Tam, kde se pomilujete, můžete také porodit. Medicíně chybí partnerský přístup, říká porodní asistentka

Tam, kde se pomilujete, můžete také porodit. S tímto rčením souzní i Markéta Gasparová, porodní asistentka, žijící a pracující mnoho let v Austrálii a Velké Británii. Jako komunitní porodní asistentka pracuje zpátky v Česku již několik let a čelí mnoha výzvám, na jejichž konci by měla být vždycky spokojená žena a její neméně spokojené dítě, na což české porodnictví často zapomíná.

Společně jsme si povídaly o jejích postojích k českému porodnictví, o postavení ženy v české společnosti a o tom, jak moc je důležité mít vždy svobodu volby. Náš rozhovor se stočil až ke geriatrickým matkám, tedy tématu starších prvorodiček, které na společnost obvykle působí jako červený hadr na býka.

Povídaly jsme si o tom, jaký je rozdíl mezi porodní asistentkou a dulou a o jejich důležitosti pro ženu, která se stane maminkou, ale i pro jejího často ztraceného a tápajícího partnera. A dokonce jsme probraly i ceny, které si komunitní nebo osobní porodní asistentky účtují za jejich nesmírně těžkou a logisticky náročnou práci.

Jsi dula, nebo porodní asistentka? 

Jsem porodní asistentka. I když osobně mám s tím termínem problém: komu asistuju? Tomu dítěti? Nebo doktorovi? Ani jedno z toho.

Neasistuju ani ženě samotné – během celého těhotenství ji vnímám, poslouchám, co mi říká. U porodu pak sleduju, co se děje, poslechnu si ozvy miminka a hlídám, jestli se mu nezačalo dařit hůř...

Samozřejmě jsou chvíle, kdy si prostě nejsem jistá, ale na druhou stranu si myslím, že už něco umím. Člověk se učí pořád – každodenně se setkávám se situacemi, které mě nutí hledat a ptát se. Je to nekonečný proces.

A rozdíl mezi porodní asistentkou a dulou je tedy jaký?

Porodní asistentka nebo midwife, což mně se líbí, je v současné době zdravotnicky vystudovaný profesionál. Má nějaký jasně daný základ znalostí, který má povinnost stále doplňovat. Dula je podporující profese, nezdravotník, společník, opora. Může mít mnoho odborností, ale neposkytuje zdravotní péči a nenese za porod odpovědnost. 

Musíš své vzdělání obnovovat nebo doplňovat?

V Austrálii to například funguje tak, že musíš každý rok absolvovat určité množství hodin profesního vzdělávání. Musíš odvést nějaké porody a každých pět let musíš prokázat profesní znalosti před komisí, abys mohla dál říkat, že jsi midwife. Měla by sis udržovat svoje kompetence.

Reklama

Měla bys mít sebereflexi. A porodní bába má kompetenci pracovat se ženou během celého těhotenství a zároveň pečovat nejen o ženu, ale i novorozence. V České republice to je trošku jiné…

Tady musíš mít doktora, ne?

V České republice je to tak, že když se miminko narodí, spadá do péče pediatrického lékaře, pediatrické sestry. Ale porodní asistentka tyto kompetence také má a může o zdravé dítě i pečovat. Ale je tady takové, řekla bych „tření“ – je to hodně o tom, v které instituci pracuješ. V komunitní oblasti, kde se pohybuju já, to je velký problém.

Je to o tom, že doktoři chtějí o všem rozhodnout sami, že porodním asistentkám nevěří?

Obecně asi ano, ale jsou i doktoři, jejichž spolupráce s porodními asistentkami funguje. Třeba pediatrička mých dětí mě občas kontaktuje, jestli bych nezašla za nějakou paní, která odešla z porodního centra po 72 hodinách, nebo že potřebuje udělat třeba novorozenecký screening. Ale bohužel, tyto činnosti nehradí pojišťovna, takže si to ta paní musí zaplatit. Moje služby jsou soukromé.

Je možné, že lékaři třeba přesně nevědí, jaké jsou znalosti a kompetence porodní asistentky?

Zdraví je široká věc. Myslím si, že mnoho lékařů, včetně pediatrů, vlastně neví, co všechno porodní asistentka může a umí. To je problém, stejně jako fakt, že porodní asistentky nejsou plně zasazeny do systému zdravotní péče.

