Není podstatné, jestli do exekuce vlítnete kvůli podvodu, na který vám přišli, jízdě MHD načerno nebo proto, že váš povedený exprotějšek stihnul během manželství nasekat dluhy, o kterých se vám jaksi zapomněl zmínit. Exekutorovi musí být a je jedno, za co ji máte. Má za úkol zastavit tu tepenné, tu „jen“ kapilární finanční krvácení vašich věřitelů, což s sebou nese pramalou míru oblíbenosti. Někdo to ale dělat musí, a co si budem... zadarmo to taky nedělá.
Exekutor Martin Štika ví, co je to výdrž. V profesi, kde se potkává s lidskou zoufalostí i vypočítavostí, a také na trati, kde běhá maratony a zvládá triatlonové závody Ironman. V obojím se hraje o psychickou i fyzickou odolnost, disciplínu a schopnost dotáhnout věci do konce. Jak vypadá práce, která vyžaduje nejen tvrdost, ale i rozvahu a měření všem stejným metrem? A proč je běh tím nejlepším způsobem, jak si vyčistit hlavu? I o tom je náš rozhovor.
Jak se nejčastěji člověk do exekuce dostane? Kolik lidí se do ní dostane z hlouposti nebo neznalosti, kolik lidí balancuje na hranici se zákonem?
Velká část je „z hlouposti“ – nezaplacená pokuta, ignorované dopisy. Pak je tu část lidí, která se do toho dostane kombinací nevědomosti a důvěřivosti. A pak samozřejmě ti, kteří vědomě riskují.
Jaké jsou nejčastější způsoby, kterými se lidé, na něž padla exekuce, snaží vyhýbat placení? Co všechno jsou schopni vymyslet? Jak odklání příjmy, aby „na ně exekutor nemohl“?
Těch možností je skutečně nepřeberně. Přehlášení bydliště na úřad, přepis firmy na strýčka z druhého kolene, práce načerno, faktury na jiné IČO, bankovní účet na přítelkyni… Fantazie některých lidí je opravdu bohatá. A nejvtipnější na tom je, že si obvykle myslí, že jsou první, kdo na to přišel.
Přehlásit bydliště na úřad ale není jen tak, ne? A když zjistíte, že dlužník bydliště „na úřadě“ má, zjišťujete, jestli to není účelové?
Přihlásit si trvalé bydliště na úřad není úplně jednoduché, ale spousta lidí to zkouší – třeba i s falešným potvrzením o ukončení nájmu. Když zjistíme, že má dlužník adresu „na úřadě“, bereme to jako varovný signál.
Ne, nehledáme „práskače“. Ale ptáme se. Vždycky se snažíme oslovit lidi, kteří by k dlužníkovi mohli mít nejblíž.
Z praxe víme, že když si někdo trvalý pobyt na obecní úřad přehlašuje, nejčastěji se dál zdržuje na své předchozí adrese – a tam také začínáme dělat místní šetření. Když nepochodíme, procházíme všechny jeho dosud známé adresy. A většinou někde narazíme na informace, které nás dovedou k tomu, kde se opravdu zdržuje.
Někdy je to detektivka, ale většinou dřív nebo později někdo něco řekne. A když ne exekutorovi, tak třeba sousedovi, který má potřebu to sdílet.
S jakým „nejoriginálnějším“ případem ukrývání majetku jste se setkal?
S dlužníkem, který schoval televizi do vany plné špinavého prádla. Tvrdil, že to je charitativní dar pro kostel. Jiný nám tvrdil, že bydlí u známého, kterého ale nikdy neviděl. Každý den přijde nějaké překvapení. Ale i když je výmluva originální, neznamená to, že funguje.
Nejsou tito lidé tak trochu naivní?
Jsou. Nebo se možná spíš rádi ukolébávají pocitem, že když na něco exekutor nepřijde hned, tak jim to prošlo. Jenže tahle práce je ze 70 procent o informacích. A my si je umíme najít. Naivita je v kombinaci se sebevědomím hodně nebezpečná věc.
Exekutor může vykonat exekuci na každém místě, o kterém se důvodně domnívá, že se tam povinný zdržuje, je to tak?
Ano. Zákon nám to umožňuje – pokud máme důvodné podezření, že se tam povinný skutečně zdržuje. Není to na pocit, ale na základě konkrétních informací.
A co pro laika znamená to slovo „důvodně“?
Jednoduše řečeno máme důkaz nebo informaci, která dává smysl. Může to být svědectví, adresa ve smlouvě, výpis z účtu… něco, co ukazuje, že to není úplně mimo.
Takže i „napráskání“. Práskají lidé na dlužníky?
Ano, a často. Lidé jsou překvapivě ochotní poskytnout informace – bývalí partneři, sousedé, naštvaní kolegové. Exekutor je někdy taková tichá zpovědnice.
Lidé jsou překvapivě ochotní? Znamená to, že exekutor aktivně hledá lidi, kteří by dlužníka mohli chtít „potopit“?
