Stačí letmo zmínit „daddy issues" a většině lidí se pravděpodobně vybaví mladé dívky, které randí s výrazně staršími muži. Daddy issues je do značné míry takový terminus technikus. Jedná se spíše o neformální název, který zdomácněl mezi laickou veřejnosti a slouží k popsání problémů, jež vznikají jako možný důsledek komplikovaného vztahu s otcovskou autoritou během dospívání.
Současná klinická psychologie pojem „daddy issues“ příliš nepoužívá. Terapeuti identifikují vzorce, kdy jedinci, kteří zažili problematický vztah se svým otcem nebo jim v dětství tento vzor úplně scházel, vykazují určité znaky chování v dospělosti. Zpravidla může jít o potíže ve sféře důvěry nebo problémy, kulminující právě ve vztazích. A tím se také dostáváme k jádru našeho tématu.
Otcovský komplex na scéně
Už tatíček psychoanalýzy Sigmund Freud hlásal, že nevyřešené konflikty z dětství, spojené s narušeným vztahem s rodičem (nebo dokonce oběma), se v období dospělosti mohou následně projevovat v podobě neuróz a dalších problémů, manifestujících se například v utváření vztahů. Už jsem zmínila, že terapeuti moc na termín „daddy issues" neslyší. V psychologické praxi mnohem častěji zazní pojem „otcovský komplex". Jestliže se ale vzdáme slovíčkaření, snáze přijmeme fakt, že jsme jednoznačně ovlivnění tím, jaké klima v rodině během našeho vyrůstání panovalo. Nežádoucí vztahy mezi rodiči a dětmi mohou odstartovat nejistotu i nedůvěru, která se později může transformovat do problémů v partnerských vztazích.
Zastavme se ale u komplexů. Podle psychiatra Carla Junga nemáme komplexy, ale komplexy mají nás. Jedná se o psychické obsahy, které jsou mimo kontrolu vědomé mysli. Byli odtrženy od vědomí a vedou oddělenou existenci v nevědomí, jsou vždy připraveni bránit nebo posilovat vědomé záměry.
Lidé, kteří vyrůstají se závislými nebo zneužívajícími otci, si mohou podvědomě vyvinout archetyp otce, jež je hrubý nebo chaotický, citově vzdálený a mohou v důsledku toho vyrůstat s odporem nebo strachem k mužskému elementu.
A co je konkrétně otcovský komplex? Stav, kdy vztah jedince s otcem je nějakým způsobem negativně narušen. Za nejčastější příčiny vzniku otcovského komplexu se považuje například fyzická nepřítomnost otce v rodině nebo jeho malá angažovanost (při výchově). Velice často se v tomto scénáři objevují otcové, kteří dávají přednost zaměstnání, propadají alkoholu, nebo jiným návykovým látkám či odchází za novou partnerkou a s původní rodinou přetrhávají vazby. Podstatné také je, že citové stopy na duši zanechává emoční vzdálení. Dalším faktorem může být sexuální zneužívání, které u dětí vyvolává komplikované pocity. Kdy jednak daného rodiče milují, ale zároveň se ho bojí. Děti jsou navíc velmi zranitelné a bezmezně svým rodičům důvěřují. Očekávají, že právě rodiče jim nastaví vhodné hranice. Ono zmíněné zneužívání se do dětské duše propíše nesmazatelným inkoustem a může se v pozdějších letech projevit ve formě otcovského komplexu.
Fráze otcovský komplex nejdříve zahrnovala pouze muže, kteří měli se svým otcem chladný vztah. Jak psychologové zkoumali komplex dále, přiřadili tento termín oběma pohlavím. Společnost později pojem „otcovský komplex" přetavila na hovorovější variantu „daddy issues" a spojila tuto problematiku pouze se ženami. V současné psychologii je ovšem otcovský komplex vztahován k oběma pohlavím a má nepříznivý dopad na jejich kvalitu života. Například muži s otcovskými komplexy mají tendenci bojovat s vlastní sebehodnotou, zatímco ženy více touží po ochraně a uznání. Nevyřešené problémy s otcem způsobují u dospělých také věčné hledání porozumění, lásky, podpory, které se jim v dětství nedostávalo.
Reklama
„Správná vazba, přiměřené emoce a vzor od otce, matky nebo jiných primárních pečovatelů vytváří, to, co nazývám ´šablonou intimity´ – je to základ toho, jak se jako dospělý chováte k ostatním,“ dodává psychoterapeutka Bianca L. Rodriguez
Někteří lidé, kteří vyrůstají se závislými nebo zneužívajícími otci, si mohou podvědomě vyvinout archetyp otce, jež je hrubý nebo chaotický, citově vzdálený a mohou v důsledku toho vyrůstat s odporem nebo strachem k mužskému elementu.
