Připadá vám to povědomé? Nejste v tom sami. Podívejme se na příběhy dvou žen, které se ocitly pod tlakem ze strany jejich stárnoucích otců, vyžadujících péči a pozornost. Ale ne obyčejných „tatínků“, ale skutečně otců, kteří o ně nejevili moc zájmu. A v závěru se podíváme na zcela jiný pohled – jak tato „vyžadovaná“ péče vypadá ze strany našich stárnoucích rodičů.
Každá mince má dvě strany.
Terapie a hledání chyby v sobě
Není nic neobvyklého, že vztahy dětí a jejich rodičů se výrazně mění, stejně jako se mění jednotliví aktéři. Dlouhodobě problematické vztahy mezi rodiči a jejich dětmi nabírají zcela jiné dimenze, když rodiče stárnou a ztrácejí síly, zatímco již dávno dospělé děti mají vlastní rodiny a často naloženo i tak.
Najednou ti, kteří vás celý život ignorovali anebo se nechovali zrovna pěkně v nejrůznějším slova smyslu, vyžadují vaši pomoc jen proto, že jsou vašimi stvořiteli. Je velmi těžké se k tomu nějak postavit. Celý život jste bojovali s tím, že vztah není ideální, navštěvovali terapie, snažili se odpustit anebo přijmout přinejmenším neideální rodinné vazby, a nejednou byste tady měli být pro někoho, kdo tu vlastně nebyl pro vás. Co s tím?
LDN jako nejvyšší instance a hrozba
„S tátou jsem nikdy neměla ideální vztah. Zatímco můj brácha ho skoro úplně odepsal a považuje ho jen za zploditele, já to nějak neumím. Mám v sobě strašně křivd a otázek, na které mi ani přes opakované prosby nikdy neodpověděl.
Reklama
Jenže se to ve mně mísí s tím, že v dětství byl mou modlou. Asi do deseti let se mi věnoval. Pak to všechno vzalo za své. Snažila jsem se mu odpustit a brát ho prostě takového, jaký je. Ale vždycky, když se mi užuž zdálo, že se možná změnil, zase znovu dokázal nulovou empatii, starost a pochopení. Prostě nic. Můj otec je sobec, který žil celý život doslova dvojí život se dvěma rodinami, najednou je ale nemohoucí a postupně odchází. Trhá mi to srdce, snažím se, jak se dá, ale mou prioritou je má rodina, má práce a nemám skoro žádný čas. On se i tak dožaduje pozornosti. Lítám v tom jako hadr na holi,“ svěřila se Flowee Kristýna.
Její případ není ničím neobvyklým.
Rodiče stárnou a neuvědomují si, že i vy máte svůj život. Oni o něm vlastně, v případě Kristýnina otce, nic moc nevědí, nikdy se nezajímali. Otec si asi všiml, že jeho dcera je samoživitelka, má několik prací a snaží se, seč může. Nikdy ho to ale nezajímalo. Ale ON je teď ten, kdo ji potřebuje, a to bezvýhradně. Kdykoli zavolá, a není mu vyhověno hned napoprvé, cítí se dotčený, uražený, vyčítá a psychicky vydírá, nejčastěji tím, že už brzy bude trápení konec a on skončí v LDN.
A v Kristýnině případě má tento tatínek děti dvě.
Dvě rodiny, ale jen jedny děti mají „privilegium“ se starat
Můžeme zde vyjmenovat celý seznam situací, v nichž otec opakovaně selhal. A pokud pro vás skutečně něco vykonal, bylo to jako Shakespearovo drama, jehož samozřejmou součástí jsou ovace ve stoje po skončení etudy.
Kristýna si na jeho reakce, a mnohem častěji spíše nereakce, zvykla. Brala vše už tak, jak to bylo, ale přesto čas od času dala ještě další šanci. Skoro vždycky to dopadlo dalším tvrdým procitnutím.
„Táta je už starý, žije sám, přestože má po svém boku kromě mojí maminky celý život ještě paralelní ženu, která je jeho láskou už před 40 let. K té vždycky odcházel a zase se vracel. Po maminčině smrti jsem zjistila, že její děti bere vlastně úplně stejně jako nás s bratrem. Když ale něco potřebuje, první v řadě jsem já. Asi proto, že do těch deseti let se o mě staral. Jenže já nemůžu kdykoli odjet a dělat pečovatelku, taxikářku, doručovatelku nákupů. Opravdu nemůžu, i kdybych chtěla, ale ještě k tomu ani moc nechci. Dělám, co můžu, ale ten tlak z jeho strany je strašný. Přitom vidím, jak slábne, a někdy je mi to strašně líto,“ uvažuje Kristýna.