Pokud vás někdo nutí dělat rozhodnutí a vy cítíte, že vám nejsou poskytovány informace a zodpovězeny otázky, ale naopak cítíte snahu vás přimět se nějak konkrétně (za)chovat, být poslušná a přizpůsobit se, tak to není dobře.

Vnímám porodní asistentku jako někoho, kdo je tam, kdo má čas, jehož úkolem je starat se při porodu o ženu a miminko, asistovat s kojením a zkontrolovat, že je všechno v pořádku. To je gró naší práce. Lékaři mají podle mě řešit patologie, odchylky od fyziologií, které už jsou nad rámec kompetencí porodní asistentky. Lékaři přijdou, vyšetří, diagnostikují, dají léčbu a odchází. Nemají čas na to ženu vyslechnout... 

Zatímco porodní asistentka tam může být se ženou pořád?

Ano. Tím, kdo u porodu slouží, je porodní asistentka, nebo by měla být. Porod je jako knížka, kterou lékař čte, a když přeskakuješ kapitoly, nevíš, co se tam stalo. A i když ti to někdo řekne, když sama nepřečeš všechna ta slova, tak úplně nechápeš kontext. Já pracuji v sociálním, ne v medicínském modelu péče, porod je součástí „fabric of life“. Všechno do sebe zapadá.

Stejně je to u pediatrů. Pediatři nemají čas, a navíc jich máme hrozně málo. To vnímám jako velký problém. Třeba zase v Austrálii to fungovalo – a pozor, nechci říct, že Austrálie to má vymyšlené a je dokonalá, jen občas používám příklady ze zahraničí, kde jsem dlouho žila a pracovala. V Austrálii je zdravé dítě v rukách porodní asistentky a potom v rukách pediatrické sestry, třeba komunitní, která se zaměřuje na péči o děti a rodinu. A pokud ta identifikuje nějakou patologii, třeba zkontroluje zrak a má pocit, že tam není něco v pořádku, tak pošle dítě k lékaři. Ti tak mají víc prostoru řešit patologie.

To zní dost ideálně a logicky. U nás to tak ale není, předpokládám?

Jednou jsem citovala pana docenta Crofta, který prohlásil, že nejsme jako anglosaský svět, že my na péči nešetříme, že ji nepředáváme péči střednímu zdravotnickému personálu, ale máme kvalitní péči lékařů.

A teď mluvím o péči o zdravé ženy v těhotenství. Každá žena by měla mít péči lékaře, ale lékaři u nás mají na ženu při prohlídce 10 minut, udělají rychlý ultrazvuk a hotovo. Není tam lidskost, na to lékař nemá časovou kapacitu. Tyto situace u nás vytváří zdravotnický systém.

A v tom by právě zdravotnický personál jako porodní asistentky mohl pomoci…

Ano. Naším popisem práce je se ženou rozebírat třeba přípravu porodu, její očekávání nebo to, co ji stresuje. A pak být i u samého porodu. To je to hlavní. Když žena rodí, strávím s ní 80 % času. Tedy pokud mě ona sama nevyhodí, protože se chce třeba zavřít v koupelně a být sama. Jsem tam a vnímám její chování, zvuky, to, jak se projevuje, její potřeby.

Takže je to takové průvodcovství a rady na základě toho, jak se žena cítí?

Ano. A v tom průvodcovství – to slovo se mi líbí – je vlastně i zdravotní péče. V Austrálii bych mohla odebrat krev, interpretovat ultrazvuk nebo bych mohla napsat žádanku na odběr krve a pak to vše se ženou probrat. Tady to nejde. U nás vede péči celou dobu lékař a my ji jen doplňujeme. A přitom podle mě by svou porodní dulu nebo porodní asistentku měla mít každá žena. 

Pozoruješ u nás stoupající zájem o jejich služby?

Ano, zájem určitě roste.

Ženy mají určitě zájem o to, aby je někdo během porodu povzbuzoval, motivoval, dával jim sílu. To musí být strašně důležité, že?

Jistě. Ženu můžeš posílit tím, že ji ujistíš, že je všechno v pořádku. Hlavně během prvního porodu tě něco může vykolejit. Žena pak potřebuje ujistit, že to dělá dobře, že kontrakce ukazují sílu těla porodit dítě, a povzbudit, ať vydrží.

