Římský císař Marcus Aurelius prohlásil, že náš život je takový, jakým ho učiní naše myšlenky. Americký filozof Elbert Hubbart byl toho názoru, že největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte. A spisovatel Mark Twain kdysi napsal, že bychom se měli snažit žít tak, aby naší smrti litoval i majitel pohřební služby. On byl ale humorista, tudíž i do tak vážného tématu, jakým smrt bezesporu je, vnesl alespoň trochu veselí.
Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly
Tuto větu pronesl anglický dramatik William Shakespeare. Rozhodně měl kus pravdy. Podle českého scénáristy Jiřího Hubače člověk začne chápat život teprve tehdy, když začne myslet na smrt. Zpravidla se taková situace dostaví, když se mu nedaří nejlépe, nebo se se smrtí ve svém okolí již setkal. Pak si uvědomí konečnost pozemského života a nejednou začne přemýšlet nad tím, co by měl dělat jinak a co je v životě to důležité. A zjišťuje, že pozemské statky si s sebou do hrobu brát nebude.
Reklama
A má vůbec cenu se za nimi honit? Co mi to dá, když budu mít ve skříni o deset kusů oblečení více, nebo mi v garáži nebude stát jedno auto, ale dvě? Není náhodou podstatnější, kolik času trávím s těmi, na nichž mi nejvíce záleží? A propos čas: ten je v současnosti nedostatkovým zbožím. Téměř každý si stěžuje na to, že čas nemá, že mu chybí. Stále se za něčím žene a čas mu přitom utíká.
Carpe diem
Ve své první sbírce Ódy použil římský básník Horatius rčení „carpe diem“, které lze do českého jazyka přeložit jako „užívej dne“. Co přesně to vyjadřuje? Podstatou je vnímat a oceňovat přítomný okamžik. Vychutnávat si krásu světa okolo nás, věnovat se činnostem, které nás naplňují a přinášejí radost. Znamená to také pěstovat sociální vztahy se všemi, na kterých nám záleží. Jedná se tedy o vědomé a aktivní žití, kdy život přijímáme se vším, co přináší, včetně nepříjemných a těžkých chvil.
Ztrátou času je zbytečně se utápět v minulosti a v příkoří, která se nám tehdy stala. Nebo se bát budoucnosti a malovat si ji v černých barvách. Toto člověku bere síly pro život teď a tady. Carpe diem je velmi jednoduchá, ale mocná myšlenka, která nám může pomoci žít plnohodnotnější život. Díky ní je možné se na každý den dívat tak, že je pro nás darem, který bychom si měli naplno užít.
Štěstí je volba
Studie z roku 2011 se zaměřila na konfrontaci se smrtí na konci života u pacientů hospice. Ti tuší, nebo vědí, že živí z něho již neodejdou. Pro většinu z nich je to tedy místo, kde s velkou pravděpodobností zemřou. Někteří v něm stráví pár dnů, jiní i několik týdnů. Právě oni se zde ocitají tváří v tvář smrti. Čeho nejvíce ve svém životě litují?
Hospicoví pacienti vyjadřovali lítost nad tím, že si nesplnili ani polovinu svých snů.
U starších pacientů se objevuje lítost z toho, že neuvidí vyrůstat svá vnoučata, což je celkem pochopitelné. A to zejména tehdy, jestliže na ně dlouho čekali, protože jejich děti rodičovství odkládaly do vyššího věku. Stejně tak mohou lidé litovat, že už nebudou u toho, jak se celkově bude vyvíjet společnost, k jakým změnám dojde v místě jejich bydliště a podobně. Pro ně se život zastaví v určitém bodě a dál již pokračovat nebude. Ale kdo ví, jaké to po smrti vlastně je. Tuto otázku nedokázal zatím nikdo solidně zodpovědět.
Když žijeme život podle druhých
Podle výše zmíněné studie z roku 2011 lidé na smrtelné posteli litují velmi často toho, že žili život nikoliv podle sebe, ale na základě přání ostatních. Poslouchali například své rodiče a šli studovat na vysokou školu obor, který je příliš nebavil. Později se podřizovali svému životnímu partnerovi a žili život podle jeho očekávání.
