

Natáhla jsem se k zadním sedačkám a šťouchla do Betty. Nehodlala jsem tady sedět už ani minutu. Byl čas vytancovat si celou tuhle situaci z hlavy a koupit si dalšího lahváče.

×××

Druhej den jsem se někdy kolem čtvrtý odpoledne vyplazila na balkón s hrnečkem plným horkýho kafe k začátku dne a starým tabletem, který jsem používala jako čtečku na knihy. Byla jsem vyžvejkaná do morku kosti. Posadila jsem se na matraci a užívala si neobvyklou hřejivost jarního slunce. Běžně jsem si tady ráda četla a, když počasí dalo, vyhřívala se. Jenže po včerejšku tohle místo, na kterým jsme v létě sedávali s Mattem, už nemělo stejně odlehčenou energii. Podezíravě jsem se kolem sebe rozhlížela. Po mojí levici se válela zelená deka, pod kterou Matt na balkóně spal, když se na mě jednu noc urazil, protože jsem ho údajně nevnímala dostatečně mužně, a po mojí pravici stál věšák a na něm se sušil tucet mých zapraných bombarďáků s pár tričkama.

Byla jsem tu jediný člověk, a přesto balkón postrádal atmosféru tý blažený samoty, jako by jej infikovala nevyžádaná přítomnost minulosti. Pokusila jsem se ten diskomfort spolknout a začíst se. Nemohla jsem.

„Chybí mi,“ seděla vedle mě a žmoulala tu zelenou deku.

S opovržením jsem si ji změřila, a pak se znovu jakoby zasoustředila na řádky textu moderní fantasy literatury.

„Mně teda ne,“ předstírala jsem, že na mě vůbec nemá její existence vliv, „navíc miluju někoho jinýho. Vysmahni.“

„To nevadí. Můžeš někoho milovat a zároveň ti může někdo chybět,“ ohradila se vůči mně, „jsme jeden a ten samej člověk. Když chybí mně, logicky chybí i tobě. Musíš se s tím vyrovnat.“

„Já musím leda chcípnout,“ odfrkla jsem si, „jako jednou všichni.“

„Sid tě nemiluje,“ cítila jsem, jak na mě mrká přes obočí. Měla jsem sto chutí ji zvednout a přehodit přes zábradlí balkónu.

„A Matt snad jo?“ práskla jsem s tabletem do měkký matrace a celým tělem se k ní otočila, „a jak ty můžeš vědět, co Sid vůči mně cejtí? Vždyť tys ho vlastně ani nikdy neměla šanci poznat. Vůbec nevíš, kdo to je.“

Měla pravdu. Byly jsme jeden a ten samý člověk, a to mi oproti ní dávalo výhodu. Věděla jsem přesně, odkud ta domněnka pochází. Sid nebyl bezpečný teritorium, protože jsme ani jedna nevěděla, jestli to někdy vlastně klapne. O Mattovi se ale dal říct pravý opak. Bylo tedy jednodušší uchýlit se k bezpečnému rozhodnutí a přestat trpět v nejistotě. Jenže tenhle život jsem teď řídila já, a já, na rozdíl od svýho ublíženýho mladýho já, jsem nebyla srab a věděla jsem, co je pro nás obě dobrý.

„Ale tak, víš co,“ mlaskla a objala si pod zelenou dekou kolena, „Merkur je teď retrográdní, a možná… možná je tohle osud. Když mu upřímně napíšeš, že tě to mrzí, a chtěla bys ho třeba znova vidět–“

„A do prdele už!“ flákla jsem pěstma do matrace, „kdyby tak všichni s tím Merkurem už drželi hubu! To je zatmění slunce a jeho vliv na kozorohy tamto, Merkur tohle, a tendence k závislostem kvůli měsíci v rybách támhleto. Víš co? Já ti něco řeknu. Máš už certifikát z astronomie? Jsi oficiálně něco-jako-astronomka?“

Najednou na mě koukala strašně vyděšeně.

„Ne…?“

„Já jo!“ vyprskla jsem, „a Merkur se fakt párkrát do roka nerozhodne, že začne na nějakou dobu kolem Slunce obíhat opačným směrem. Popravdě, on nikdy opačným směrem neobíhá. Jenom my, tupý lidi, budeme házet viny za svoje debilní rozhodnutí na planety, kterým jsme u prdele, protože z našeho úhlu pohledu to vypadá, jako by opačným směrem obíhaly. Ale ve skutečnosti to tak není, a obíhá mnohem rychleji, než my. Proto se občas zdá, že zařadil zpátečku, vole. S tím, jestli jsme s Mattem mohli mít nějaký šťastně až do smrti, to fakt nemá nic společnýho.“

Vstala jsem, pobrala svoje kafe i tablet, a zamířila jsem zpátky do svýho pokoje. Než jsem překročila práh, stihla mě Chantelle ještě jednou zastavit.

„Chybí ti, co?“

Znala mě úplně stejně jako jsem já znala ji.

„To přejde. Truchlení je zvláštní proces,“ mrkla jsem na ni a vytlačila ze sebe úsměv, než jsem definitivně práh překročila. Tentokrát jsem ale svoje slova myslela stoprocentně upřímně a autenticky.

Reklama

foto: Midjourney / Zdeněk Strnad, zdroj: Autorský článek