Na druhé straně lidé, kteří vyrůstají bez otce, často v dospělosti hledají záplatu na svá zranění. Pěstují tak romantické vztahy se staršími lidmi, než jsou sami, v nevědomé snaze uspokojit svou potřebu bezpečného nebo ochranného vztahu. Lidé, opuštěni svými otci, mohou procházet životem s pocitem nedostatečnosti, což může vést k představám, že lásku ve vztahu je nutné „si vysloužit“.
Kam to může vést
Důsledky otcovského komplexu mohou být opravdu rozmanité, v zásadě však lze rozlišit tři základní kategorie problémů narušené vazby otce ke svému potomkovi:
- Vystrašená vyhýbavost – výsledkem je výrazný problém v oblasti partnerského sblížení. Výrazné jsou také tendence utíkat z romantického vztahu, už, když se objeví první náznaky problémů. Časté jsou také potíže také v oblasti partnerské intimity.
- Úzkostné zaujetí – výsledkem jsou masivní obavy z rozpadu partnerského vztahu a opuštění. Časté jsou úzkosti plynoucí ze strachu, že daný jedinec ve vztahu udělá něco špatně.
- Odmítavá vyhýbavost – výsledkem j strach spoléhat na někoho jiného, než na sebe. Tito lidé nechtějí být znovu zraněni, takže se pomalu ale jistě uzavírají do sebe. Četné jsou potíže také s důvěrou.
Týká se to právě vás?
Známek, že zrovna u vás jsou daddy issues ve hře, může být více. Odborníci se však jednoznačně shodují v následujících bodech:
- Dominantní zájem o starší muže/ženy.
- Ochromující návaly strachu či paniky už při představě, že by vás partner/ka opustil/a. Časté přebíhání z jednoho vztahu do druhého.
- Přehnaně majetnické až úzkostně ochranitelské tendence.
- Neustálé vyžadování projevů lásky, náklonnosti a pozornosti.
- Velmi časté (podvědomé) vyhledávání toxických vztahů.
Problém? Musí z kola ven
Nejlepší způsob, jak otcovský komplex nebo chcete-li daddy issues překonat, je terapie. Erudovaní psychologové, terapeuti a obecně odborníci na duševní zdraví poskytnou bezpečný prostor, empatii i strategii, jak tento bezpochyby náročný emocionální proces zvládnout. Psychoterapeut vám navíc pomůže dešifrovat příčiny vašich emocí i chování a společně dojdete k optimálnímu řešení.
Kognitivně-behaviorální terapie neboli KBT se podle Americké psychologické asociace zaměřuje na identifikaci a změnu škodlivých myšlenkových vzorců, což vede k pozitivnějšímu chování i příznivé emoční regulaci.
Značně užitečná může být také psychodynamická terapie. Tento druh terapie se zaměřuje na intrapsychické (vnitřní) procesy a především zpracování nevědomých myšlenkových procesů, díky čemuž je člověk schopen lépe porozumět jeho aktuálním pocitům i chování. Ve velké míře se jedná o nejbližší příbuznou psychoanalýzy. Oproti ní je však psychodynamická terapie časově úspornější. Vše je samozřejmě velmi individuální.
Od věci určitě není ani skupinová terapie. Sdílení zkušeností a strategií zvládání ve skupině čítající maximálně 10 lidí, může nabídnout jak podporu, výměnu osobních zkušeností, tak potřebný pocit sounáležitosti.
K řešení daddy issues může být vhodná i rodinná terapie. Základním stavebním kamenem této terapie je předpoklad, že rodina funguje jako komplexní a propojený systém, v němž se všichni navzájem ovlivňují. Podobně jako ozubená kolečka v hodinách. Terapeutická pozornost je věnována jednak osobnostem jednotlivých členů, tak i jejich chování či specifickým zvláštnostem. Intenzivně se také pracuje s širším kontextem problému. Zapojení všech členů (většinou základní rodiny) účinně pomáhá pochopit strukturu rodinné dynamiky a toho, jak mohou jednotlivci přispět k řešení. Základem je, že se do terapie dobrovolně zapojují všichni dotčení členové rodiny.
Každá z výše uvedených terapii má své silné stránky a pozitiva. Lidé jsou, ale „uplácáni“ z různých těst. Někomu může konkrétní terapeutický přístup být prospěšný, jinému by klidně mohl spíše uškodit. Aby mohla být terapie úspěšná, musí vzniknout optimální terapeutický vztah. Ideálem proto je kontaktovat například klinického psychologa a ten vám na základě konzultace doporučí konkrétního specialistu.
Kvalitně nastavený terapeutický proces zásadně usnadní cestu k pochopení problémů s otcem, což významně přispěje k procesu duševního uzdravování, osobního rozvoje i schopnosti v budoucnu navazovat (a udržovat) zdravé, láskyplné a harmonické vztahy. Včetně budování optimálního vztahu sami k sobě.
A jak už do své knihy On Becoming a Person z roku 1961 napsal americký humanistický psycholog Carl Rogers: „Dobrý život je proces, ne stav bytí. Je to směr, nikoli cíl.“
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