Hospicoví pacienti vyjadřovali lítost nad tím, že si nesplnili ani polovinu svých snů. A to jen kvůli životním volbám, pro něž se rozhodli na přání druhých. Dokud je člověk mladý, stále vidí, že má ještě život před sebou. Jenže uběhne pár let, dostane se do věku středního a najednou zjišťuje, že některé své sny si již nestihne splnit. Třeba jen proto, že na to nemá již dostatek fyzických a mentálních sil.
Strach ze změny a riskování
O změnách se říká, že jsou život. Něco pravdy na tom bude. Život člověka prochází neustálým vývojem a změna je jeho neodmyslitelnou součástí. Člověk se mění i z hlediska názoru na prožívání určitých situací, z hlediska svého životního postoje a názorů. Změna je ve své podstatě hybnou silou růstu. Pokud by k ní nedocházelo, člověk by stagnoval na jednom místě.
Souvisí to hodně i s tzv. otevíráním dveří. Když se jedny v důsledku pozitivní či negativní změny pro člověka zavřou, následně se mu otevřou jiné s novými možnostmi, jež ho posunou o kousek dál. Každá překážka člověka posiluje a přináší mu životní zkušenosti. Proto je škoda se změnám bránit a nejít jim v ústrety. Ostatně toto je jedna z věcí, které lidé na sklonku svého života litují. Mrzí je, že některé životní změny propásli. Možná by s nimi byl jejich život pestřejší a lepší.
Právě pacienti v hospicu si uvědomují, jak málo času s těmi, na kterým jim nejvíce záleželo, kolikrát ve svém životě trávili. Vrátit zpátky to ale už nedokážou.
Se změnou souvisí i risk. Někdy je v životě třeba riskovat, pokud se chcete dobrat nějaké změny. Právě obava z risku vedla mnohé lidi k tomu, že se k transformaci svého života nakonec neodhodlali. Příkladem toho může být to, že lidé zůstávají v nefunkčních partnerských vztazích, protože právě změna byla to, čeho se nejvíce báli. Přitom kdyby se rozhodli riskovat, mohli svůj život prožít plnohodnotně.
Příliš mnoho práce
Nedostatek času na to, co byste chtěli opravdu dělat, zná snad ze svého života každý. Pracovní den je nabitý až k prasknutí povinnostmi, kvůli nimž člověk zanedbává to důležité. Uvědomí si to obvykle až na konci své životní cesty a lituje, že neměl dostatek času na to, aby byl více se svou rodinou a dětmi. Jejich dětství prosviští jako blesk a během pár let jsou z nich samostatně žijící jednotky. Rodina se také mění, protože její členové postupně, jak stárnou, odcházejí na druhý břeh. Je to koloběh života. Právě pacienti v hospicu si uvědomují, jak málo času s těmi, na kterých jim nejvíce záleželo, kolikrát ve svém životě trávili. Vrátit zpátky to ale už nedokážou.
Pracovní vytíženost velmi často souvisí s tím, že si člověk chce dopřát určitý životní standard. V honbě za penězi ale zapomíná na to podstatné. Mnoho peněz ani materiální statky člověka šťastnějším neudělají. Je důležité se naučit radovat i z maličkostí a být spokojený s tím, co mám.
Pokud jste dočetli až sem, tak jste možná zjistili, že lidé na smrtelné posteli nevyjadřují lítost nad tím, jak málo bot ve skříni měli, nebo že si nepostavili na zahradě větší bazén. V jejich situaci se důležitost hmotných věcí vytrácí a do popředí přicházejí ty nehmotné – láska, čas, přátelství, soudržnost, umění odpouštět. Může to pro vás být motivací pro to, jakým směrem upřít svůj život, abyste ani vy ve svých posledních chvílích nemuseli něčeho litovat.
foto: Shutterstock , zdroj: IFL Science