Prosím tě, neříkej „odrodil“. Nikdo tě „neodrodil“, ty jsi porodila. Tahle česká hantýrka je pro mě opravdu velký problém. Nemůžu to akceptovat, ani když řekneš, že to není myšleno hanlivě, protože slova vytváří kulturu.

Strašně moc to platí u porodu u žen, které už předtím rodily císařským řezem. Je potřeba je hrozně moc podporovat a ujišťovat, že mohou věřit svému tělu.

Tohle povzbuzení je ale důležité a nutné i u dalších zákroků a operací, ne?

Přesně tak. Moje maminka procházela léčbou rakoviny. Aby mohla na operaci, musela podstoupit test – takové kardiovaskulární fitness, aby ukázala, že tu operaci zvládne. Šel tam s ní můj brácha sportovec. A ten ji i se sestřičkami povzbuzoval a fandil jako na skutečných závodech: „Mami, to dáš, dej to, dej, dej, dej, dej, dej, dej, dej, dej!“

A díky tomu to ona dala a operaci pak podstoupila. Kdyby tam bráchu neměla, prý by to vzdala. A přesně tak to funguje i u porodu. Klasický příklad: Žena má těžkou chvíli, je tam sama, někdo přijde a ona řekne, že už nemůže. Jenže ten konkrétní člověk tam nebyl, nevěděl, jak se přesně žena cítila a co se stalo, takže jí třeba namísto podpory poskytne epidurál nebo nějaké léky.

A jak to máš s podpůrnými metodami u porodu?

Já nejsem proti epidurálu obecně, ale jsem proti přesně tomuto epidurálu. Protože možná přesně v takovou chvíli žena potřebuje jen to, aby tam někdo byl nebo aby řekl: „Pojďte, napustíme vanu, já tady s vámi budu a zvládneme to.“ Až když už to třeba trvá 24 hodin a ta paní je úplně vyčerpaná, tak možná zjistím, že epidurál je to, co potřebuje.

Takže epidurál pro tebe není tabu?

Epidurál je závažná, invazivní věc. Ale jistě, jsou momenty, kdy je potřeba jej použít. Ale ne tak často a za okolností, jako se to děje.

Já sama jsem ho při porodu měla, protože jsem rodila v Egyptě a bylo prakticky nemožné porodit normálně. A doktor, který mě odrodil, mi ho nakonec stejně dal…

Prosím tě, neříkej „odrodil“. Nikdo tě „neodrodil“, ty jsi porodila. Tahle česká hantýrka je pro mě opravdu velký problém. Nemůžu to akceptovat, ani když řekneš, že to není myšleno hanlivě, protože slova vytváří kulturu, a je strašně důležité, jak co řekneš.

Tady se strašně moc termínů používá špatně, nepřesně nebo prostě hrozně. Je to třeba, jako když budeš říkat, že „přenášíš“, a přitom jsi 40. týden plus – i to je špatně, protože přenášíš až po 42. týdnu. Když se podíváš do literatury, tak přenášením se zvyšují rizika, ale řádný termín je 38. až 42. týden.

Myslím si, že jak o sobě mluvíme, je důležité. Tady v Čechách pořád cítím, jak jsou ženy nerespektovány, a to nejen v porodnické oblasti. I když je to určitě lepší, než to bývalo.

Myslíš ten zastaralý názor, že žena patří k plotně a má rodit děti, a muž má být živitelem rodiny a o všem rozhodovat?

Myslím si, že většinu žen možnost dát vzniknout novému životu naplňuje, ale to ještě neznamená, že žena by neměla mít možnosti vybrat si, jestli chce být máma, nebo ne.

U nás je pořád, třeba i v medicíně, běžný autoritativnější přístup. Možná je to přežitek ještě z doby komunistické – předepisujeme, určujeme, nařizujeme nebo ordinujeme a kastujeme. Chybí nám partnerštější přístup. Často neposkytujeme informace, ale zastrašujeme.

A já vždycky říkám: „Pokud vás někdo nutí dělat rozhodnutí a vy cítíte, že vám nejsou poskytovány informace a zodpovězeny otázky, ale naopak cítíte snahu vás přimět se nějak konkrétně (za)chovat, být poslušná a přizpůsobit se, tak to není dobře.“

Máš na mysli, že péče u nás je systémová péče…

Ano, přesně. Není o potřebě ženy, ale o potřebě systému. Když se žena chystá přivést na svět nový život, je zároveň nejsilnější a extrémně zranitelná.

