Jde to se mnou z kopce, zapomněla jsem vlastní dítě ve školce. Mám se bát?

Jdu do pokoje a v tu chvíli nevím, co jsem chtěla. Na denní bázi hledám brýle, mobil, peněženku a výzva je, když se k brýlím na dálku přidají i brýle na blízko. Jedny z nich se pravidelně nacházejí mimo můj kognitivní dosah. Na alzheimera je možná ještě moc brzy, tak co se děje?

Zapomínání mě provází celý život, ale po narození dcery povýšilo na další level. Jednoho dne dorazím domů s pocitem, že mi něco chybí. Kontroluji kabelku, peněženku... všechno mám. Za chvíli mi dochází, že mi chybí dítě, které jsem po cestě z práce zapomněla ve školce.

Jiný den ráno vyjdu před dům a hledám auto. Na svém parkovacím místě není, prohledávám i ulice okolo, nikde nic. Zmocnila se mě stejná panika, jako když jsem v dětství psala písemku z matematiky, a volám na policii ČR, abych nahlásila krádež. Možná už tušíte pointu. Ano, auto jsem předchozí den zapomněla v obchodním domě. V klidu jsem si nakoupila a odjela domů autobusem. Poníženě opět volám na policii, že jsem nejspíš dementní, nicméně oznámení beru zpět, auto ukradené není.

Situací, kdy stojím v kuchyni nebo v chodbě a nevím proč, je nepočítaně, a i když si všechno píšu do diáře, stejně se do něj zapomenu podívat. Připisuji to tomu, že jakožto pracující matka mám přetížený systém a mozek se svými výpadky brání, aby se definitivně usmažil.

Mozek aktivně zapomíná. Není to selhání, ale obranný mechanismus.

Podle průzkumu vykonají matky denně průměrně 150–160 různých úkolů, souvisejících s péčí o rodinu. Průměrná matka tak pracuje přibližně 98 hodin týdně, což odpovídá práci na 2,5 plného úvazku. Den začíná po šesté hodině ráno a končí v půl deváté večer, mezitím se vaří, uklízí, obléká, pomáhá se s hygienou, chodí se s dětmi k lékaři, plánuje se veškerá logistika ohledně kroužků a zajišťuje se rozvoz, nakupuje se, řeší se emoční problémy dětí a takto bychom mohli pokračovat do nekonečna.

Psychologové radí, že pro správný životní balanc bychom měli mít osm hodin na spánek, osm hodin zabere práce a zbylých osm hodin volno pro odpočinek a zábavu. Když jsem to četla, tak jsem se upřímně a od srdce zasmála jako už dlouho ne. Pokud vám rodiči zůstane denně hodina času na sebe, můžete si gratulovat.

Zapomínání nás chrání

Podobně třeba manažer, který denně řeší desítky schůzek, rozhodnutí a telefonátů. Po náročném dni zjistí, že si nevzpomíná, kam dal klíče od auta, a večer už vůbec neví, co měl k obědu, ani jak se jmenuje. Ne proto, že by měl špatnou paměť, ale protože se jeho mozek brání zahlcení.

Mozek totiž aktivně zapomíná – není to selhání, ale ochranný mechanismus. Pokud bychom si pamatovali úplně všechno, naše mysl by se utopila v nepodstatných detailech. Zapomínání nám pomáhá soustředit se na to podstatné.

„Význam zapomínání je pro vědu poměrně nový koncept. Ještě před deseti lety bylo ,normální‘ zapomínání, na rozdíl od toho ,patologického‘, ke kterému dochází v důsledku rozvoje stavů souvisejících se stárnutím, považováno za pasivní proces, který neslouží žádnému užitečnému účelu. Nové poznatky ale ukazují na aktivní mechanismus v mozku, který nám pomáhá odstraňovat nepotřebné informace, abychom si mohli uchovat ty nejdůležitější pro dlouhodobé uložení,“ vysvětluje Mario Small, profesor neurologie na Kolumbijské univerzitě.

Čtyři jezdci zapomínání

Výpadky nezpůsobuje jenom přetížení, ale i starosti, což jde často ruku v ruce. Stres, úzkost, deprese a nedostatek spánku – to jsou čtyři jezdci paměťové apokalypsy.

Deprese je podle výzkumu spojená pouze se ztrátou krátkodobé paměti. Nemá vliv na jiné její typy, jako je dlouhodobá nebo procedurální paměť, která řídí motorické dovednosti. Budete si sice stále pamatovat jméno svého psa i kde jste byli na dovolené, ale dát dohromady drobné úkony všedního dne už pro vás může být problém. V takovou chvíli pomůže terapie a antidepresiva. A hormon serotonin, jehož nerovnováhu v mozku antidepresiva upravují, nejen ovlivňuje náladu, ale zlepšuje i funkci mozkových buněk, a tím pádem i paměť.

Od doby depresi a úzkosti s tím mam problém, nicméně jsem s tim dala maturitu🥹 ale neřeknu ti příjmení nikoho z kolegyň ve školce, jen ředitelky.
— Klari Netka (@NetkaKlari) March 26, 2025

A problémy s pamětí jdou často ruku v ruce s poruchami soustředění. Vzhledem k tomu, jak rychle mozek s ADHD přesouvá pozornost z jedné myšlenky na druhou, může být náročné soustředit se na zachycení, uspořádání a vtisknutí informací. Člověk s poruchou pozornosti má potíže si zapamatovat data narozenin a výročí, ztrácí důležité věci nebo mu unikají termíny důležitých schůzek. Podle výzkumu je jí negativně ovlivněna operační paměť, kde lovíme krátkodobě uložené informace.

Lidé s ADHD by se proto měli vyhnout multitaskingu. Toho bychom se měli vyvarovat všichni, protože to není nic, co by našemu nervovému systému svědčilo, a snad už je minulostí doba, kdy bylo smyslem života nechat se zavalit úkoly a udřít se korporátu. Odborníci doporučují rozdělit si větší úkoly na menší části, a ty plnit postupně.

Musíme zapomenout, abychom odpustili

Rozchod nebo smrt milovaného člověka. Nic netrhá člověku srdce víc, než když někoho ztratí. Ano, život je pomalým ztrácením toho, co milujeme. A asi jste mnohokrát slyšeli útěchu od okolí, že „vše zahojí čas“. Mozek má zájem na tom, aby nám v životě bylo dobře, a používá zapomínání jako milosrdný nástroj k přežití. Protože v hluboké bolesti se dlouhodobě žít nedá.

„Musíme prožít mnoho a mnoho dní na světě bez manžela či manželky, dítěte nebo nejlepšího přítele, aby si mozek vytvořil nová spojení a nové chápání toho, co znamená být bez této osoby,“ říká psycholožka Mary-Frances O'Connorová.

Mozek zpracovává smutek a trauma přes složitou souhru paměti a emocí, zejména v hipokampu a amygdale. Hipokampus ukládá vzpomínky, zatímco amygdala jim dává citový náboj, proto si rozchod nebo smrt blízkého pamatujeme tak živě a bolestně. Při ztrátě milované osoby se nejprve aktivuje akutní stresová reakce, která zvyšuje produkci kortizolu. Ten sice zpočátku bolest zesiluje, ale postupně spouští proces zvaný neuroplasticita, což je schopnost mozku přizpůsobit se a přeorganizovat své spoje. Jak čas běží, mozek oslabuje synaptické vazby, spojené s bolestnými vzpomínkami, čímž je „přepisuje“ nebo nechává vyblednout.

Zapomínání nám pomáhá i v dalších oblastech života. Pokud vám někdo ublížil a po čase jste mu odpustili, je to skvělá zpráva. Tady platí rčení, „abychom mohli odpustit, musíme zapomenout“. „Například většina manželských neshod pochází z neschopnosti zapomenout,“ vysvětluje Mario Small. Čím více se zabýváme zraňující vzpomínkou, tím silnější jsou neuronální spojení kolem ní. A opačně, čím méně se budeme křivdou v mysli zabývat, tím rychleji budou příslušné paměťové stopy oslabovat a dříve se zbavíme pocitů hořkosti.