Pomoci, ale zachovat si zdravý rozum
Vztahy rodičů a dětí procházejí jakousi smyčkou, v níž se jen otáčejí role a úlohy. Je krásné, když jsou vztahy dokonalé nebo přinejmenším korektní. Pak je snadné se o milované rodiče starat a zajistit jim vše, co je potřeba. Tito rodiče umějí o věci poprosit, umějí poděkovat. Všechno se pak dělá lépe, snáz a s úplně jiným přístupem.
„Tak to snad radši abych už byl v el-dé-ence, neboj, už ti to brzo skončí.“
Pokud jsou však vztahy nenávratně poškozeny, je skutečně těžké najít balanc. Není možné se na rodiče prostě vykašlat a ignorovat jejich potřeby. Přitom je ale stejně důležité stanovit si limity a hranice, za které prostě už nepůjdete. Vysvětlovat, objasňovat a po tisící se pokusit o pochopení z druhé strany, je sice hezká snaha, ale zároveň trochu sisyfovská práce.
Takže jedinou možnou „zbraní“ je obrnit se, najít rovnováhu mezi pomocí a sebezáchovou a dělat jen to, co nepoškozuje vás samotné, a to jak psychicky, tak fyzicky.
Každý den nějaká nutnost
„Díky, žes mi přivezla nákup, já jsem ale ještě na něco zapomněl a potřebuju, abys to zítra přivezla.“
„Díky, ale ještě potřebuju léky.“
„Jo, já jsem ještě zapomněl na…“
A takto to jde den po dni. A opovažte se říci, že ne, že musíte být v práci, odjíždíte pryč anebo se vám to prostě jen nehodí.
„Tak to snad radši abych už byl v el-dé-ence, neboj, už ti to brzo skončí,“ je poměrně běžná odpověď. Další „oblíbenou“ replikou je odpověď na otázku pětiletého vnuka, jak se děda má: „No, stojí to za …“ Všechno je prostě o tom, že ať chcete, nebo ne, naložíte si na sebe další břemeno.
Úplatek, nebo desátek?
Obdobný případ, jako má Kristýna, má i paní Lenka Kmochová (49 let). Její otec se chová velmi podobně, ale „zájem“ svých také dvou dětí (každé má ale s jinou ženou) si pojistil tím, že jim „dal“ byt a auto. Paní Lenka přitom ten samý byt dostala už od maminky jako tzv. hlavní dárek k jejím osmnáctým narozeninám. A ty byly před 29 lety. Jenže právně se tak nikdy nestalo.
Zklamal mě vždycky znovu a znovu a nejen mě. Jenže on takový je. Chybí mu sebereflexe, jenže on si své chování opravdu vůbec neuvědomuje.
Ona žije nyní s dětmi v pronajatém bytě kousek od otce, kde platí nemalý nájem. Táty se dlouho bála zeptat, jak to s bytem bude. Když se ho přece jen zeptala, odpověď byla: „Jo, to víš, já ho na tebe napíšu, a ty mě z něj pak vyhodíš.“ Také výstavní odpověď, že, s ohledem na to, že to byl dárek k narozeninám v minulém tisíciletí?
Přitom Lenka rozhodně tyto tendence nemá, ale moc ráda by se zařídila i do budoucna. Když ale otce začaly sužovat zdravotní problémy, najednou na ni byt, který už měla asi 30 let vlastnit, protože ho dostala k osmnáctinám, napsal. Druhé dceři dal zase auto.
Pokud si myslíte, že je hodný a snaží se dcery zajistit, pak ne. Jsou to dary danajské. První dcera, která dostala byt, je nyní opět v pozici vazala. Druhá dcera (která má jinou matku), dostala „jen“ auto, takže jí otec volá méně často.
Od obou ale očekává plnění povinností a vše se odehrává v podobném duchu jako u paní Kristýny.
Jediný otec, kterého mám
„Bohužel je to jediný otec, kterého mám. Není perfektní, ale pořád je to táta. Když mi bylo asi dvacet, odepsala jsem ho. Ale nejde to. Zklamal mě vždycky znovu a znovu a nejen mě. Jenže on takový je. Chybí mu sebereflexe, jenže on si své chování opravdu vůbec neuvědomuje, a mám pocit, že mě chce jen kontrolovat. Snažila jsem se opakovaně s ním promluvit, ale on prostě má naprosto jiný pohled na svět. Vždycky měl, ale teď, jak je už opravdu starý, je to hrůza. Často nevím, jak se chovat, nemůžeme se na něj se sestrou vykašlat, ale je těžké fungovat jako na pérku,“ říká Lenka.