Existují porodnice, kde je pět porodních sálů a čtyři porodní asistentky. Z toho jedna ještě musí dělat příjem nebo třeba asistovat u císařského řezu, takže máš třeba pět rodících žen, o které se starají dvě nebo tři porodní asistentky. Jak ta péče asi vypadá?

A když na ni v tu chvíli někdo nastoupí, tak ji vlastně zastrašuje. Nemyslím, že by to byl záměr, ale žena prostě leckdy nedostává informace, které potřebuje.

Mluvíme stále o oblasti porodnictví a o průběhu těhotenství a porodu, je to tak?

Ano. Vlastně je to o tom, že často i někteří lékaři nepřímo „využívají nenarozeného dítěte“ k tomu, aby se žena nějakým způsobem zachovala, aby poslechla, aby pochopila, aby se přizpůsobila. A to jí bere sílu, znejisťuje ji a poškozuje porod. Což je přesně to, co v tu chvíli žena nepotřebuje.

My porodní asistentky říkáme, že žena během porodu potřebuje jistotu, bezpečí, zázemí, prostředí, které bude produkovat oxytocin. Ne nadarmo se říká, nebo je to spíše takové přirovnání, že tam, kde se pomilujete, tam můžete také porodit.

To je o prostředí. Porodnice by tedy měly být tím „místem bezpečí“, ale těžko se půjdete pomilovat na porodní sál, že jo…

Porodnice dělají rekonstrukce, mají krásné prostory, ale samotný přístup je trošku druhořadý. Pořád tam prostě je vyhrožování, zastrašování. Hodně pediatrů bohužel zapomíná na to, že dítě bude v pořádku, když bude v pořádku matka. Jsou to spojené nádoby, ale péče o matku a dítě bývá stále oddělená. Téma dul se řeší celosvětově. 

Je dul a porodních asistentek u nás dostatek?

V České republice je porodních asistentek málo, asi 4 až 5 tisíc dejme tomu na 100 tisíc porodů. V Austrálii je to asi 30 tisíc asistentek na 160 tisíc porodů. A kolik tady máme lékařů, porodníků? Asi stejně jako porodních asistentek, nebo podobně. To je strašně disproporční a je to velký problém.

Existují porodnice, kde je pět porodních sálů a čtyři porodní asistentky. Z toho jedna ještě musí dělat příjem nebo třeba asistovat u císařského řezu, takže máš třeba pět rodících žen, o které se starají dvě nebo tři porodní asistentky. Jak ta péče asi vypadá?

Vidíš, já sama rozdíl mezi dulou a porodní asistentkou neznám, ani bych nevěděla, že porodní asistentka pracuje v nemocnici…

V porodnici. To je zkrátka nějaký zavedený a schválený systém, já taky nevím, jak to funguje na letišti. Porodní asistentky byly dlouhou dobu v roli běžných sestřiček a až v posledních letech se to víc odlučuje. Porodní asistentky mají ještě další kompetence, pracují v gynekologicko-porodnických ordinacích.

Takže porodní asistentkou se staneš, když dokončíš nějaké vzdělání. Jaký titul získáš?

V rámci bakalářského studia vystuduješ porodní asistenci a v rámci porodní asistence máš kompetence pracovat jako zdravotní sestřička na gynekologii nebo na neonatologii. A pak se v rámci magisterského studia můžeš specializovat třeba na komunitní péči, nebo se můžeš specializovat na instrumentářku, nebo jít na nějaký nadstavbový obor.

Takže vlastně ani jako lékařka třeba nemůžeš jít pracovat jako porodní asistentka?

Přesně tak. Mám kamarádku lékařku, která říká, že půjde pracovat jako porodní asistentka. A já jsem jí říkala, že to nepůjde právě proto, že je doktorka. V Austrálii, kdy se jedná o akutní nebo rizikovou situaci nebo porod, zavedeme jako porodní asistentky kanylu, řekneme, jak postupovat u ženy i dítěte. Když to chci udělat v Česku, musí mi to doktor odsouhlasit, já to můžu jen navrhnout. Doktor má ale právo veta...

A co tedy dělají duly? Ty toto vzdělání nemají? Jaké je jejich místo, a jsou u nás vůbec?

