Nastavila jsem nabušený gorile ve tmavě modrý uniformě ochranky svoje předloktí. Gorilák byl sice samej sval, ale jinak o hlavu menší než já a to bylo co říct. Mohl měřit tak metr padesát. Přiložil čtečku těsně nad moje zápěstí. Tam se v dnešní době nosil čip plnící roli občanskýho průkazu.
Jeho maličkost společně s pár ostatníma střežila nelegální podzemní veletrh automobilový kybernetiky. Zvedl ke mně hlavu a svraštil obočí tak, že mu úplně zmizelo za velkýma slunečníma brýlema. Od schodů do prostoru bývalýho žižkovskýho klubu mi chyběl jen metr, ale v kostech jsem cejtila, že mi postup vpřed udělá co nejtěžší.
„To se mi nějak nezdá, kočko,“ zagebil se.
„Osmnáct už mi ale je,“ pouštěla jsem se do argumentu s ledovým klidem, „klidně si ten identifikátor načtěte znova.“
„Kradenej?“ těsnal se mým směrem, ale se mnou to ani nehlo.
Povzdechla jsem si. Aspoň se za mnou netvořila řada, a já tady tím pádem měla neomezeně času na to, abych si průchod na veletrh vyhádala. Na to, že pod náma řádil festival plný fanatických nadšenců do strojů dělajících vrm vrm, tady panovalo až harmonický ticho noci, podtrhovaný zvukem vzdálenýho centra města. Sem tam možná zahučel vánek chladnýho větru.
„Od kdy máte právo neuznat platnej doklad?“ štěkla jsem na svoje poměry ještě docela potichu. Přesto moje slova ticho okolního prostoru spolehlivě protnula.
„Tak mi dokaž, děvče, že je platnej,“ hrál si se mnou. Běžný otrávení z každodenní rýpavosti lidí se ve mně přeměňovalo na plnohodnotnou iritaci, „stáhni si tu kapuci, sundej brejle a pak mi ten čip nastav znova.“
Chceš si akorát zaslintat, viď? Viděla jsem mu až do žaludku. Na tváři se mi sám od sebe vyjevil kapku zlověstnej úsměv. Sundala jsem si brýle s tmavě zelenými skly a opatrně si z hlavy strhla kapucu bílýho kardiganu. Na ramena mi dopadly černý prameny vlasů, protkaný fialovými pruhy, a já mu konečně mohla dát skrze svoje zelený oči bez špetky jiskry a bezduchý výraz ochutnat, jak moc mě sere. Ruku s čipem jsem mu narvala skoro až před obličej.
Druhej hlídač, kterej se až doposud zabýval surfováním sociálních sítí přes neurokonekt u vstupu do malýho venkovního areálu, zbytstřil. Když se odpojil od rozšířené reality zabudované v čočkách a zhasly mu tak žlutě zářící zorničky, vydal se k nám. Přitom se mu blyštila pleška odrazy zářivek umístěných na stěnách budovy a občasně mě zamrazilo, aby jeho tenkou existenci ty přívaly vánku neodnesly daleko pryč.
„Nějaký problém?“ zaujal místo vedle svého kolegy a nahlížel mu přes hlavu do monitoru na čtečce. Ta znovu sosala data z mýho čipu.
Malý kulturista si mě prohlédl ještě jednou, jako by porovnával čerstvou fotografii z identifikátoru s mým opravdovým obličejem. Nedivila bych se, kdyby mi hodlal říct, že se mu vlastně ještě nezdá ten piercing v obočí a v nose navíc. Najednou, jako by do mě praštil blesk, mi došlo, kde to kurva jsem.
Tohle není žádnej oficiální veletrh; ani oni nejsou oficiální pracovníci bezpečnostních útvarů. A já tu stojím sama, holka – a v jejich očích spíš prostě čerstvý maso – s archivním vystřelovákem od mámy v kapse techwearových kalhot. S tímhle uvědoměním se ten vystřelovák snad dal sám od sebe do otevírání.
Pomalu jsem začala přemýšlet nad tím, jak bych s oběma z nich mohla efektivně vyjebat a dostat se odsud živá. Dneska se na mě ale usmály všechny bohyně dohlížející na osamělý holky, potulující se po noční Praze, když byla kriminalita rozšířená tak moc, že to u některých banalit, jako byl tenhle veletrh, policajti prostě vzdali.
„Nech ji projít, Thomasi,“ strčil hřbetem ruky druhý hlídač do ramene svýho Paklíče, „je to Porsha.“
Oproti tomu, jak se ještě před momentem měl k fyzický blízkosti, ustoupil, ale nespouštěl ze mě zastiněný pohled. Neřekla jsem ani slovo. Narazila jsem si svoje brýle zpátky na obličej a vlasy schovala pod bílou kapuci. Pak jsem, ještě dřív, než se ty dvě marný existence stihly na cokoliv vyptávat, vyrazila dolů po zeleně nasvíceném schodišti, obklopeném oprýskanou omítkou, otrhanými plakáty a blikajícími žárovkami, které měly každou chvíli vypovědět službu.
※※
Hlava na hlavě, nespočet stánků s kradenýma materiálama, elektronická hudba pomalejšího rázu v pozadí, zelenorůžový osvětlení, směsice lidských hlasů. Tak by se dal popsat veletrh s automobilovou kybernetikou v bývalým klubu na Žižkově. Sundala jsem si kapuci a zacpala si uši drátovýma sluchátkama, abych se vůbec dokázala prodrat davem, aniž bych se jím nechala strhnout. První zásada těchhle míst byla si za každou cenu hledět svýho, nečumět na cizí lidi a neposlouchat cizí rozhovory.
