Když se řekne „nový začátek“, většina z nás si představí něco pozitivního. Novou práci, narození miminka nebo postavení vysněného domu. Pro influencerku Zdenku Stankovičovou, vystupující pod přezdívkou Tajred Witch, bylo však novým začátkem něco, co by pro velkou spoustu z nás bylo definitivním koncem. Ve svých 18 letech odešla z domu a dalších sedm let strávila v Itálii na ulici vybíráním odpadkových košů a žebráním.
Několik let jste žila na ulici v Itálii. Co vás k tomu vedlo?
Nikdy jsem nežila úplně spořádaný život a udělala jsem spoustu špatných rozhodnutí. A jedním z nich bylo jít do herny, kde jsem prohrála celou svou výplatu. Když jsem seděla na čerstvém vzduchu, bez peněz a naděje, že zaplatím účty, uvědomila jsem si, že tady nežiji úplně nejlepší život. A tak jsem odešla. V kapse jsem měla asi 40 euro, které jsem utratila dřív, než jsem do Itálie vůbec dorazila. Spousta lidí si myslí, že jsem takhle musela žít. Není tomu tak. Já byla na ulici dobrovolně. Takový život jsem si zvolila.
První člověk, který vám poskytl přístřešek, byl alkoholik Jarda. Povíte nám o něm něco více?
Jardu jsme s přítelem potkali ve městě Formia, které se nachází mezi Neapolí a Římem. Jarda byl Čech, vysokoškolsky vzdělaný člověk a mistr Evropy v šachu. Všude s sebou nosil batoh, ve kterém měl diplom z vysoké školy, šachové ocenění, deku a víno. Nic víc. Nikdy mi neřekl, proč se ocitl na ulici, ale předpokládám, že velkou roli v tom sehrál alkohol, protože byl opravdu těžký alkoholik. Pil levné víno, pil ho hodně a pil pořád. Byl už v takovém stádiu, že měl problém udržet moč a stolici, takže nás ráno vždy budil zápach jeho výkalů.
Nebylo jednoduché s ním žít, ale i přesto jsme za něj byli vděční. Nebyl to zlý člověk, jen ho alkohol strašně ubíjel. Žili jsme s ním asi 4 měsíce ve starém altánku, který byl součástí opuštěného baru na pláži. Jednoho rána za ním přišli dva Češi, kterým Jarda dlužil peníze. Přišli si pro výpalné. Dala jsem se s nimi do řeči a oni nám nabídli, ať s nimi odejdeme do Neapole, že nám ukážou lepší styl života na ulici. A protože Jardův zápach pomalu začínal přecházet i na mě, hned druhý den ráno jsme odešli. Po našem odchodu začal i Jarda směřovat na sever, protože toužil ještě jednou vidět svou mámu. Ale to se mu nepodařilo. Zastavil se v Bolzanu, kde našel v koši výherní los na pár desítek eur. A to se mu stalo osudným. Zemřel v důsledku rány do hlavy, kterou mu způsobil jeho kamarád, aby výherní los získal. A přestože byli svědci, kteří tuto historku potvrdili, byl případ uzavřen jako nehoda. Když jste na ulici, nikdo po příčině vaší smrti příliš nepátrá. Život na ulici zkrátka umí být hodně nevyzpytatelný a v podstatě žijete ze dne na den.
Když jste se přesunula do Neapole, naučila jste se žebrat. Jak takové žebrání probíhá a kolik se jím dá vydělat?
Naučil mě to jeden z těch mužů, kteří tehdy přišli za Jardou. Naučil mě základní italské věty, které fungují na lidi, aby vám dali peníze. Protože pokud jenom sedíte a máte před sebou klobouk, vyděláte o polovinu méně. Ženy většinou vydělají víc než muži, pokud máte psa, vyděláte ještě víc. A pokud jste žena se psem, který má štěňata, je to zlatý důl. Několikrát mi byly nabízeny i peníze za sex, ale vždy jsem odmítla. Jednak jsem měla přítele, a také jsem se straně bála, že mě prodají na orgány či k prostituci, což je ve městech jižně od Neapole poměrně běžné. Radši jsem kradla jídlo, než abych se uchýlila k prostituci.
Potkan mě kousl přesně na to samé místo, jako večer předtím přítele. Takže bylo jasno. Bude ze mě Minnie. Ráno se proměníme v Disneyland.
Pokud se vrátím k tomu žebrání, tak já si za hodinu vydělala přibližně 10 euro. Byla jsem ovšem strašně líná a po hodině jsem odcházela pryč. Kdybych žebrala osmihodinovou pracovní dobu, bylo reálné si vydělat 100–200 euro. Záleží na štěstí a počasí. Nejvíce se vydělává v neděli po obědě, během pracovního týdne je nejvýdělečnější žebrat ráno u metra, když chodí lidé do práce. Později už jsem měla „své lidi“, kteří mě znali, a házeli mi peníze denně. Seznámila jsem se například s paní, která mi každý týden dávala 20 euro. Občas jsem si vydělávala i malováním. Malovala jsem obrázky Ježíše a Panenky Marie a dostávala za ně 20 až 50 euro. Ale bylo to pro mě trápení, protože mě nebaví malovat tváře a nejsem věřící. Proto se mi tyto motivy malovaly velmi těžce, přestože malování miluji. Teď jsem si dokonce založila vlastní ateliér, kde budu od letních prázdnin učit malování děti.
Občas jsme dělali i kolektivní collety (žebrání, pozn. red.). Vždy jsem si pustila hudbu do sluchátek, měla zavřené oči a bosky tancovala s diabolem. Jmenovalo se to „giro“ a brali jsme to jako výlet. Bylo nám jedno, kolik nám lidé dají peněz. Z těch se pak nejprve kupovalo jídlo pro psy, pak jídlo a voda pro ženy, a nakonec jídlo pro muže a alkohol. Když někdo fetoval, musel si na to peníze vyžebrat sám. Jediné, na co se skládalo, bylo na hašiš nebo trávu, ale to nikdy nebyl můj šálek kávy.
Skutečně je prodej lidí na orgány a k prostituci v Itálii tak běžný?
Na Sicílii je zvykem, že Afričanky přijdou do Itálie, a musí provozovat 6 let prostituci, aby dostaly občanství od mafie. Naprosto běžná je i prostituce v opuštěných budovách, kde chodí muži, kteří mají úchylky na děti nebo jiné zvláštní požadavky, které běžné prostitutky nejsou ochotné plnit. Většinou tam prostituci provozují ženy z ulice, které jsou uneseny, a nikdo je nehledá. Po únosu vás přivážou a pravidelně dopují heroinem, aby se vám vytvořila závislost. Poté už ani nemáte nutkání odejít, protože heroin prostě potřebujete. A hlavně vás tam drží strach.
V Neapoli se kriminalita také příliš neřeší, protože se policisté bojí o své rodiny. Je tam čtvrť jménem Secondigliano, kde se natáčel i seriál Gomora. Ovšem to, co bylo prezentováno v seriálu, je jen zlomek toho, co se tam skutečně děje. Jsou tam klasická prodejní okénka a v každém seženete něco jiného – kokain, heroin, prostitutky i zbraně. Je to opravdu organizované a všichni o tom vědí. Dělají se samozřejmě i zátahy, ale většinou přijedou policisté z Milana, vezmou pár lidí a tím to končí. A takto to funguje už desítky let.
Na co jste použila vyžebrané peníze?
Určitě na jídlo. I přestože jsme byli na ulici, tak si přítel hodně zakládal na tom, aby měl každý den maso. Já jsem zase chtěla mít ovoce a prosciutto. Dále šly peníze na tabák, přítel si kupoval piva, já sladkosti. Na Sicílii jsme kupovali ještě svíčky, protože jsme tam neměli elektřinu. Oblečení jsem si nekupovala vůbec, za těch 7 let na ulici jsem si koupila asi 2 podprsenky, nějaké spodní prádlo a jedny boty. Jinak jsem našla všechno v koši. Byla jsem na to expert, strašně mě to bavilo. Oblečení dávají Italové separovaně od ostatního odpadu. Je vždy pěkné, čisté, vyprané a poskládané. Měla jsem vytipované koše, kde jsem pravidelně nacházela značky jako Armani a Versace. Některé to oblečení mám dodnes.
Říkala jste, že na Sicílii jste neměli elektřinu. Na jiných squatech jste tedy elektřinu měli?
V Neapoli jsme měli elektriku načerno nataženou z lampy, takže když se večer lampy rozsvítily, tak nám elektrika šla a ráno, když se zhasly, tak nešla. Z toho důvodu jsem měla taky dost přehozený režim, protože ve chvíli, kdy jsem dostala do ruky telefon, jsem dost žila na internetu.
„Bezdomovectví“ znamená pro většinu lidí konec života. Pro vás to byl ovšem začátek a doba, na kterou máte ty nejhezčí vzpomínky. A ty úplně nejlepší jste prožila v Neapoli. Podělíte se s námi o nějakou z nich?
V Neapoli jsem zažila spoustu věcí, které může většina lidí vnímat negativně, ale já na ně s úsměvem vzpomínám. Třeba když mě kousl potkan do tváře. Tehdy jsem bydlela pod schody v jedné malé místnosti. Hodně tam zatékalo, bylo tam vlhko, a hlavně tam byli potkani. Spousta potkanů. Jednou v noci se přítel vzbudil s tím, že ho něco kouslo. Zapálila jsem svíčku a všimla si, že mu ze špičky nosu teče krev. Hned mi došlo, že to byl potkan.
Celý druhý den jsem se mu smála. Říkala jsem mu, že když se Spiderman proměnil po kousnutí v pavouka, tak on se o půlnoci promění v Mickeyho Mouse. Karma mě ovšem doběhla a v noci mě potkan kousl taky. Ale jelikož jsem v sobě měla metadon, kterým jsem zapila rivotril, nebyla jsem úplně při vědomí. Jen si vzpomínám, že jsem měla potkana zakousnutého v nose, držela ho v ruce a on strašně pištěl. Druhou rukou jsem si zatím roztírala krev po celém obličeji až ke krku. Potkan mě kousl přesně na to samé místo jako večer předtím přítele. Takže bylo jasno. Bude ze mě Minnie. Ráno se proměníme v Disneyland.
Jaká města jste prošla a ve kterém se vám líbilo nejvíc?
Prošla jsem celou Italii po východním pobřeží až po Sicílii, takže jsem přešla Tarvisio, Udine, Torino, Miláno a Benátky – tam jsem se ztratila. Bylo to první město, kde jsme vystoupili, protože jsme měli hlad. V kapse jsem měla asi dva centy, chtěla jsem proto ukrást sýr. To se mi samozřejmě nepovedlo, hned mě chytili. Zkoušeli jsme tedy něco vyžebrat, ale jelikož jsme ještě neuměli jazyk, bylo pro nás obtížné i poprosit o vodu. Tak jsme jenom kráčeli dál netušíce, kam jdeme, a najednou začala přicházet bouřka. Já byla jen v kraťasech a crop topu, nohy plné puchýřů a bez bot. Snažili jsme se najít nějaké místo, kde se ukryjeme, a jak jsme tak kráčeli mezi domky, všimli jsme si na parapetu pekáče přikrytého utěrkou. Já už jsem šilhala hlady a představovala si výborný nedělní oběd nebo nějaký koláč. Když jsme utěrku odkryli, našli jsme tam syrové brambory a cibuli. Já cibuli nenávidím. Přítel si ji tedy vzal, jedl ji jako jablko a já snědla ty syrové brambory, na které jsem pak dostala alergickou reakci a otekla mi celá ústa. V Benátkách je voda v podstatě kanál, je tak špinavá, že bych si tam dnes nenamočila ani nohy, ale tehdy jsem si tou vodou vyplachovala pusu. No jo, priority se časem mění. Potom začalo pršet, a tak jsme se schovali pod kovové schody na staveništi a přikryli se igelitem. Byla jsem tak unavená, že jsem do pěti minut usnula. A věřte mi, že ten strach, který jsem cítila, když jsem se ráno probudila v potoku vody zabalená v igelitu, bych nepřála zažít nikomu. Od té doby Benátky moc nemusím.