Duly jsou úžasné a je jich hodně. Vyplňují mezeru tam, kde není porodní asistentka, protože má na starosti pět porodních sálů. Takže porodní asistentka přichází, odchází, měří, vyšetřuje a nemá časovou kapacitu se ženě věnovat tak, jak by chtěla nebo měla.

Takže dula vlastně ženě odpovídá na to, na co jí doktor z časových důvodů neodpoví, a poskytne jí dlouhodobou oporu?

Žena, budoucí rodička, chodí k lékaři, ale tam jí nikdo nepovídá o těhotenských problémech. Systém funguje tak, že žena dochází k lékaři, ale jinak se o všem, včetně své psychiky, baví s dulou nebo svou osobní porodní asistentkou.

Počkej, a kdo je osobní porodní asistentka?

Osobní porodní asistentka je pořád porodní asistentka. Ale například komunitní porodní asistentka pracuje v komunitě nebo v terénu, chodí za ženami domů, dělá poradny doma. To je to, co dělám já.

Další věc, která se v Česku pořád dělá, je to, že jsou ženy opakovaně vnitřně vyšetřovány i v pokročilejším těhotenství. A to se jinde bez indikace neděje, není to potřeba.

Sleduju ženu během těhotenství, dělám i poradny, konzultace, povídáme si o tom, jak se cítí. Pak ji zkontroluju a udělám fyzické věci, které je potřeba udělat, probereme výsledky testů, podíváme se na ultrazvuk a pokud má nějaké problémy, pokusím se jí pomoci. Třeba ji pošlu na fyzioterapii, když mám pocit, že by ji potřebovala. Jsou ženy, které mají třeba problémy po špatném zhojení z prvního porodu…

A co tedy dělají duly?

Duly my, porodní asistentky, moc potřebujeme a jsme rády, že je tady máme. Protože my nejsme schopny pokryt potřeby všech žen. Duly pak mohou být se ženou u porodu i celou dobu a my se na ně můžeme spolehnout, protože nám přesně řeknou, co se děje.

A jak je to třeba u starších matek, které rodí po čtyřicítce nebo i později?

Například žena přijde k doktorovi, ten ji vyšetří a naznačí, že je, jak se říká v angličtině, „advanced maternal age“.

Tedy „starší matka“…

Ano, a řekne jí, jaká jsou s tím spojená rizika. A žena je z toho vystrašená… Může být i něco jiného, co ji vyvede z míry a vystresuje, protože ne všichni lékaři umí dobře komunikovat. Mnoho lékařů nekomunikuje, neinformuje, nebo má žena jinou představu a oni na to reagují podrážděně. Nebo další věc, která se v Česku pořád dělá, je to, že jsou ženy opakovaně vnitřně vyšetřovány i v pokročilejším těhotenství. A to se jinde bez indikace neděje, není to potřeba. Doktoři říkají, že se chtějí ujistit, že žena nezačíná rodit…

Ale zaprvé: je to vnitřní zásah, je to nepříjemné, invazivní a je tu, i když malé, pořád riziko infekce. A zadruhé to není vypovídající. Takže pokud nemáš žádný klinický projev, žádný problém, nic, jen ten, kdo tě vyšetřuje, řekne, že se ti zkracuje čípek, vůbec neznamená, že hrozí předčasný porod. Žena je pak vystresovaná po celý zbytek těhotenství a ve 41. týdnu si zase říká, jakto že ještě neporodila. Psychologická stránka věci úplně chybí nebo je minimální.

Takže tato žena, a zvlášť prvorodička, jde na internet nebo na Instagram. A tam najde všechno možné, různé názory. Pokud ji něco zavede do knihkupectví a koupí si aspoň knihu, tak má nějaký ucelený zdroj informací, což já ženám doporučuji. Ale pořád je v tom trošku sama. Porodních asistentek, které tuto péči poskytují, je opravdu minimum, takže když hledá, najde dulu...

Tak. A teď se dostáváme k tomu, kdo je dula?

Většina dul se dostane k této profesi skrz vlastní zkušenosti. Dula je taková prastará role ženy jako společnice, opečovávatelky, té, která pomůže. Dula ti pomůže umýt nádobí, pomůže se vším, co vidí, že může ženu v těhotenství stresovat nebo na to nestačí.