Ne, nehledáme „práskače“. Ale ptáme se. Vždycky se snažíme oslovit lidi, kteří by k dlužníkovi mohli mít nejblíž – sousedy, domovníka, v menších obcích třeba i starostu. Když je to vesnice, obejdeme pár sousedních baráků. V paneláku zkusíme pár bytů. Není to žádné náhodné „Haló, nevíte něco?“, ale cílené zjišťování – ptáme se těch, u kterých je šance, že něco vědí.
Informace si umíme zjistit. Skrývání majetku jako dlouhodobá strategie nefunguje. (foto: se svolením Martina Štiky)
A často se opravdu někdo rozpovídá – ze vzteku, ze škodolibosti, nebo prostě proto, že má konečně příležitost říct, co ví. Typicky třeba: „On tady sice nebydlí, ale každý pátek ho vidím u mámy.“ A to už je stopa.
Takže ano, lidé jsou překvapivě ochotní – a my jen posloucháme a vyhodnocujeme, co dává smysl, a co je jen sousedská pomsta za špatně zaparkované auto.
Jdou exekutoři po takových informacích?
Rozhodně. Máme přístup k databázím, spolupracujeme s úřady a bankami. A když něco smrdí, tak pátráme, dokud to nesedí.
Jaké databáze to jsou, pokud to můžete říci?
Koukáme se jednak do všech databází, na které jsme jako soudní exekutoři napojení – katastr nemovitostí, registr vozidel, databáze zdravotních pojišťoven, registr zaměstnavatelů, bankovní účty, obchodní a živnostenský rejstřík, registr smluv a podobně. Všechno samozřejmě legálně, v rámci pravomocí.
Ale tím to nekončí. Sledujeme i veřejné zdroje – třeba sociální sítě. Tam se někdy dozvíte víc než z úředního výpisu. Dlužník, který oficiálně „nic nemá“, se zároveň na Instagramu chlubí, jak si pořídil novou dodávku nebo právě rekonstruuje dům. No – a to už je pro nás vodítko.
Pak je samozřejmě potřeba všechno ověřit a podložit. Ale škála zdrojů, ze kterých čerpáme, je opravdu široká – od státních registrů až po Facebook.
Jak často je dlužník faktickým vlastníkem majetku účelově přepsaného na „bílé koně“?
Děje se to pořád. Přepsání majetku je jeden z nejoblíbenějších triků. Jenže právně se dá rozklíčovat, kdo je skutečný vlastník. A pak už je to otázka času.
Co hrozí takovému bílému koni, pokud bude dlužník a skutečný vlastník odhalen?
Bílý kůň si často myslí, že je jen „pomocník“. Ale ve chvíli, kdy se prokáže, že šlo o účelové zakrytí skutečného vlastníka, tak přestává být koněm a stává se spoluhráčem – nebo rovnou spolupachatelem.
Je to jako hrát šachy bez krále – může to chvíli vypadat jako strategie, ale stejně to skončí matem.
Hrozí mu nejen civilní žaloby, ale v některých případech i trestní stíhání za pomoc k maření exekuce nebo legalizaci výnosů z trestné činnosti. To není sranda – být bílým koněm dnes už není romantická role v příběhu o vychytralém dlužníkovi. Je to zodpovědnost. A někdy to končí i u soudu.
Má takový bílý kůň šanci se z toho vyvléknout, pokud tedy pochopí, že byl jen naivní a někomu posloužil jako užitečný idiot?
Není to beznadějné, ale platí jedno pravidlo: čím dřív začne bílý kůň mluvit, tím líp. Pokud si někdo uvědomí, že byl do celé věci zatažen – třeba z důvěřivosti, ze zamilovanosti, nebo prostě z naivity – pořád má šanci z toho vycouvat. Ale nesmí mlčet.
Měl by co nejdřív vyhledat právní pomoc a hlavně – začít spolupracovat. Vysvětlit svou roli, říct pravdu, přiznat, co podepsal a proč. Soudy i soudní exekutoři většinou poznají rozdíl mezi „naivním pomocníkem“ a vědomým spoluhráčem.
Nejhorší scénář je, když takový člověk dál hraje mrtvého brouka, protože pak už to opravdu vypadá, že v tom jede vědomě. Přitom často stačí jedna dobře načasovaná pravda, aby se celý příběh přehodnotil.
K čemu všemu má vlastně exekutor pravomoc?
Můžeme obstavit účet, mzdu, podíl ve firmě, prodat nemovitost, provést mobiliární exekuci. Ale vždy na základě zákona a rozhodnutí soudu. Nejsme kovbojové.
Co když se dlužník rozhodne pro kovbojskou cestu a pracuje načerno, bydlí bez smlouvy, nemá bankovní účet... projde mu to?
Krátkodobě možná. Dlouhodobě ne. Takový dlužník si sám nastavuje past – ve chvíli, kdy něco zdědí, změní práci nebo vztah, začne po něm zůstávat stopa. A exekuce nikam nemizí – jen čeká.
