Tyhle dny mám nejraději. Vzduch se tetelí, tráva jemně zpívá, sluníčko se po sálavém odpoledni konečně unavilo a ospale se naklání nad sousedem. Ještě je pěkný, zelený a docela i svěží. Nebude to trvat moc dlouho a jeho chocholaté vlasy zčervenají a zezlátnou. I na to se těším.
Blaženě se protáhnu, jsem taková krásně rozměklá. Potok souhlasně zabublá. Ale jdi, ty starý nezvedenče, zaculím se na něj. Flirtovně na mě mrkne maličkou peřejí.
Něco mě zalechtá. Nahoře se vynoří klučina na kole. Ti jsou moji oblíbení. Jezdí vždycky tak pěkně. Na vrcholku se postaví do pedálů, rozšlapou se, co to dá, a pak vybírají moje mírné zatáčky, jako bych byla závodní trať. To sice nejsem, ale už se těším a samou nedočkavostí bych se vrtěla.
Kluk ale nedělá nic z toho. Jede pomaličku, brzdí. Nenabírá žádnou rychlost, vůbec to nechápu. Má pěkné kolo, od naleštěné přilby se odráží stříbrně slunce, a nové gumy by se mnou snad zpívaly duet jako v opeře.
Co se to děje, proč si neužívá překrásného dne?
Povzbudím ho, drobet ho zhoupnu na horizontu. Na vteřinu se rozjede rychleji, ale okamžitě začne brzdit. Oči mu kryjí brýle, připomínají mi hmyz, který se vrací vždy, až když přejedou auta. Nevidím jeho oči. Nevidím jeho pohled. Co je v něm?
Je v polovině. Vrtím se, ale nespokojeností. Chci svoji masáž. Něco tu nehraje. Kluk si má přeci takovou jízdu užívat. Proč to nedělá? Proč se rozhlíží kolem sebe a nejčastěji za sebe? Mně se tohle nelíbí. Od toho tu nejsem. V průvodci po Středozápadě se o mně přece jasně píše, že si mě musí užít úplně každý.
Nevděčník jeden. Ať už je pryč, chci se zase natáhnout a vyhřívat.
Potok nesouhlasně zazurčí.
Co je?
V odpověď šplouchne. Podívám se za kluka. Na zádech má batoh. Velký a černý. Vypadá těžce. Aha, jasně. Utíká z domova a bojí se. Tak by ale, k asfaltovému čertu, měl jet rychleji, ne? A ne jako hlemýžď. Zasteskne se mi po hlemýždích, ti za to aspoň nemůžou, že tak ukrutně lechtají…
Ze zamyšlení mě vytrhne skřípavý zvuk. Kluk brzdí v mé poslední zatáčce. To už je ale vrchol! Copak nevidí, že tam, kde se o sebe otíráme s Potokem, zase stoupám? To jako pojede nahoru ještě pomaleji?
Kdybych k tomu byla vybavená, vzdychla bych si. Jediné, co můžu, je v tichosti to přetrpět a myslet u toho na něco jiného. Kluk se ale u Potoka zastaví. Opatrně položí kolo na krajnici a jde k Potokovi. Stojí před ním a kouká. Nad čím asi přemýšlí?
Řekni mi, nad čím přemýšlíš? Co tě pronásleduje?
Vzdychne si: „Když já…”
Vědoucně bych přikyvovala, kdybych na to byla vy- Počkat!
„Já tě slyším,” konstatuje s klidem.
Aha.
„Nemusíš se mě bát,” sleduje dál Potoka, který si ho podezřívavě měří zpod balvanu.
Jo. Nějak mi to moc nemyslí.
„To nic. Jsem na to zvyklej,” Ohlédne se zpátky tam, kde začínám, vysoko na kopci. Změří výšku slunce, které si mezitím lehlo o kousek níž. I přes neprůhledné brýle se mračí. Pak se zahledí zpět k potoku a jen klouže pohledem po jeho nikdy neustávající hladině.
„Víš,” trochu se odmlčí, „já bych chtěl…”
Zavrtí hlavou.