Dnes existují nějaké základní kurzy a vzniká i škola pro duly. Učí se fyziologii těhotenství, učí se psychosomatiku a pak už záleží, v jakém směru se budou specializovat. Základní princip je tady být pro tu ženu, být její společnice, být ten, kdo nabídne pomocnou ruku, bude na telefonu a bude vždy oporou – ženě, ale i jejímu partnerovi, protože ten může být ohledně nějakého problému nebo i těhotenství samotného dost ztracený, nejistý, zažívat pocity bezmoci. Dula je pak ten element, o který se mohou oba opřít. Je tam po dobu těhotenství, ideálně je zase přítomná u porodu, je skvělý zdroj informací. Zejména v české porodnici je dula výborný spojenec porodní asistentky – nemusíš ženu vytrhávat z porodu samotného, ale zeptá se duly. Dula je skvělým pomocníkem.

Kolika ženám se jako komunitní porodní asistentka dokážeš najednou věnovat a kolik je to stojí peněz?

V Austrálii jsem byla vychovaná pracovat samostatně, soběstačně, se stejnou zodpovědností za to, co dělám a co řeknu. Model péče, který dělám já, se nazývá case-load midwifery. Pokud by sis k tomu hledala literaturu, dočteš se, že pět žen na měsíc je práce na plný úvazek.

Ženy mě většinou osloví samy. Některé hned, co si „počůrají papírek,“ protože vědí, jak těžké je najít porodní bábu. Většinou mě ale osloví koncem prvního trimestru, takže kolem nějakého 12. a 13. týdne. Domluvíme si první schůzku, konzultaci, kde se seznámíme, probereme nějaké představy, potřeby, plán, zjistím, jestli jim gynekolog-porodník, ke kterému dochází, vyhovuje, nebo jestli je to pro ně stresující.

Můžeš jim doporučit i jeho změnu?

Můžeš, a já docela často doporučuju. Když je to třeba žena, která už měla traumatickou zkušenost, tak prostě řeší, co bude dál, a má představu, jak to řešit. Na druhou stranu řešit porod hned na začátku je hrozně brzy. Nastavíme si tedy společně péči. A jsou ženy, které chtějí naprosto minimalizovat péči u gynekologů. A s těmi já se potom stýkám už třeba od nějakého 16. týdne pravidelně. O většinu žen se ale starám od nějakého  28. nebo 30. týdne, ve výjimečných případech mě někdo osloví ve 36. týdnu.

 Pohotovost držíš většinou od 38. do 42. týdne. To znamená, že ti žena může zavolat kdykoliv. A ty se tím zavazuješ k tomu, že když začne porod, tak všeho necháš a jedeš tam.

Dlouhodobá spolupráce je klíčový faktor v budování důvěry a mapování se. A je to proces, dlouhý proces, když ho ale dobře zvládneme, není to pak pro pořád takový nápor.

No a pak jsi i u porodů samotných. Ty ale nejde přesně naplánovat nebo predikovat…

Ano, k tomu všemu pak jsem u porodů a to mě vykolejí. Někdy jsem vzhůru celou noc i déle než 30 hodin, nevyspím se a pak musím rušit další domluvené schůzky, přehazovat je… A k tomu dělám také poporodní návštěvy. Fakt ale je, že ženy jsou většinou mezi sebou hrozně chápavé, takže když zavolám, že se moc omluvám, ale že musím k porodu, tak vše chápou a přejí, ať to dobře dopadne. Samy vědí, že i ony budou rodit.

Tak a teď se vraťme k těm starším, geriatrickým matkám. Má zájem jak o duly, tak o porodní asistentky podle tebe co dělat s věkem? Spíš než mladé holky do toho asi půjdou maminky třeba 30 plus a starší, že jo?

S pediatrickými, tedy velmi mladými matkami, moc zkušeností nemám. Asi nejmladší maminka, kterou jsem měla, byla jednadvacetiletá. Takhle mladé a mladší maminky opravdu spíše hledají péči přes hlavní systém. Navíc hrají roli i finance…

Asi neřekneš, kolik tvoje služby stojí?

To není tajemství. Ráda ti řeknu, v jakém rozmezí se služby porodní asistentky pohybují. Záleží i na tom, jaký balíček si žena vybere, záleží na dojíždění a ceny se také liší v jednotlivých regionech, přičemž v Praze všechno stojí mnohem víc. Takže ceny se pohybují, dejme tomu, mezi nějakými sedmi, osmi sty na hodinu, až třeba po 1600. Rozdíl je velký a šestnáct set je už extrém. Spíš bych řekla, je to plus minus kolem tisícovky za hodinu konzultace. Takže když si s někým dám hodinu a půl,  teoreticky to vyjde třeba na 1400. 

A to jsou poradny v těhotenství. A co balíčky?

Někdo má ty poradny jako část toho balíčku k porodu. Většina z nás, porodních asistentek, nějaký balíček k porodu, kam patří i pohotovost, nabízí. Pohotovost držíš většinou od 38. do 42. týdne. To znamená, že ti žena může zavolat kdykoliv. A ty se tím zavazuješ k tomu, že když začne porod, tak všeho necháš a jedeš tam.

Ale ani tak to někdy nemusí vyjít a zkomplikuje se to, ne?

Jistě. Každá z nás musí mít nějakou zálohu, prostě nějakou další porodní asistentku nebo dulu. Takovou „porodní asistentku v záloze“. Pohotovost – dvě porodní asistentky, a když jedna nemůže, přijede ta druhá. Já pracuji hodně blízko s Vlaďkou Niederháfnerovou, občas si vypomůžeme.

Ale zároveň můj závazek té ženě je, že udělám všechno proto, abych někoho našla, kdo s ní bude. Takže když by nastala situace, že bychom měly jednu noc tři porody, musíme si je rozdělit tak, abychom všechno stihly a svému závazku dostály. Ale nikdy tam není 100% jistota. Protože třeba když budu v kómatu, tak zavolat nebudu moct…

A právě proto je strašně důležité od začátku ženě zvedat sebevědomí, aby věděla, že je to ona, kdo porodí. Jakože i bez člověka, se kterým počítá, že tam bude...

V balíčku je tedy předporodní péče, porodní péče i poporodní péče?

Předporodní péči někdo v balíčku má, ale já třeba ne. Protože některá žena se chce vidět velmi často, a některá méně, takže my máme konzultace v těchto obdobích oddělně. Ale potom máš porod, nebo pohotovost… A porod může trvat dvě, šest nebo i 24 hodin. A i když trvá „jen“ 2 hodiny, tak já tam pak nějaké další dvě tři hodiny ještě jsem. Podívám se na placentu, jak se žena hojí, nikdy to není otázka půl hodiny. Ale je pravda, že jsou porody, které třeba trvají 24 hodin, a pak tam jsem 24 hodin. A nikdy si neúčtuji peníze navíc, to by ani nešlo. Je to prostě balíček a je to tak, že ženy, které rodí rychle, jako by připlácely na ty ženy, které rodí pomalu.

A potom je v každém balíčku ještě nějaká poporodní péče, většinou jedna nebo dvě poporodní návštěvy doma. Někdy je potřeba i laktační poradenství, a to se pak platí zvlášť.

A ceny těch balíčků?

Balíčky se pohybují zase v různém rozsahu, většinou mezi 15 a 25 tisíci. Většinou se žena i s porodem vejde do 30 nebo 35 tisíc.

To není moc, tedy za takovou práci.

No, když si vezmeš, kolik stojí kočárek třeba…

Navíc to nikdy nemáš celý balíček od pěti žen každý měsíc...

No hlavně nemůžeš mít každý měsíc těch žen tolik. Já mám měsíce, kdy mám tři, mám měsíce, kdy mám třeba šest. A pak potřebuji mít nějaký čas úplně „bez“, takže když nepracuji, vlastně nemám žádný příjem. Je to takové fluidní.

Ale k tomu přednášíš, učíš, jezdíš na semináře…

Teď jsem organizovala i nějaké semináře, takže prostě pak máš najednou výpadek. Plus jsou tam i nějaké teorie, přednášky, besedy, a s tím jsou spojené poměrně velké výdaje. Musíš mít auto, které funguje…

Vraťme se ale k těm starším matkám…

Když jsem byla v Austrálii, tak jsme měly ženy, které byly mladé, nebo i teenagers, třeba 16 nebo 18. S těmi jsem se setkala, ale nedělala jsem jim tuhle kontinuální péči.

Měli jsme tam takovou skvělou holku, byla to hrozná borkyně a tyhle mladé holky byly její srdcovka. Všechny k sobě schraňovala a vytvořila takový program See You At Home, tedy Uvidíme se doma, až porodíš. A na to se zaměřovala. Byla to taková hodně specifická skupina.

Já se setkávám spíše se ženami na druhé straně toho spektra.

Vidíš ty osobně problém v tom, když jde k porodu starší, třeba pětačtyřicetiletá nebo padesátiletá žena? Hlavně tady v Čechách, ale nejen tady, se to hodně řeší. Nedávno jsem psala článek o tom, že jsem se stala mámou na sklonku 44. roku, a samozřejmě jsem se hejtrům neubránila…

Faktem je, že třeba o nějakých 6–7% vzrostl počet žen, které se stávají matkami mezi 35 a 45 lety. A jsou i starší. Nicméně když se podíváš do minulosti, ženy rodily ve 40 letech běžně...

To ano, ale to už bylo páté, šesté dítě… A měly dost těch velkých, které pomohly. Naše česká společnost si velmi často myslí, že má patent na to vyjadřovat se ke všemu a ke každému. Vidíš tam větší rizika? Nebo takhle: Rizika tam jistě větší jsou, ale záleží na mnoha dalších okolnostech, na věku partnera, na stavu té ženy, na jejím nastavení, fyzické i psychické kondici. Je to tak?

Jistě. Hlavně je fakt, že současné čtyřicátnice vypadají jako třicátnice, a když zdraví těla, zdraví jejich vajíček, umožní otěhotnění, tak je něco hodně dobře. Zdravotní stav ženy hraje obrovskou roli.

Pravda je, že se stářím se všeobecně zvyšují projevy různých neduhů. Je normální, že když ti je 50, tak můžeš mít cévy trošku zanesené lipidy a existuje riziko, že se ti projeví například vyšší krevní tlak. Protože to je prostě proces, a tělo dostává v těhotenství záhul. Navíc je naše tělo k těhotenství krásně přizpůsobeno a musí udělat mnohé změny. Například ke konci těhotenství, většinou to bývá hlavně v třetím trimestru, když už je miminko velké, se průtok krve tělem zvýší ze 4 litrů na 5,5 litru krve. Srdce musí makat víc, ledviny musí makat víc...

To je, jako když poběžíš maraton: ve 20 se ti poběží jinak, než když ti bude 40 nebo 45.

Ale to ještě neznamená, že ho neuběhneš…

Já bych určitě neřekla ne pětačtyřicetileté mamince prvorodičce. Jistě, s věkem sice klesá pravděpodobnost otěhotnění, ale když už otěhotníš, tak ti plně náleží právo dítě mít. A to, že někdo zpochybňuje tvůj postoj a bere ti tvou vnitřní sílu, je kontraproduktivní, protože to vytváří stres. A stres může poškozovat buňky. Takže je to vždy o tvém genetickém make-upu, o stavu tvého organizmu, o zdraví vajíček, o množství spermií a jejich rychlosti a schopnosti přežít.

Myslím, že je důležité mít vždy svobodu volby. Určitě si nemyslím, že věk by měl být důvodem třeba k ukončení těhotenství.

A co třeba v případě, kdyby byl opravdu diagnostikovaný nějaký problém miminka?

Velmi záleží na tom, odkud pocházíš, z jaké společnosti a kultury. Jsou lidi, třeba křesťanská společnost, kteří odmítají prvotrimestriální screening, protože říkají, že i kdyby jejich dítě mělo Downův syndrom, tak jej vychovají. 

Navíc je to jen screeningové vyšetření, díky kterému se dozvíš nějakou pravděpodobnost. Když je ta pravděpodobnost velká, navrhnou ti další testy. Ale to už je zase stres. Navíc existují i méně invazivní testy než odběry plodové vody, které se požadují u starších maminek. V současné době lze využít i krevní test, který ale stojí kolem 12 tisíc. Ale je to zase další varianta, jak se dozvědět víc o tom, co se děje.

Důležitá věc, která zde opět trošku chybí, je konzultace těch lidí. Že si s nimi sedneš, probereš s nimi možnosti a postupy, aby lidé věděli, co bude následovat, pokud se diagnóza potvrdí. Samozřejmě to hodně zjednodušuji, ale je to tak.

Co bude skutečně následovat dál, je velké životní rozhodnutí a během jednoho nebo dvou dní prostě někdy nejde udělat.

foto: se svolením Markéty Scott Gasparové, zdroj: Autorský článek