Ve stejný okamžik si Piginy zavěšené na hácích všimla i veganka ze sousedního útulku. Z ničeho nic začala hystericky křičet, že jsme vrazi, a házet po mně granule a kamení.
Dalším městem byla třeba Formia, kde jsme žili s Jardou, Řím nebo Minturno-Scauri. Tam jsme žili s jedním Polákem, který zemřel, protože si nechal za 100 euro vyoperovat štítnou žlázu od mafie. Byl to schizofrenik a míval halucinace, že ho přišli navštívit čerti, a ti ho nabádali, aby zabíjel lidi. Bylo to celkem náročné. Z Minturno-Scauri jsme odešli do Civitavecchiy. To je moc krásné město, kde jsme poznali jednoho muže, který žil nějakou dobu v Čechách, kde vařil pervitin. Měl nějaké problémy se zákonem, tak utekl do Itálie, kde se před zákonem skrývá spousta lidí. Když jsem se pohádala s přítelem, tak mi nabídl přespání, které jsem si ovšem měla sexuálně odpracovat. Utekla jsem od něj na Scala di Montesanto, kde jsem měla squat. Dále jsem navštívila města jako Sapri, Salerno nebo Sicílie, kde jsem měla i prase.
Jak jste k tomu praseti přišla?
Já miluju zvířata a celý život jsem si přála maličké prasátko. A jeden náš kamarád mi slíbil, že mi prase sežene. Byla jsem úplně nadšená, připravila jsem si takový maličký obojek, protože jsem čekala mini prasátko, a on mi donesl padesátikilovou svini. Pojmenovala jsem ji Pigina. Žila si u nás jako v ráji. Tehdy jsem žila ve starém masokombinátu, kde byla spousta prostoru, tak jsem jí udělala chlívek. Měla tam dřevo, bahno, písek, piliny – měla všechno. Byla skvělá, ale jediné, co dělala, bylo, že jedla. A samozřejmě i rostla. Za měsíc už vážila přes 100 kilogramů. Všichni mi říkali, že by bylo fajn se Piginy zbavit, jenže já měla v hlavě jenom to prase. Všechny peníze, které jsme vyžebrali, šly na Piginu. Po večerech jsem chodila vybírat koše a hledala jídlo jen pro ni a začala jsem chodit na zeleninové trhy žebrat o zeleninu. Už nám to přerůstalo přes hlavu, neměli jsme peníze na jídlo pro nás a Pigina byla pořád hladová. Navíc jsme ji rozmazlili, takže chtěla jenom zeleninu, těstoviny, prostě cokoliv kromě jídla určeného pro prase.