Někdo by to tu nazval útulným prostorem, strojeným pro rychlý a anonymní byznys, někdo by chytnul klaustrofobický a sociálně úzkostný záchvat naráz.
I když jsem Porsha, a díky tomu jsem se dostala dovnitř bez dalších oslizlých prodlev, vůbec jsem nevěděla, co vlastně hledám. Polovině vymožeností v nabídce jsem nerozuměla a nedokázala bych z fleku vysvětlit, k čemu jsou. Ale když už jsem tenhle plán přitaženej za vlasy podnikla, nezamýšlela jsem odejít s prázdnou. Napůl, protože chci někomu udělat radost, a napůl, protože jsem si tímhle asi potřebovala něco dokázat. Měla jsem samu sebe přečtenou do posledního detailu toxicity a to člověku dávalo spoustu výhod. Jedním krokem jsem se vydala přímo doprostřed stáda.
Procházela jsem kolem stánku s vylepšeným pancéřováním, když mi najednou něčí ruka vytrhla levý sluchátko z ucha. Napůl jsem slyšela starý vykopávky od Hollywood Undead a napůl jsem si připomněla, jaký chaos mě vlastně obkličuje. To mám za to, že jsem zvědavě na pikosekundu mžourla po prodavači. Proto byla ta první zásada tak důležitá.
Otočila jsem se na vyzáblíka u provizorního pultu, který stál za rozpolcením mojí pozornosti. Starý potetovaný děda, schovaný pod střešní plachtou stánku, na mě šťastně cenil svoje zlatý zuby, jako by snad vyhrál jackpot.
„Jezdíš závody? Vypadáš na to,“ proskenoval si mě jedním funkčním okem od hlavy až k patě. Do toho druhýho měl zaraženou umělou, červeně svítící bulvu, „byla by škoda, kdybys to při nějakym schytala.“
Věděla jsem, jak vylepšený pancéřování fungovalo. Šlo o neviditelný film, který se natáhl buď přes skla, nebo rovnou přes celou káru. Autošprcka. Zabalený filmy měl naskládaný všude za sebou. Vyndala jsem si i druhý sluchátko, zastrčila si ho za kožený obojek s ostny a přistoupila blíž.
„A? Svítí vám to pancéřování aspoň?“ prohlížela jsem si sortiment za jeho zády, jako by on sám vůbec neexistoval.
„Cokoliv si k tomu přednastavíš v softwaru, to se ti na filmu bude projektovat,“ zapřel se žilnatýma rukama o pult a naklonil se ke mně, „je k tomu takový chytrý program, co si stáhneš do palubní de-“
„Já vím, jak to funguje,“ cuknul mi koutek. Kdyby nešlo o docela běžnou záležitost, která se dala sehnat levně od neznačkových dodavatelů mimo černý trh, možná bych o jeho repertoár projevila zájem, „já ale spíš hledám něco… excentrickýho?“
Dědula se na mě nepříjemně zašklebil, ale nemohl by nevyhovět mladé tajemně vypadající dámě. Natáhl svou paži, pokrytou visející kůží nacucanou inkoustem, k jednomu z plechových trámů, které držely jeho stánek na nohou, a prstem klepnul na přilepený leták. Pravda, že letákům jsem moc pozornosti nevěnovala, přestože jich po zdech visely tucty a pošlapaných na podlaze by se jich dalo najít ještě víc. Většina totiž mířila na klienty online prostituce, chudáky v exekuci a sem tam se propagoval nějaký undergroundový punkový koncert. Nic pro mě – možná až na ten koncert.
Vzala jsem spodní roh letáku do dlaně. Na zelným pozadí stála textem ve stylu graffiti výzva, která mi rozproudila krev v žilách.
※※
Leták jsem ze stánku strhla a vzala si ho s sebou. Přesunula jsem se k okraji tržiště, kde mě nesužoval takový provoz lidských hlav, a pečlivě ho studovala. Četla jsem si ho pořád dokola, kdyby mě náhodou minul nějaký detail. Text na letáku totiž propagoval nejnovější model rozšířené reality pro novější automobilový softwary. Nešlo jen o vizuální nebo detailistický doplněk k machrování a chvástání se. Z toho, jak jsem o tom slyšela okruh rodinných přátel básnit, mi bylo jasný, že by se tahle rozšířená realita dala hodně dobře zneužít v nelegálních závodech – zároveň by ale nebyla proti pravidlům. Jaký etický pravidla totiž můžou nelegální závody mít?
Rozšířená realita se dala aplikovat buď na čelní sklo vozu, nebo rovnou do neurokonektu. Nesla s sebou spoustu vychytávek, jako informace o počasí, lokacích policejních hlídkách, navigaci. Dokázala modifikovat osvětlení interiéru nebo streamovat internetový videa za jízdy, když byl někdo sebevrah, nebo se mu auto řídilo samo pomocí umělý inteligence. S trochou individuálního pošťourání a technických schopností tahle věcička ale hlavně uměla rozpoznávat modely okolních vozů, jejich modifikace a dokázala předpovídat jejich pohyby na základě pravděpodobnosti. Nikdo kromě člověka, co seděl přímo v autě, tohle všechno neměl šanci poznat.
První verze týhle vychytávky měla přijít na trh až za půl roku, ale kdosi z lokální komunity na ni dostal svoje pracky už teď. A musel to bejt někdo pěkně zazobanej. Za rozšířenou realitu totiž nechtěl prachy, ale zábavu.
Zábavu v podobě závodu na pustině tuhle noc ve tři ráno. Měla jsem čtyři hodiny na to najít partnera, který by za mě závod uřídil, a já mu dělala asistenta s bouchačkou v ruce. Zároveň to musel být někdo, kdo se spokojí se skutečností, že rozšířená realita ve finále nebude naše, ale moje, anebo ho vytypuju jako člověka, co by se jednoduše nechal okrást. Ale to byla spíš ta nejhorší varianta – ideálně jsem se chtěla domluvit, jenom jsem ještě nevěděla, co bych mohla nabídnout.