Navíc někdo, kdo „neexistuje na papíře“, má v reálném světě dost těžký život. Nemůže mít účet, nemůže si nic pořídit, nikdo mu nic nepůjčí. Je to jako hrát šachy bez krále – může to chvíli vypadat jako strategie, ale stejně to skončí matem.
Lze postihnout majetek účelově přepsaný na jiné osoby?
Ano, ale není to lusknutím prstu. Pokud máme podezření, že byl majetek převeden jen proto, aby se vyhnul exekuci, můžeme na to reagovat – ale musí pro to být důkaz. A když takové důkazy máme, předáme je věřiteli. Ten se pak může u soudu domáhat neúčinnosti právního úkonu – tedy zpochybnit převod majetku jako fiktivní.
Je to právně složitější proces, není to automatické. Ale když exekutor opravdu hodně poslouchá, dohledává, skládá indicie a najde spojitosti, může dát věřiteli do ruky klíčové informace. A pak už je to na něm – zda podá žalobu a půjde po tom dál.
Takže šance tady je. Ale je to běh na delší trať, ne rychlý sprint.
Myslíte si, že na práci exekutora musí být člověk „vybaven“? Co si budeme povídat, ale určitě to není nejoblíbenější povolání. Jak jste na tom s empatií? To byste asi daleko nedošel, že?
Tuhle práci nemůže dělat někdo, kdo se snadno složí. Ale taky ji nemůže dělat někdo bez empatie. Je to balanc, být důsledný, ale ne bezcitný. A hlavně: být připraven, že vás nebudou milovat.
Bylo vám někdy někoho skutečně líto?
Ano. Pamatuju si maminku s dětmi, která ručila bývalému partnerovi. On zmizel, ona to odnesla. Nebyl v tom podvod, jen nešťastná důvěra. V tu chvíli to s vámi něco udělá. Ale zákon vám nedává prostor pro emoce.
Jen vy, tělo a trasa. Bez kompromisů. (foto: se svolením Martina Štiky)
Jak je to s malými versus velkými exekucemi? Je možné mít exekuci i za jízdu načerno, ale samozřejmě i za velké daňové podvody. Děláte v tom rozdíly?
Právně ne – exekuce je exekuce. Ale lidsky samozřejmě vnímáte rozdíl mezi pokutou za tramvaj a machinacemi za miliony. My nerozlišujeme podle výše dluhu, ale podle toho, co je zákonně vykonatelné.
Jsou mezi exekutory nějaké „kasty“ – jako někdo dělá velké ryby, jiný naopak jen ty malé případy?
Každý exekutor může vykonávat všechny druhy exekucí. Rozdíl je spíš ve zkušenostech a přístupu.
Jak vy osobně svou práci vidíte? A bavíte někdy historkami své kamarády? Mít totiž za kámoše exekutora může pomoct, anebo ne?
Historky si většinou nechávám pro sebe. Tohle není práce, kterou vytáhnete u piva, abyste rozproudil zábavu. Ale když se někdo zeptá, co dělám, většinou následuje ticho. A pak: „Hele, a co když…“ No, a jsem zpátky v práci.
Co dělat, když na člověka padne exekuce, má nějakou šanci to změnit, zvrátit, dá se mu ulevit, když skutečně splácet nemůže? Co byste poradil běžnému Janu Novákovi z Dolní Lhoty, když dostal exekuci za zanedbání daňové povinnosti?
Hlavně začít komunikovat. Mlčení je smrt. Většinou se dá domluvit splátkový kalendář, hledat řešení. Ne každý má na všechno hned, ale důležitá je vůle. Dělat mrtvého brouka je to nejhorší.
V jednom z rozhovorů jste řekl, že bez vás exekutorů by náš právní stát nefungoval. To je skoro, jako že jste hrdý na to, co děláte, ale jak je to s etikou? Určitě potkáte spoustu vyčůránků, ale i lidí, kteří jsou fakt zoufalí. Co pak?
Etika je každodenní součást téhle práce. Musíte si v sobě nastavit hranice – nebýt robot, ale ani spasitel. Jsou lidé, kteří lžou a kličkují, a jsou lidé, kteří prostě jen prohráli životní souboj. V obou případech ale musím jednat v rámci zákona.
Jaký je rozdíl mezi soukromým a právním exekutorem?
V Česku máme jen soudní exekutory, kteří jsou podnikateli. Nejsme ale soukromá bezpečnostní nebo vymáhací služba. Jsme právní profese – výkon práva nuceným vymáháním vykonatelných rozhodnutí. Všechno, co děláme, musí mít oporu v zákoně.
Každopádně to asi není jednoduchá profese. Co vám pomáhá nezbláznit se? Jak vypadá vaše psychohygiena?
Mým únikem je pohyb. Běhám, plavu, jezdím na kole – účastním se Ironmana nebo maratonů. Tam jste jen vy, tělo a trasa. Bez výmluv, bez triků. Je to pravý opak toho, co zažívám při exekucích, ale možná právě proto se to krásně doplňuje. Díky sportu držím hlavu nad vodou, doslova i obrazně.
Díky za rozhovor.
Související…
Reklama