Ve squatu s námi bydlel jeden člověk, který věděl, jak humánně porazit prase a jak ho rozporcovat. Tak jsem se rozhodla, že se s Piginou rozloučíme. Vedle nás byly sociální byty a v nich bydlel Horácio. Když kamarád Piginu zabil, šli jsme za ním a ze slušnosti mu donesli první maso. Mrazák jsme neměli, tak jsme se chtěli podělit a zbytek zabalit do sáčků a zakopat do země jako psi. Maso si vzal a nejspíš jako poděkování na nás zavolal policii a nahlásil, že jsme prase nelegálně zabili. Aby toho nebylo málo, ve stejný okamžik si Piginy zavěšené na hácích všimla i veganka ze sousedního útulku. Z ničeho nic začala hystericky křičet. Nevěděla jsem, co se stalo, proto jsem za ní přiběhla, zda nepotřebuje pomoct. Ona na mě začala křičet, že jsme vrazi, a házet po mně granule a kamení. A zavolala novináře. Během chvíle přijel policista a Horácio si vyslechl spoustu nadávek, že ho odvolal od nedělního rodinného oběda kvůli jednomu praseti. A samozřejmě přijeli i novináři. Začali vše fotit a my skončili v novinách a prase nám zabavili, nechali nám jednu kýtu. Druhý den se na nás z novin usmíval zajímavý titulek: „Týrali prase, které nelidsky zavraždili kladivem.“ A ve městě se proti nám strhla taková vlna šikany, že jsem z něj musela odejít.
Jak jste po Itálii cestovali?
S přítelem jsme v podstatě celou Itálii projeli na černo vlakem. Za celou tu dobu jsem si lístek koupila pouze jednou. Od mé první pokuty už uplynulo 14 let a pořád mi domů nic nepřišlo, takže se to celkem vyplatilo. Bylo to dobrodružné, sedli jsme na vlak a nevěděli jsme, kde nás revizor vyhodí. Občas jsme museli vystoupit na tak překrásných místech, že jsem byla šťastná, že nás vyhodil. Benátky a Milano zná každý, ale ta malá městečka jsou opravdu překrásná. Často tam mívají zajímavou historii, všechna jsou velmi stará a každé jedno z nich má nějaké své tradice. Dělají tam sýry – třeba domácí mozzarellu, nebo prosciutto. To je k nezaplacení. U nás je mozzarella plná vody, ale když v Itálii rozkrojíte tu velkou kouli, tak z ní teče mléko – to je něco strašně lahodného.
Na jakých nejpodivnějších místech jste spala?
Než jsme začali squatovat v opuštěných budovách, spávala jsem především na plážích. Spala jsem i v metru, v jeskyni, v parku nebo v opuštěném pětihvězdičkovém hotelu v Messině. V tomto období jsem přestala užívat metadon, nemohla jsem tedy spát, a už ve 4 hodiny ráno jsem proto sedávala na terase a sledovala, jak vychází slunce. Byla to nádhera. Jenom tak sedět v nejvyšším podlaží překrásného hotelu, koukat na oceán a zamýšlet se nad životem, který žiju.
Ve městě Avellino jsem spávala v hotelu pro psy u jedné Italky závislé na heroinu. Tam jsem se seznámila s psychicky narušeným Dánem, obviněným ze znásilnění, který žil hodně zvláštní způsob života. Na čele měl vytetované dvě africké ženy a dvě palmy, podporoval teorii, že Země je placatá, chodil nahý, skákal po stromech a všude maloval penisy a vagíny. Pobíral poměrně velký důchod, okolo 2 000 eur měsíčně, a ten šel celý do zvířat. Pořídil si slepice, kachny, kozy a prasata a pokaždé, když se přesouval na jiné místo, vždy to bylo s celým zástupem zvířat. Jednou se dokonce vypravil do Čech, aby mi přinesl dárek. Z Českých Budějovic až na Sicílii šel pěšky, nohy měl úplně krvavé a přinesl mi dle jeho slov něco typicky českého – mrtvého sokola, kterého našel v Budějovicích u silnice. Nejhorší na tom je, že dárek od takto vyšinutého člověka prostě nemůžete odmítnout. Takže jsem mu jen řekla: „Velmi pěkný dárek, děkuji, Marco.“
Reklama
foto: se svolením Zdenky Stankovičové, zdroj: Autorský článek