Všechno vyřeším, až vyřeším, že docela dost potřebuju najít záchody. Přeskládala jsem leták do malýho čtverečku, strčila si ho do kapsy a vydala se prorvat ke schodišti, u kterýho se nacházela místnost mýho zájmu.
※※
Seděla jsem v kabince a dělala přesně to, co každá královna na svým trůnu dělá. Civěla jsem na první pohled do blba, ale vlastně jsem projížděla sociální sítě skrze neurokonekt. Dneska to na platformě X fakt jelo. Tak jednou do dvou měsíců se skupina lidí, který sleduju, docela dost zhádá kvůli nějaký blbosti. Dneska jsme evidentně řešili kouření cigaret, jejich nezdravost a na moje konto přicházely emoční výlevy od týpků, který se mnou prohodí pár slov jednou do roka, že bych měla přestat kouřit, protože nechtějí jít svojí kamarádce ve čtyřiceti na pohřeb.
Vařila se ve mně další odpověď, která by trochu víc rozdmýchala tenhle zbytečnej oheň. Pak mi ale ztuhla krev v žilách.
Do protější kabinky někdo vší silou vrazil a úplně stejně za sebou zase zabouchnul a zamknul. Slyšela jsem rozepnutí poklopce prolínaný tlumenými nářky ženského hlasu. Vstala jsem, zaklopila prkýnko záchodu, stoupla si na něj a potichu nahlédla přes vrchní hranu oddělovací stěny.
Pode mnou stál chlápek s heliportem na hlavě a výrazným nosem, nic jinýho jsem z výšky nepoznala a nic jinýho mě taky nezajímalo. Zády k sobě držel holku s černým čírem na hlavě. Jednou rukou šteloval složitý proces sundávání kalhot a druhou jí zacpával pusu. Snažila se vykroutit z jeho sevření, ale kdyby to přehnala, zlomil by jí vaz. Můj vnitřek napřed stáhnul strach, ale nakonec ho stihnul dotáhnout adrenalin a vztek, kterej dokáže poznat a zažít jenom žena.
Hlavně, že před vchodem na hajzly stála ochranka.
Pustila jsem se hrany, hluboce se nadechla a usoudila, že tahle situace má v mojí hlavě jediný normální a přípustný řešení. Rozepla jsem kapsu na lýtku, vytáhla z ní archivní vystřelovák a v duchu poděkovala mámě za to, že se se mnou o něj nevědomky podělila. Zmáčkla jsem čudlík a čepel vystřelila.
※※
Vrhla jsem se do akce. Znovu jsem se zapřela o hranu stěny, odrazila se a přehoupla přes ni. Lehce se pode mnou zakymácela. Pak už mi jen stačilo přijmout fakt, že možná pokopu svým dopadem oba dva, ale čepel pod krkem budu tisknout jen jednomu z nich.
Učinila jsem násilníkovu přistávací plošinu užitečnou a dopadla mu stehnama kolem krku. Na zlomek sekundy jen ztratil rovnováhu, ale kinetická energie z mýho letu směrem k podlaze nás nakonec sundala oba dva. Než jsem narazila zadkem o zem, svezla jsem se zádama o dveře kabinky a on dopadl hlavou přímo mezi moje prsa. Na chvíli se mu to mohlo zdát jako vstup do Edenu, jenže v tom mým se neservírovala hříšná jablka, ale nože. Přitiskla jsem mu vystřelovák k hrdlu a preventivně zatlačila.
„Dáme žižkovskou férovku, zmrde?“ sklonila jsem se k jeho uchu a držela se ho ze všech sil. Škubnul hlavou dopředu v pokusu se vymrštit zpět na nohy, ale jakmile poznal, že by si tím podepsal ortel smrti, hodně rychle se uklidnil.
Než vůbec dokázal cokoliv říct, rozklepala se mu brada. Před náma se přitom zhrozeně krčila punkerka a byla asi úplně stejně překvapená jako on.
„Ne,“ vylezlo z něj konečně, „n-ne, prosím.“
Dokonce i zvednul ruce do vzduchu. Až teď mi došlo, že smrděl chcankama, klepal se vlastně úplně celej, byl ještě vychrtlejší než plešatý vyhazovač před klubem a obličej měl okupovaný rozdrásanými strupy, plnými hnisu. Taky by sem prostě nemuseli pouštět každýho chudáka, kterej se určitě chce ‚jenom ohřát‘.
Už jsem ho chtěla s výhružkou pustit a pak ho s čepelí za zády osobně vykopat až na dvorek před vchodem do podzemí. Najednou se mi ale prohnul ve vražedným náručí, vytřeštil oči a bolestivě zaúpěl. Punkerka stála plnou silou svýma černýma gládama na jeho rozkroku a s plamenem v modrozelených očích mu zírala do obličeje, jako by ho tiše proklínala na sto různých způsobů ze sta různých satanistických kouzel. Omámeně jsem mu sundala čepel z krku a sledovala, co se bude dít dál.
Sehnula se k němu, chytla ho za límec propocenýho zelenýho trika a zvedla jeho roztřesenou postavu zpátky do pozoru. Pak ho natiskla na stěnu, ze který jsem po něm skočila, a zabalila pravačku v pěst. Uštědřila mu pořádnej flákanec. Přísahám, že jsem viděla, jak mu na moment vyrazila duši z těla.