Jaká je rada odborníka?
Co dělat, pokud si najednou váš otec vzpomněl, že má nějaké děti, a ty děti se musejí postarat? Odpověď může nabídnout odborník, i když ji asi známe všichni sami.
Zajímavé je porovnat pohled stárnoucího rodiče s pohledem dítěte, od něhož se péče očekává.
„S přibývajícím věkem rodičů mohou být snahy udržet si nezávislost v rozporu i s těmi nejlépe míněnými ,návrhy‘ našich dětí. Chceme, aby o nás bylo postaráno, ale bojíme se, aby o nás bylo postaráno, a že budeme vyžadovat, aby se o nás někdo staral. Z toho vyplývá, že když na naše území vstoupí náš potomek i s dobrým úmyslem, dochází k nátlaku a tahanicím,“ píše Claire Berman v jednom zajímavém článku. Claire Barman je autorkou knihy, v níž chtěla pomoci tehdy dospělým, ale mladým lidem zvládnout péči se stárnoucími rodiči. Nyní je i ona na druhé straně. A nejvíce si uvědomuje jednu svou chybu: Při psaní knihy se obracela na odborníky, geriatry, sociální pracovníky i právníky, ale nikdy se nezeptala samotných stárnoucích lidí…
Námi dotazované ženy to však zkusily, ale nepochodily.
Sendvičová generace v Americe strádá
Velmi zajímavě mluví o utrpení, když kvůli péči o rodiče pozastavíte svůj život, článek v New York Times, jenž se zabývá nynějšími problémy mileniálů. Vše ukazuje na případu 34leté svobodné matky Randi Schofieldové, která se musela vzdát svého života, aby se mohla starat o nemocného otce. Opustila zaměstnání, aby se pod tíhou okolností stala jeho hlavní pečovatelkou, tedy kromě role matky dvou dcer. New York Times poukazuje, že i v Americe je tato situace stále častější. Miliony dospělých dětí se starají o své stárnoucí rodiče a podle organizace AARP je v USA přibližně 42 milionů lidí neplacenými pečovateli o stárnoucího člena rodiny. Tato demografická skupina zaznamenala rychlý nárůst mezi mladšími generacemi, což poukazuje na zátěž takzvané ,sendvičové generace‘.
Randiin život byl pohlcen neustálou péčí, kterou její otec vyžadoval, od podávání léků až po jeho vožení na schůzky. Finanční zátěž byla obrovská a její úspory se rychle vyčerpávaly kvůli nepředvídaným výdajům. Náklady na dlouhodobou péči jsou v Americe neúměrně vysoké a rodiny se často ocitají v nejisté finanční situaci a nemohou si tuto profesionální péči dovolit. I Randi, stejně jako námi dotázané ženy, zažívala značný stres a deprese, které jsou u pečovatelů běžné. Studie ukázaly, že pečovatelé často čelí vážným psychickým problémům, přičemž vysoké procento z nich uvádí úzkosti, deprese, a dokonce sebevražedné myšlenky. Podpora ze strany rodinných příslušníků se postupem času zmenšovala a Randi se cítila izolovaná a zdrcená. Její vztahy se sourozenci se zhoršily a ona se snažila sladit své povinnosti vůči otci a dcerám.
Pochopení
Starší rodiče mají často specifická přání, která přesahují základní potřeby. Především touží po úctě a důstojnosti a připomínají si své minulé úspěchy a zásluhy. Hledají společnost, protože se po odchodu do důchodu cítí izolovaní a touží po smysluplných interakcích. Chtějí se podílet na rodinných rozhodnutích, udržet si pocit důležitosti a sebeúcty. Je pro ně zásadní finanční nezávislost, protože neradi neustále žádají o peníze, a potřebují se zapojit do aktivit, aby se vyhnuli monotónním, prázdným dnům. A konečně dávají přednost vyvážené péči, kdy děti pomáhají, ale nepřekračují meze a umožňují tak rodičům zachovat si samostatnost a důstojnost. Pochopení a řešení těchto potřeb může výrazně zlepšit jejich pohodu.
Není váš rodič takový? Potom je potřeba pochopit situaci a najít takovou cestu, která vás nebude příliš zatěžovat, a učinit rozhodnutí, které si sami před sebou obhájíte, až starým a nemohoucím rodičem budete vy sami.
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek