„O rodičovských přešlapech a omylech toho vím hodně. Moje děti by mohly vyprávět... A také vyprávějí. Minimálně moje už dospělá nejstarší dcera, která prošla duševním onemocněním, chodí do škol za dospívajícími, sdílí s nimi svůj příběh a pomáhá jim pochopit, co se jim v životě děje,“ říká úvodem Hana Müllerová, zakladatelka komunitní organizace pro rodiče s dětmi Baby Office.
Hanka je maminkou tří děti, které jsou od sebe věkově poměrně daleko. Když bylo její dceři 11 let, narodila se druhá dcera. A tehdy založila organizaci Baby Office, protože toužila pracovat a nebýt pouze na rodičovské. Baby Office splňoval to, co maminky malých dětí toužící pracovat potřebovaly. Jednalo se totiž o coworking s miniškolkou. A tento projekt funguje dodnes, i když už trochu jinak. „V současnosti pečujeme o děti ve firmách, zajišťujeme dětské koutky na akcích a pořádáme rodinné dny,“ upřesňuje Hanka.
Hana se postupně přes marketing a business vrátila k tomu, co ji zpočátku příliš nenaplňovalo. A to je rozvoj dětí. „Přijde mi fascinující, co všechno jsou děti schopné se naučit ve velmi mladém věku, jak jsou všechny na něco talentované a jak je důležitý rozvoj jejich potenciálu,“ upřesňuje.
Hanko, jak vnímáte výchovu dětí v současné době? Je podle vás lepší taková ta liberální výchova, nebo nastavit určité hranice?
Řekla bych, že při výchově je nejdůležitější autenticita rodičů. Rodiče musí být pro své děti čitelní a předvídatelní. Odborníci se shodují, že pro rozvoj dětí je klíčový pocit bezpečí, přijetí a lásky. Pokud se dítě cítí ohroženo, nemůže se pouštět do objevování světa, které je pro něj stejně přirozené a důležité jako hra. S tím úzce souvisí i téma hranic. Hranice děti potřebují právě proto, aby měly pocit bezpečí. Můžete klidně preferovat liberální výchovu, ale musíte jako rodič nastavit laskavé mantinely, přes které dítě kvůli svému bezpečí nepustíte. Každý si musí najít svůj styl, na kterém se shodnou oba rodiče a který bude respektovat osobnost dítěte i svou vlastní.
Proč my jako rodiče tak často přebíráme vzorce po našich rodičích a děláme ty samé chyby?
Vzorce chování i myšlení vstřebáváme v dětství, postupně je automatizujeme, stanou se součástí naší identity, takže si je vůbec neuvědomujeme. Náš mozek pak preferuje ty cesty a vzorce, které má naučené, protože to šetří energii.
Reklama
Často máme k dispozici pouze jeden model chování, který jsme zažili jako děti. Máme tedy omezený repertoár strategií. Bez vědomého úsilí naučit se nové vzorce zůstaneme uvězněni v těch starých, často nefunkčních a zraňujících. Naše reakce a chování jsou navíc často emocionálně nabité a vázané na vzpomínky z dětství. V kritických nebo stresových situacích automaticky sáhneme po stejném řešení jako rodiče, protože je to pro nás jednodušší a známé.
Co je tedy potřeba udělat, aby došlo ke změně?
Ke změně potřebujeme hodně sebereflexe a pochopení pro vlastní chování. Výchova našich rodičů byla často kritická a zraňující, jsme zvyklí se peskovat a obviňovat. Místo sebepřijetí a sebelásky jsme na sebe přehnaně přísní a klademe na sebe příliš vysoké nároky. To se týká naší role ve společnosti i v rodičovských rolích.
Jakých chyb se rodiče ve výchově svých dětí nejčastěji dopouští? Žijeme v době, kdy nic nestíháme. Není to právě ten čas, který nám chybí?
Přesně, jak říkáte. Snažíme se v rámci okolností a možností všechno zvládnout, posloucháme často protichůdná doporučení, toužíme uspokojit všechny nároky, které na nás má okolí, a najít si trochu prostoru pro sebe.
Náš svět se v posledních dvaceti letech dramaticky změnil. Svoji první dceru jsem vychovávala ještě off-line, u druhé dcery už jsem byla plně on-line. Naučit se zvládat množství vnějších podnětů, léčit rodinná traumata, poskytovat podporu rodičům i dětem, to je víc, než člověk dokáže zvládnout. Navíc fungujeme na poněkud zastaralém systému. Tím myslím, že lidský mozek se vyvíjel miliony let v naprosto odlišném prostředí, než v jakém žijeme teď. Alespoň že nám neurovědci dávají informace o tom, co se v nás vlastně odehrává.
Myslíte, že právě nedostatek času vede k tomu, že děti mají častěji psychické problémy?
Nedostatek času rodičů je určitě jednou z příčin, ale rozhodně ne jediná. Rodiče často nemají mentální kapacitu na to, aby poskytovali dětem psychickou podporu. Jsou přetížení, mají málo času pro sebe, často čelí velkému stresu, zažívají duševní nepohodu. Děti pak nedostávají dostatečnou pozornost, nemohou s rodiči otevřeně komunikovat, pociťují osamělost a nepochopení. Rodiče často nezvládají dávat dětem hranice, které jsou potřeba pro rozvoj správných návyků a sebediscipliny. Děti tráví hodně času v digitálním prostředí, čelí porovnávání s ostatními bez možnosti najít spolehlivou kotvu v životě.
Co když se jako rodič budu snažit o takovou tu tolerantní výchovu, ale moje vlastní povaha to nezvládne. Mám začít pracovat především na sobě?
Ano, přesně tak. Děti nevědomky napodobují naše chování. Můžeme jim říkat, jak se mají chovat a co mají dělat, ale oni nás nebudou poslouchat. Budou automaticky napodobovat naše chování, i když je třeba rozčiluje a štve. Vlastně je to hrozně jednoduché. Pokud chceme být dobrými rodiči, musíme se snažit být především vyrovnanými a harmonickými lidmi.
V okamžiku, kdy jsem sebejistě řekla dost a přestala se snažit vyjednávat, dcera se uklidnila a začala mě respektovat. Hranice jsou o vnitřní jistotě rodičů.
Mluvím z vlastní zkušenosti. Když moje starší dcera začala vykazovat známky duševních obtíží, začala jsem hledat pomoc pro ni. Přitom by nejvíc pomohlo, kdybych našla pomoc nejdřív pro sebe.
Co si myslíte o tom, když rodiče za děti vše řeší s dobrým úmyslem jim pomoci?
Živě si vybavuji, jak jsem dětem nosila do školy zapomenuté pomůcky, řešila za ně každý problém a snažila se je uchránit všeho zlého. Děti ale potřebují určitou míru frustrace a stresu, samozřejmě úměrnou jejich věku a povaze. Už ty nejmenší děti je potřeba vést k samostatnosti. I když to může být zdlouhavé a únavné, snažíme se vždy dávat dětem prostor a čas, aby se samy oblékly a najedly. Později se snažíme nechat je vyřizovat drobné nepříjemnosti, přesouváme na ně zodpovědnost za věci včetně důsledků. Například to, aby se dítě včas vypravilo do školy, by mělo být v jeho kompetenci.
Pokud se dětem snažíme z cesty odstranit všechny nesnáze, nepřipravíme je na život. Je to jako s otužováním. Pokud skočíte naráz do studené vody, může vám to poškodit zdraví. Nechte děti, aby si své problémy řešily samy. Buďte jim oporou, ale nevyřizujte věci za ně. Používám takovou mentální pomůcku. Když mám potřebu jít a řešit za dítě nějakou situaci, řeknu si, že bych mu tím vlastně ublížila. Kolikrát jsem zažila, že jsem vystoupením z komfortní zóny osobnostně povyrostla, těžké a nepříjemné situace mě vždy posunuly a ve výsledku byly přínosné. Musím totéž dopřát i svým dětem.
Myslíte, že tuto chybu dělají spíše maminky, nebo tatínkové také?
V tomto ohledu jsou obecně lepší tatínkové než maminky. Tatínkové nebývají na dítě tak napojení, dokáží si lépe udržet odstup a nechat děti řešit si věci po svém. Proto je důležité, aby dítě trávilo dostatek času s oběma rodiči. Bohužel je v nás ale hluboce zakořeněný pocit, že své dítě musíme ochraňovat, a jeho diskomfort se nás hluboce dotýká. Pro mě je dodnes strašně těžké čelit tomu, že své dítě vystavuji nepohodlí.
Pojďme ještě k nastavení hranic. Co radíte s v tomto směru?
O tom, jak jsou hranice důležité, jsme doufám všichni zajedno. Jde o to, jak pevné se dětem hranice nastaví a jak často jim dovolíme ty hranice překračovat. Naposledy jsem tuto otázku řešila na rodinné terapii. Terapeutka tloukla rukou do zdi, abych pochopila, že hranice musí být opravdu nepropustné. Šlo tehdy o čas strávený na mobilu. Moje dospívající dcera mi otevřeně řekla, že nesouhlasí s omezením času na mobilu a bude dělat všechno proto, aby zákaz obešla. Tady jsem pochopila, že jsem to já, kdo určuje pravidla. V okamžiku, kdy jsem sebejistě řekla dost a přestala se snažit vyjednávat, dcera se uklidnila a začala mě respektovat. Hranice jsou o vnitřní jistotě rodičů.
Často se chceme obětovat pro své děti. Co když se na to podíváme z jiného pohledu? Naše děti budou následovat naše vzorce a stereotypy. Budou stejně přetížení a zahlcení.
Při nastavování hranic je důležité, aby se zapojilo i dítě. Sedněte si s dětmi, zeptejte se jich na to, co potřebují, vysvětlete jim, co potřebujete vy. To je hodně důležité, mluvit o svých potřebách. Když dítěti vysvětlíte, že potřebujete, aby bylo v bezpečí a cítilo se dobře, bude mnohem lépe spolupracovat. Můžete z toho udělat hru. Udělejte zasedání rodinné rady, kde každý člen má své důležité slovo. Děti milují, když se mohou vyjádřit.
A co když dítě nesouhlasí? Je třeba pak použít zákazy nebo příkazy?
Samozřejmě že nastavování hranic s sebou přináší i přirozenou snahu dětí tyto hranice posouvat. Je to znak jejich zdravého vývoje a je právě rolí rodiče jim ty laskavé hranice dopřát.
Ne vždy musí dítě souhlasit se vším, co po nich chceme. Rodič musí být schopen uplatnit svoji autoritu proti vůli dítěte. Dětský mozek nebo mozek dospívajícího totiž není schopen vyhodnotit vždy situaci správně. Moje dospělá dcera mi často říká, že jsem měla být ve výchově přísnější. Občas mě upozorňuje, když chci mladším dětem ustoupit. Přiznám se otevřeně, neustupuji dětem pro jejich dobro, ale pro vlastní klid.
A jak je to s výchovou obecně, co doporučujete?
Jsem nadšeným zastáncem respektující výchovy, ale zpětně vidím, kde jsem selhávala. Nedávala jsem totiž dítěti opravdovou možnost volby. Často jsem se snažila dítě přesvědčit, aby si vybralo tu „správnou“, tedy moji, variantu. Vybavuji si situaci, kdy si moje dcera měla opravit známku z češtiny, ale zapomněla donést do školy čtenářský deník. Chtěla jsem po ní, aby ho tam donesla po vyučování, ale dobrovolně. Říkala, že jí na té známce nezáleží a nikam nepůjde. Já jsem ale nemohla přenést přes srdce, že bude mít dvojku. A tak jsme se doma všechny, i s mojí matkou, pohádaly.
Hana Müllerová
Vystudovala sociologii a kulturní antropologii na Fakultě sociální věd Univerzity Karlovy. Po narození druhé dcery hledala možnost jak skloubit práci a rodinu a založila Baby Office, jehož cílem bylo poskytovat zázemí pracujícím rodičům s hlídáním dětí. V miniškolce Baby Office pracovala s principy respektující výchovy a Montessori. Dnes Baby Office řeší především péči o děti ve firmách, zajišťování komunitních akcí a hlídací koutky na akcích. Hana se aktivně angažuje v pomoci rodičům při hledání rovnováhy mezi prací a rodinou. Má 3 děti (2 dcery 26 a 15 a syna 9 let). Řeší generační přenosy traumat, duševní zdraví dětí a rodičů.
Máma mi vyčítala moji slabost, já měla vztek, že dcera nedělá to, co já považuji za správné. Skončilo to tak, že jsme se všechny společně vydaly do školy, takže jsem „vyhrála“. Tohle je ukázka té nejhorší varianty. Rodič má krásné ideály, ale ještě nedozrál k tomu, aby je mohl naplňovat. A tak se místo jasného požadavku uchyluje k manipulaci. To dítě poškozuje mnohem víc než autoritativní přístup.
Jak najít čas na sebe, když máte na starosti děti, práci a domácnost?
Z vlastní zkušenosti vím, že ten čas se najít nedá. Můžeme se samozřejmě snažit ještě lépe vyladit time management, zorganizovat čas a pracovat maximálně efektivně. Ale to nepomůže. Stále nebude dost času na sebe, dokud nedáte sebe na první místo. Což se lehce řekne, ale je téměř nemožné v celém tom kolotoči udělat zásadní obrat a dovolit svému mozku, aby si vyšlapal nové strategie. Často se chceme obětovat pro své děti. Co když se na to podíváme z jiného pohledu? Naše děti budou následovat naše vzorce a stereotypy. Budou stejně přetížené a zahlcené. Co kdybychom se pokusili jim to usnadnit a začali si dopřávat odpočinek ne kvůli sobě, ale kvůli nim?
Co byste ještě závěrem poradila rodičům ohledně výchovy?
Aby své děti vychovávali příkladem, ne verbálním usměrňováním a korigováním. Pokud dítě vidí vystresovaného úzkostného rodiče, těžko z něj vyroste šťastná a vyrovnaná osobnost. Nejcennější rada, kterou bych dala svému mladšímu já, když moje dcera psychicky onemocněla: „Nech ji v klidu a najdi si pomoc pro sebe.“ Já jsem se snažila dceři maximálně pomoci. Když ležela v posteli a nemohla vstát, nutila jsem ji procházet se na sluníčku, že tu depresi rozchodíme. Sama jsem se utápěla v pocitech viny, výčitkách, úzkosti a depresích. Vlastní terapii jsem vyhledala až mnohem později. A myslím, že není náhoda, že teprve potom se dcera začala pomalu sbírat ze dna.
zdroj: Autorský článek