Mezitím, co mu s přesností pouliční bitkařky sedla druhá a třetí, jsem se postavila do rohu kabinky, odemkla a otevřela dveře. Punkerka násilníka otočila směrem ven, nakopla ho do prdele a tím ho vystrčila pryč ze stísněnýho prostoru. Ani se neohlédl. Kulhavým krokem vzal roha a přitom si dlaní podpíral zlomenej nos, ze kterýho mu na podlahu odkapávala krev.
Třásla jsem se trochu i já. Podruhý mi dneska došlo, kam jsem se to kurva dostala. Vědět, že svět undergroundu v Praze není med, je jedna věc. Úplně jinou věcí je to nemedový prostředí zažít na vlastní kůži. Jenže jízda z daleka ještě nekončila.
※※
„Na to, že jsi na takovýhle akci poprvý, v těch sračkách umíš docela dobře chodit.“
Seděly jsme na dřevěný lavičce před vstupem. Vyhazovači pro jistotu dělali, že si nás nevšímají, ale stejně na nich šlo poznat, jak je nenápadně zajímá každý slovo, který Porsha v jejich přítomnosti vypustí do světa.
Slzy už si stihla dávno otřít do zápěstí a teď ji zajímal balíček modrých camelek. S lehkostí si jednu cigaretu vrazila mezi rty, načež mi strčila krabku pod nos. Váhavě jsem si ty jedovatý tyčky prohlídla, ale nedalo mi to. V tuhle chvíli by mi to odpustili i všichni svatý. A tak jsme si spolu zapálily.
„Mrzí mě to,“ vypadlo ze mě. Přestože jsem empatie byla kupodivu schopná, nikdy mi nešla formovat do slov, „budeš chtít někam doprovodit?“
Podívala se na mě stylem: „Děláš si prdel?“
„Zbláznila ses? Víš vůbec, o co tu dneska jde, princezno?“ jejím hlasem otřásalo pohrdání a jeden by možná řekl, že i nevděk. Já byla ale poslední, kdo by za svoje činy potřeboval chválu, „nemůžu to tu dneska vzdát, ani kdybych fakt moc chtěla.“
Moc mi nedocházelo, co se mi snaží naznačit, protože mě plně uhranul její vzhled. Po vytvarovaných pažích se jí plazily černě vytetovaný tribály, zakrývající hluboký zjizvený šrámy, krk jí obepínal kožený obojek s dlouhými ostny a za její potrhaný červený kalhoty plný placek, řetězů a nášivek jako EAT THE RICH, FEED THE POOR nebo CYBERPUSSY COMMANDO bych klidně dala ledvinu. I když bych tou první nášivkou pokrytecky střílela do vlastních řad.
Až pak mě praštilo, o čem vlastně mohla dost možná mluvit. Rychle jsem se ze svojí fascinace probrala.
„Chceš závodit?“ zeptala jsem se opatrně.
„Jo, ale nejde mi o tu rozšířenou realitu,“ zakroutila hlavou a vyfoukla kouř směrem k zaplivaný betonový zemi, „jde mi o to vybudovat si jméno. Chci, aby si mě někdo všimnul. A pak si na tom postavim kariéru. Dnešní noc je můj lístek pryč z týhle spodiny.“
„Já taky,“ v hlavě se mi sám od sebe kuchtil plán, „ale neumím moc dobře řídit. Potřebuju, aby mi do ruky někdo narval bouchačku a věnoval místo spolujezdce. A taky potřebuju tu rozšířenou realitu.“
Zvědavě si mě pohledem ještě jednou prozkoumala. Něco jí na mně smrdělo. Právem.
„Neumíš řídit, je to tvůj první černej veletrh, ale chceš závodit,“ přimhouřila obočí a zaksichtila se se špetkou kyselosti, „kdo vůbec jsi?“
Nechtělo se mi to říkat, a tak jsem vsadila na stejný efekt, který fungoval u vyhazovačů. Sundala jsem si brejle a z hlavy si znova stáhla kapuci. Na jejím výraze se v tu chvíli cosi změnilo, ale nadšením z mojí identity bych to nenazvala.
„Porsha,“ natáhla jsem k ní ruku, abysme si potřásly, „a ty?“
„Kamila,“ hlesla trochu, jako by nebyla myslí přítomná, a automaticky mi věnovala pořádně pevnej stisk. Přitom se zdálo, že by ji nedonutilo přerušit oční kontakt, ani kdyby se na nás začaly snášet atomový bomby, „Porsha. To mi něco říká.“
„Hmmm,“ sepla jsem rty. Bylo to tu.
„Jaká je šance,“ šla na svoje úvahy velmi opatrně. Pokračovala, až když zahodila vajgl k nejbližšímu kanálu, „že jsi dcera toho slavnýho zkrachovalýho korposráčskýho závodníka, kterou stalkujou všichni nadržený blbečci, co kvůli svýmu autu skoro nemaj na nájmy?“
„Táta neni žádnej korposráč,“ odsekla jsem jí, „nikdy nebyl takovej, ani když dělal v korporátu. Ne všichni tam nahoře jsou parchanti. Stejně jako ne všichni tady dole jsou prochcaný zlý smažky, že jo?“
No jo, uměla jsem bejt i hnusná. Jenže já to slovo korposráč nenáviděla.
„Aha, tak proč ho teda vylili? Vůbec ho nezastihla blbá karma za to, že stejně jako všichni ostatní okrádal ty pod nim a zneužíval jejich blbost, že jo,“ zamračila se. Ten její zvláštně pozitivní podtón výrazu nahradilo nefalšovaný zklamání.