To přikyvování mi najednou nějak chybí. Jak se mluví s kluky? Co takového kluka s krásnými černými vlasy, které se lesknou teplou září, může trápit? Slunce je laská jako matčina ruka. Vypadají měkce a trochu se vlní. Určitě jsou hebce jemné. Závidím větru, který se jich může dotknout.
„Chtěl bych nebýt sám. Ale s ostatními být nemůžu. Nepatřím tam, odkud jsem,” je smutný a sám. Chci mu pomoct. Chci se vytrhnout ze země a ovinout se kolem něho. Chci ho chránit před vším, co ho mučí. Začínám žhnout jako v polední výhni. Jeho zármutek je tak velký, že se vsakuje do každé vrásky mého asfaltu.
Zavrtí hlavou a obrátí se na cestu k odloženému kolu a během toho opět přikryje černé kudrny přilbou. Nasedne na kolo a ve mně všechno vře. Nechci ho pustit. Chci, aby tu zůstal se mnou.
Zůstaň…
Zavrtí hlavou a pustí se do šplhání kopce. Vítr Neposeda se prosmýká mezi stromy, prosviští nad Potokem a svůj názor si utvrdí ještě u souseda. Myslíme si všichni totéž. Neměl by odcházet, my ho schováme.
Kluk ale zdolává cestu na vrch a ani jednou se neohlédne. Chci se po něm natáhnout, ale nemám čím. Najednou mi vadí, jak jsem omezená. Kluk až mučivě pomalu mizí za horizontem, kde já už nejsem. Vzpouzím se a chci uniknout pozemským poutům, ale není mi to nic platné. Co mi to udělal? Ať se vrátí.
Jsem tady tolik sluncí, cítila jsem miliony aut a jejich kol. Viděla jsem tolik lidí. Dráždilo mě tolik cyklistů. Zažila jsem zimy, vichry, spalující žár nebeského kotouče. Vše bylo v pořádku, svět byl v pořádku.
Ale tenhle klučina mi něco dal a pak si to zase vzal zpátky. Co to bylo? Kéž by země pukla a vychrlila lávu. Ať se vrátí!
×××
Zima konečně polevila a do krajiny se pomalu stěhovalo jaro. Líným tempem se přibližoval vůz silniční údržby. Nyní už nehrozilo, že bude mrznout, bylo tedy načase zkontrolovat všechny vozovky v okrese.
Jeden ze dvou mužů, ten mladší, odbočil na málo frekventovanou vyhlídkovou trasu mezi kopci, na kterou se oba každý rok těšili. Skýtala ty nejúžasnější scenérie. Za každého ročního období byla jiná, a přeci měla stále stejného, neopakovatelného ducha.
Vesele bubnoval prsty do volantu v rytmu country písničky a v mysli už si představoval dechberoucí panorama. Náhle mu úsměv ztuhl a jeho parťák, ošlehaný silniční vlk, ztlumil rádio. Tam, kde se vždy půvabně jako stezka ze stříbra vlnila dokonalá asfaltová stuha, čněly do výšky rozeklané asfaltové zuby. Vypadalo to, jako kdyby se země násilím rozevřela a roztrhala povrch včetně štěrkových podkladů na cáry. Ale jen tam, kde vedla vozovka. Nedávalo to smysl.
Dojeli autem, až kam to šlo a dál se vydali pěšky. Co se tu stalo?
Nechápou, kašpaři. Kdyby mě raději nechali na pokoji. Otočím se na druhou stranu. Zírám dutě na souseda a i ten pohled mě otravuje. Nejistě mi ho oplácí, nebo spíš se mu pokouší nějak vyhnout, ale tady není moc kam a jak. To je náš společný, trapný úděl. Ať jdou pryč.
Potok se zkusí opatrně zčeřit a vysvětlit jim, že už nejsem, co jsem bývala. Ať se snaží. Mně je to jedno. Kluk se už nikdy nevrátil. Nic o něm nevím. A tak to i zůstane.
Silničáři zase odjeli a do hranatých chrastítek říkali něco o nepochopitelné záhadě, o erupcích a kdo ví o čem ještě. Ať si myslí, co chtějí. Já vím své. Ale nevím, jaké měl oči...
Reklama
foto: Midjourney / Zdeněk Strnad, zdroj: Autorský článek
