Chtělo by to vypustit páru z natlakovaného hrnce společenské atmosféry, píšou a říkají mnozí na sociálních sítích po slovenské události. Není to nic nového pod sluncem, že se lidé začnou problémy zabývat, až když se něco stane. Pravdou je, že bez ohledu na aktuální dění u sousedů máme problém spolu jako společenství vycházet.
Zdánlivé bezpečí gauče či židle umožňuje rozjet na klávesnicích výrazivo, které bychom si nikdy nedovolili říct někomu přímo do očí. Už proto, že náš spoludiskutér by byl třeba větší a mladší. I když by osobní míry a váhy neměly být překážkou otevřené diskuse, jak víme i z mezinárodních či byznysových vztahů, často tomu tak bývá.
Sousedi, s nimiž nesouhlasíme
Je ale pravda, že naše diskuse vedou spíše k tomu, abychom si vylili zlost, než abychom hledali řešení. Což by mělo být smyslem mezilidské komunikace. Že tomu tak velmi často nebylo ani v "době předonlinové", je věc jiná. Problém zůstává.
Jediný způsob, jak spolu vyjít, je hledat způsoby, jak spolu vyjít.
Za mě totiž opravdu není taková potíž v tom, jak ostrá slova ve vzájemné komunikaci spolu používáme, jako spíš to, že si neuvědomuje prostou skutečnost: Budeme tu stále žít vedle lidí, s jejichž názory nesouhlasíme. Ti lidé z našeho světa nezmizí. A určitě bychom se o to ani neměli snažit.
A to je myslím ono jádro příčiny oné husté atmosféry ve společnosti. Ať už se jedná o sebebanálnější otázky, chceme, aby jakýkoli odlišný postoj neměl šanci na existenci. Přitom jediný způsob, jak spolu vyjít, je hledat způsoby, jak spolu vyjít.
Vzdalujeme se kompromisu
Všichni lidé samozřejmě nemají dobré úmysly a tolerance má svoje hranice. Žijí s námi na Zemi i v naší zemi lidé a skupiny, kteří chtějí z rozličných důvodů zničit svobodnou společnost. Většina našich sporů je ale taková, že mají i ve vzájemné koexistenci řešení. A navíc většina problémů, které jako lidstvo i obec musíme zvládnout, vyžaduje nalezení společné shody. Naše debaty ale vedeme tak, že se nějakému rozumnému kompromisu spíš vzdalujeme. Už proto, že jsou slova jako "kompromis", "dohoda" či spojení "sejít se na půli cesty" brané za slabost a prohru.
To, že si nebudeme vzájemně tolik nadávat, ale nestačí. My bychom potřebovali i společně pracovat. Ať už se bavíme o tom, jak zaplatit důchody nebo ochránit přírodu, potřebujeme co nejširší možnou společnou shodu. To by mělo být cílem našich hovorů. Ne zesměšnění a zašlapání odlišných myšlenek. Ústup či opuštění některých, a pro jednotlivce třeba opravdu podstatných postojů není nic příjemného. Pokud se to ale opět nenaučíme, tak nás nečekají dobré časy.
Naše pokusy spravovat společné věci nefungují proto, že si nechceme připustit jediný možný smysluplný výsledek, jímž je vzájemná dohoda. Dohoda, ve které nikdo nezíská všechno. Druhá možnost je návrat ke kmenové společnosti, kde ty druhé nebudeme brát jako součást našeho života. Což je nutně cesta ke konfliktu. A takto definovaný spor často nekončí jen u slovních urážek. Příkladů z minulosti je dostatek. Leč jak jsem psal výše, lidé vezmou problémy vážně až ve chvíli, kdy nastanou. Je jasné, že u mnohých pak již bude pozdě. Ale právě proto není naše země stále oním pomyslným rájem.
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