„Ne, proboha,“ na tyhle konverzace jsem byla stejně zvyklá jako na ranní hygienu, „propouštěli kvůli škrtům v rozpočtu. A táta to prostě schytal. Byla to ruská ruleta.“
Vyhazovači museli mít z našich keců normálně pré. Nedivila bych se, kdyby se naše konverzace stala během příštího týdne horkým tématem klepů mezi autíčkářema. Kamila ale zůstávala v tichu, a tak jsem mlčela i já. Obklopil nás jen ten neustávající vánek a v jednu chvíli i Paklíčovo odchlusnutí do kanálu přímo vedle vajglu, a že ho podle zvuku asi vytáhnul až z paty.
„Možná jo, možná máš pravdu,“ uznala nakonec a pesimisticky si povzdechla, „ale stejně nikdy nebudeš v peřině korporátu chápat život tak jako my tady dole. Jsi ještě... kuře.“
Pousmála se a v tom úsměvu byl náznak lítosti. Následně se postavila a mně se rozbušilo srdce. Vývoj týhle situace mi vadil ze dvou důvodů. Nesnášela jsem, když mě někdo litoval – a nějakou divnou příčinou jsem nechtěla, aby ode mě odešla.
„Tak mě ten život tady dole nauč, vole,“ vychrlila jsem jako samopal. Oplácela jsem jí při tom ten neustávající oční kontakt a doufala, že moje úctyhodná schopnost nechtěně vytvářet rýmy v těch nejmíň vhodných situacích zabere.
Lítost záhy zmizela a mně se ulevilo. Tentokrát podala ruku ona mně.
※※
Pustina. To nejklidnější, nejprázdnější místo ve světě pozdního kapitalismu všude kolem Prahy. Na území bývalý Český republiky toho ostatně kromě tý Prahy moc nezbylo. Pár měst jako Brno nebo Plzeň se jakž takž drželo, ale mezi nimi neexistovalo nic, jen poušť plná větrných elektráren, vyprahlý země, benzínek a novodobých nomádů. Někde se tady tutově musely i vařit tvrdý drogy.
Kamily bývalý vytuněný taxík značky Mercedes stál na svým místě u startovní čáry a v něm jsme seděly my. Napovídala mi o něm cestou na pustinu, která se rozléhala všude kolem Prahy, spoustu, ale skoro ničemu jsem nerozuměla, a tak to taky všechno šlo druhým uchem ven, aniž bych to dokázala nějak ovlivnit.
My jsme v tom vymazleným taxíku seděly jak dvě pecky, a přestože se ostatní účastníci venku bavili, popichovali a vzájemně si hodnotili káry, my jsme se rozhodly zachovat si stav inkognito. Napůl, protože se s nikým po nepříjemných událostech dnešního večera nechtěla moc pouštět do řeči, a napůl, protože nikdo nepotřeboval mít sebemenší podezření, že je jejím kumpánem ta Porsha od toho padlýho korporátníka, kterej se vrátil k nebezpečnýmu koníčku z mládí, protože ho vylili z práce, a ušetřený peníze mu a jeho rodině nevydržej navždycky.
V klíně se mi válel její Glock 17. Na střelnici už jsem párkrát byla. A to byly jediný zkušenosti, který jsem mohla Kamile slíbit – přesto do toho se mnou nakonec šla. Buď neměla na výběr, nebo měla nějaký svůj vlastní záhadný důvod, proč se se mnou spokojit. Podle mě jí na tomhle závodu záleželo až moc na to, aby se prostě rozhodla ‚na punk‘.
Anebo nakonec vůbec nešlo o mě, ale o můj status, moje jméno, a její ego. To jsem si ale nechtěla připouštět.
„Radši ti to řeknu ještě jednou,“ naklonila se ke mně, když viděla, jak nervózně hypnotizuju Glock, „tvým cílem neni je zabít, ale zpomalit, jo?“
Asi si pořád pamatovala, jak malý problém pro mě představovalo skoro podříznout toho hajzla v kabince. I já si to pamatovala. I mě to vlastně pořád překvapovalo.
„Jo.“
„Takže budeš mířit kam?“
„Na gumy a kapotu, ne na čelní skla.“
Spokojeně si oddechla a opřela se do svojí kožený sedačky.
Pozorovala jsem skrze kouřový skla dění venku. Stálo kolem nás přesně šest aut, lepších, než by na první pohled mohl být taxík, který prakticky žadonil o důchod, ale Kamila ho prostě nebyla s to nechat. Spousta z nich vypadala jako solidní závoďáky, ve kterých jsem se moc nevyznala, i když bych možná, díky svýmu tátovi, měla. Pyšnily se chromatickými potahy, pozlacenými pruhy a estetickými designy. Někdo dokonce přijel s velkým Jeepem a ten se bezesporu do pustiny hodil o dost víc než vymazlený závoďáky anebo Kamily držák.
Jejich majitelé byli o to zajímavější. Zahlédla jsem pár mužů v sakách a černých brýlích, vymazlený dámičky přímo z Kamily milovanýho korporátu a potom i naprosto obyčejně vypadající duše, který vypadaly, že jim benzín koluje v žilách a prakticky ve svých garážích spí, jedí, sprchujou se a onanujou. Rivalita panovala ale očividně mezi všema navzájem. Prozrazoval to jejich úsečný jazyk těla, vrhání ostrých pohledů a opovrhovačný ksichty. Přesto ale mezi nimi probíhaly konverzace, jejichž obsah by mě v tuhle situaci bytostně zajímal, ale neslyšela jsem ani muk.
Digitální hodiny na obrazovce palubní desky ukazovaly 2 hodiny ráno a 59 minut. Uprdelila jsem se v sedadle, jako bych se neměla celý závod vyklánět z okna. Stiskla jsem Glock a vnitřně přemlouvala samu sebe, že vůbec nejsem nervózní, a přece jsem Porsha, takže to musím zvládnout, jinak to bude hrozná ostuda. Ne pro ostatní, protože ti nevěděli, že tady vůbec sedím. Ale pro mě. Osobní ostuda.
Kamila nastartovala. Motor jejího taxíku se rozvrčel na plný obrátky. Cítila jsem, jak se mi pod nohama klepe podlaha a pod zadkem zase sedadlo. Ať už pod tu kapotu narvala cokoliv, muselo to mít docela dost síly. Začínala jsem docela chápat, že si tolik věřila, ale to byl ten poslední kus dodávky sebevědomí, který jsem stihla dostat. Vedle okrajů startovní čáry se postavily mladý holky v bikinách a se čtverečkovanými vlajkami v úchopu. Všechno to bylo jak v nějakým filmu.
Holky třikrát lehce mávly vlaječkama, a když jima naposled švihly do vzduchu, ozval se odněkud z venku výstřel. Rozjezd mě solidně uzemnil do opěradla, přesto jsme ale ze začátku nebyly nejrychlejší. Od toho jsem tu každopádně byla já. Podržela jsem čudlík na vnitřní straně svých dveří a okýnko spolujezdce se pomalu začalo stahovat dolů. Hlava se mi zároveň od veškerýho stresu vyčistila rychleji, než jsem to vůbec stihla vnímat.
※※
Vyklonila jsem se z okna a zmapovala situaci. Pořád jsem se skrývala za svým módním štítem ze strachu, že by mě někdo poznal. Pak bysme se dost možná hodně rychle staly terčem palby úplně všech. Moje kapuca se třepala ve větru, který ještě umocňovala rychlost Kamilina řízení, ale naštěstí mi pořád držela na hlavě.
Před náma se hnal křiklavě zelený závoďák s fialovými blesky na zadní kapotě a nezvykle sníženým spodkem na to, že jsme v podstatě jeli terénní závod. Nad kreativní SPZ, kde stálo velkým tiskacím písmem „NASER:SSI“, byl přikovaný modrý odznáček s bílými hvězdičkami. Subaru. Odjistila jsem Glock a začala palbu – rozhodla jsem se, že prostě rozeberu jednoho protivníka po druhým. Náboje se odrážely od vysušený cesty a vířily prach ještě víc, než už kvůli rozpalujícím se gumám vířil předtím.
Prostorem se kromě řevu několika motorů a štěkotu mýho Glocku ozvala i spousta dalších výstřelů, včetně těch přímo za náma. Skutečnost, že jsme to možná lehce koupily už ze začátku, jsem poznala, když se se mnou mercedes zhoupnul, a já skoro vyletěla z okna. Člověk takhle vůči tomuhle sportu najednou získal o dost víc respektu, než by si dokázal představit. Kamila každopádně pokračovala a i pro mě bylo moc pozdě, abych se nechala zastrašit. Zamířila jsem znovu a tentokrát jsem se trefila. Subaru nepatrně zpomalilo, ale hlavně se samovolně sesunulo ke kraji cesty, než nad ním jeho majitel znova získal kontrolu.
Co jinýho dělat s takovou příležitostí, než ji pořádně zneužít. Kamila sešlápla plyn a na rovince jsme se před mou první oběť dostaly raz dva. Stáhla jsem se zpátky, ale okno nechala otevřený. Před náma se rýsovala stále blíž ostrá zatáčka. Pokud jsem správně viděla, právě jsme byly čtvrtý.
„Drž se,“ varovala mě a z vyprávění závodních zážitků svýho táty mi bylo jasný, co přijde. Takže jsem jí poslušně vyhověla.
Když jsem po ní letmo mrkla, všimla jsem si, že jí za volantem v tý rychlosti nesvítily jen oči, ale i tváře a vlastně celý její bytí. Ona tohle musela vážně milovat. Tak nějak jsem jí přestávala věřit, že chce závodit kvůli kariéře a prachům – jenže na víru a nevíru došel čas. Ručička na tachometru ukazovala ke sto dvaceti a my se vehnaly do zatáčky, kterou se Kamila rozhodla urvat bokem. Zaslouženě to s náma trhlo. Tehdy jsem ten náběh dopaminu zacítila i já a kdesi vzadu v mojí hlavě mi došlo, že mi to dneska stačit nebude.
※※
Za zatáčkou jsme se vyrovnaly s Jeepem. Oproti nám ostatním to byl prostě nadupanej kolos, a taky že s károu, se kterou v zatáčce bojoval o první místo, vyhrál. Neskončila na šrot, ale vytlačil ji ven z cesty, a tím pádem hodně výrazně zpomalil a posunul o pár příček pod nás.
Za prvý mě motivovalo, že v další zatáčce skončíme úplně stejně, jestli se ho nezbavíme už teď, a za druhý mě motivovala Kamily nakažlivá energie fanatismu honby za vítězstvím. V tu chvíli jsem vůbec neměla před očima výherní cenu, ale ryzí, animistickou potřebu jim všem nakopat zadky. Prostě vyhrát.
Znova jsem se vyklonila z okna. Jeep to hnal jen o metr nebo dva před náma, a tak nastal čas poměřit síly mezi ním a Glockem. Opakovala jsem ten samý proces, co předtím. Zamířila jsem na levou spodní gumu.
„Prásk!“ zařinčela první rána, ale minula. Nepřestávala jsem. I kdybych se netrefila, dávalo mi smysl, že do další zatáčky ho Kamila předjede. Neměla jsem tušení, jestli náš taxík opravdu byl rychlejší, ale minimálně tak prostě působil.
Palba se zezadu samozřejmě valila i na nás, ale pár minut ve víru závodu mě vůči takový skutečnosti stihlo oploštit. Dokud mi jeden náboj neprosvištěl vedle hlavy a druhej, záhy za tím prvním, neurval kousek látky z mojí kapuci. Bleskovou rychlostí jsem se spolehlivě posadila zpátky na prdel a vyděšeně se otočila na Kamilu.
Byla to typická záhada funkce adrenalinu v lidským těle, ale vůbec jsem necítila strach.
„Chtěj mě zabít,“ vypadlo ze mě.
„Dementi,“ rychle přeskočila očima mezi zpětným zrcátkem a cestou, „to se dalo čekat.“
„Jak jako to se dalo čekat?“ nasrala jsem se, ale kupodivu ne na ni a na reálnou možnost, že znala riziko dnešního závodu, ale utajila mi ho, abych jí pomohla dostat se k výhře.
Než cokoliv řekla, zdrtila pedál do podlahy.
„Ten bohatej parchant, co naplánoval tenhle závod, nechce prachy, chce zábavu,“ zopakovala mojí myšlenku z úplnýho začátku večera, „tak mu tu zábavu udělej ty, než si ji ty mamrdi za náma udělaj z tvojí prostřelený hlavy.“
Po třetí mi dneska došlo, kam jsem se to kurva dostala. Zároveň její slova ale představovaly jediný povzbuzení, který jsem teď potřebovala. Vložila jsem veškerou svou důvěru do zbraně v mojí propocený dlani a do svojí schopnosti podávat výkon pod nátlakem. Vyklonila jsem se z okna a namířila na auto, který se hnalo v těsný blízkosti za náma. Nešlo o nikoho jinýho než o Subaru, který mě svou SPZ vybízelo k odebrání se do řitě i z přední strany. Napřímila jsem paži, zamířila stylem „by voko“ na čelní sklo a začala střílet.
„Ten kardigan byl drahej, čuráci!“ můj křik zněl symfonicky s výstřely Glocku. Nebylo potřeba příliš a na předním skle se roztáhla pavučina. Pravděpodobně používali nějaký druh pancéřování, protože praskliny způsobil až čtvrtý výstřel.
Subaru zpomalilo, ale i přes hodně zkomplikovaný výhled kvůli popraskanýmu sklu pokračovali ti dva uvnitř v jízdě. Naklonila jsem svoje míření o pár čísel níž. Chtěla jsem totiž vidět, jak obstojně se nám budou lepit na zadek s jednou gumou totálně na maděru. Glock se nechával slyšet jednou ránou za druhou.
V tu chvíli se z okna spolujezdce vynořil červenovlasý muž v saku a slunečních brýlích. Nemířil na naše gumy, ale přímo na mě, čímž mi aspoň potvrdil, že dva výstřely svištící kolem mojí hlavy nebyly omylem.
Bylo to ode mě šíleně hloupý, ale měla jsem plán.
※※
Vůbec jsem se jeho přítomností nenechala vykolejit. Dál jsem mířila na jejich gumy, tentokrát jen o něco pozorněji a s větším důrazem na fakt, že úspěch mojí střelby docela spěchal.
„Prásk!“ vystřelila jsem.
Kouř vycházející z gumy jsem stihla zahlédnout jen na opravdu krátkou chvíli, než Subaru chytlo decentní smyk – dost decentní na to, aby se napříč trasou obrátilo horizontálně a zacosplayovalo si jako barikáda pro další auta, ženoucí se vysokou rychlostí kupředu.
Těžko říct, jak to s osazenstvem Subaru skončilo, ale nárazy následujících závoďáků tu zelenou japonskou krásku převrátily na bok.
※※
Bylo o dost jednodušší soustředit se na rozptylování Jeepu, když se mě někdo nesnažil postřelit do zad. Možná by se mi to i povedlo, kdyby nás trasa závodu nehodlala strhnout do další prudký zatáčky. Tentokrát to ale vůbec nevypadalo tak, jak jsem si představovala.
Zasunula jsem se zpět do interiéru Mercedesu. Kamila působila naprosto klidně, až mě ten její klid možná lehce rozrušoval. Usmála se, a bez žádnýho varovaní obdobnýho tomu poslednímu strhla Mercedes mimo trasu. Chytla jsem se madla na dveřích a začala se modlit, abysme se na tom neuježděným terénu nepřevrátili. Techniku „zkrátím si cestu tím, že se úplně vyseru na zatáčku, ve který by mě ten druhej parchant vydrtil ven, a prostě se napojím zpátky až za zatáčkou“ bych čekala od Jeepu, ale ne od týhle kraksny, která se každopádně osvědčovala jako sakra dobrá kraksna.
Asi jsme v tý štěrkovitý hlíně mohly lehce píchnout pár gum, ale když se Kamila napojila zpátky na rovinku k cílový pásce, bylo nám oběma jasný, že tuhle výhru už nám nikdo nevezme. A taky, že nevzal. Ať už na místě spolujezdce v ohromný káře za náma seděl kdokoliv, mušku měl, jak se říkalo, vedle jak ta jedle.
※※
Zaparkovaly jsme pro jistotu mimo závodní trasu a bleskově vypadly z Mercedesu, kdyby se náhodou ještě v někom za náma probudila pomstychtivost a chtěl si to s náma vyřídit nesportovním způsobem. Do cíle kromě nás pomalu začala dojíždět další auta, ale víc jak tři jsme opravdu čekat nemohly. Ne po tom, co jsem ze zelenýho Subaru udělala uprostřed cesty sběrnu šrotu.
Ještě ale nebyl čas oslavovat nebo se začít chvástat svým nováčkovským štěstím.
Na druhý straně cesty stál otylej chlápek v luxusním kožichu s gepardím vzorem. Bílé vlasy stažené do culíku křičely finanční hojností jen o něco málo míň než nablýskaný lakýrky a lesklý, hnědý kožený kalhoty. V pravý ruce držel kufřík. Předpokládala jsem, že právě v něm se nacházelo všechno, co bylo potřeba k rozběhnutí rozšířený reality.
„To je on, ne?“ strčila do mě Kamila.
„Co já vim,“ protáhla jsem si pravačku, která mě z toho střílení docela bolela, ač bych to nikdy nepřiznala nahlas, „ale někoho mi trochu připomíná.“
„Proboha, koho?“ sápala se po další cigaretě, a stejně jako posledně mi znovu nabídla, a já znovu nedokázala říct ne.
„Tátovo šéfa,“ zapálila jsem si, „teda, bývalýho šéfa, chápeš.“
Punkerka se z plných plic zasmála. Bylo jí nějak jedno, že výsměchu mířenýho na zazobance si zazobanec opravdu všiml, a zmateně nás kvůli tomu vydíral pohledem. Kamila se vydala jeho směrem, jako by byl jenom obyčejná bíložravá kořist a ona masožravec, kterej si na ní plánuje smlsnout, nebo ji aspoň traumatizovat do konce života. Nezbývalo mi než držet s touhle holkou, který bylo očividně všechno u prdele, krok.
Nakonec, ta teorie s tátovým šéfem by dávala docela smysl. To on byl přesně ten typ korposráče, kterýho Kamila měla na mysli, když to slovo používala.
Zastavila se před ním,a já lehce v závěsu. Korporátní boss si chtěl s Kamilou podat ruce, ale ona záměrně předstírala, že si onoho gesta vůbec nevšimla. Místo toho ležérně napřáhla ruku a představila mu svoje gesto, který komunikovalo: „Podej kufřík, vole.“ Jestli byl tohle její promyšlený způsob, jak na někoho zapůsobit a vytvořit si jako závodnice jméno, pak jsem týhle subkultuře fakt nerozuměla. Jenže on ji opravdu poslechl. Sice se mu u toho zkroutily rty, jako by právě kousnul do citrónu, ale kufr jí podal. Ona ho záhy předala mně.
Přesto se ale naše konverzace neobešla bez oplzlých keců.
„Jak se vám tady vůbec říká, zlatíčka?“ nechutně si u této proklamace olízl rty a mně žaludek napřed provedl salto, potom přehledný parakotoul a nakonec frontflip.
„Já jsem Kamila, ale co určitě nejsem, je zlatíčko nějakýho korposráče,“ vyplázla na něj otráveně jazyk, přičemž už se skoro měla na odchodu, „a tohle je... jánevim.“
Zaskočeně si mě prohlížela, jelikož jí asi na poslední dobrou seplo, že prozradit moje jméno by nebyl zrovna tah hodný nejostřejší tužky v penále. Úplně vynechala můj obličej, ale pozornost jí ustala na bílým kardiganu, který si ode dneška ponese památku mojí skoro ustřelený hlavy.
„Bílá smrt,“ prohlásila nakonec a pak se tomu zahebila.
„Jo, třeba,“ pokrčila jsem rameny a pak Kamilu následovala v odchodu.
Faux pas jako svině. Ale asi bych si měla zvykat, jestli nechci Kamilu vidět naposledy – a já věděla, že nechci.
※※
„Stejně to nechápu,“ řekla mi, když mě konečně doprovodila až před dům na Břevnově. Pro jistotu jsme sem jely noční sockou, kdyby si někdo usmyslel, že bude naši káru sledovat až do garáže. Byl to její nápad a já jí upřímně věřila, že nepřehání, „k čemu ti to je? Určitě máte ještě ušetřeno dost, abyste si to sehnali, až to za půl roku vyjde oficiálně.“
„Táta má dneska narozeniny, tak jsem mu chtěla sehnat dárek,“ vysvětlila jsem lhostejně. Nebyla to ani lež, ani pravda a já pro Kamilu byla evidentně hodně průhledným exemplářem.
„Ne, hovno, to neni ono,“ zastrčila si ruce do kapes, „kvůli narozeninovýmu dárku bys nezašla tak daleko.“
„Ale jo, je.“
„Ne. Vsadim se, že je v tom něco víc. Dělej, vyklop to, ne?“
„Okay, no,“ zamyslela jsem se nad tím, jak shrnout svojí osobní filosofii o sobě samotný do pár slov, „asi si chci něco, vole, dokázat, já nevim. Asi chci žít. Já jsem prostě víc než jen korporátní dcerka ze soukromých škol, okay? Zlatíčko střežený před zlem světa, bububu. Nejsem já, prostě. A sere mě, že mě tak lidi viděj.“
Kamila na mě spokojeně zamrkala, jako bych právě do detailu vyřkla přesně to, co chtěla slyšet. Dělalo mi to radost a to byl pro mě docela nezvyk. Mohla jsem jenom doufat, že mi nerudnou tváře a moje oči jsou pořád stejně mrtvolný bez špetky třpytu.
„Tak fajn, dobrou noc,“ roztáhla svoje černě namalovaný rty a dala se k odchodu.
„Dobrou.“
Obrátila jsem se ke vstupní bráně na pozemek a začala hledat v hlubinách svých mnoha kapes odemykací čip. Nedokázala jsem si nevšimnout, že se mým nitrem pomalu rozvaluje neznámý, hřejivý pocit. Až mě to dokonce trochu štvalo, ale nedalo se s ním nic dělat. Jednoduše nešel zastavit.
„Hele, kuře?“ zavolala na mě z konce ulice ještě.
„No?“ zaklonila jsem se, abych na ni dohlédla.
„Uvidíme se ještě, že jo?“
„Jo,“ úsměv se poprvý za celou noc vkradl na tvář i mně, „jo, uvidíme.“
Reklama
foto: Midjourney / Zdeněk Strnad, zdroj: Autorský článek
