Když královské dělení rozhodně nefunguje: Jak může spor o dědictví navždy rozeštvat rodinu

Spor o dědictví může zpřetrhat i ty nejbližší rodinné vazby. Není tomu tak, že by snad děti jako supi čekaly na to, že jejich rodiče nebo prarodiče zemřou a ony budou moct konečně dědit. Mnohdy je to naopak. Nic nečekají, ale majetek se náhle objeví a jako mávnutím kouzelného proutku jim slibuje spokojený a bezstarostný život bez práce. Kdo by se na takovou vějičku nechytil?

Dědictví bývá mnohými pozůstalými často vnímáno jako příležitost k finančnímu zabezpečení po odchodu blízkého člověka. Jenže nepřináší jen radost, často dokonce naopak. Místo radosti s ním často přichází zklamání, zlost a nepochopení mezi rodinnými příslušníky.

Spor o dědictví může mít dalekosáhlé důsledky, které zasahují hluboko do rodinných vztahů. Ačkoli je těžké si představit, že by peníze nebo majetek mohly rodinné vazby tak dramaticky změnit, realita je mnohdy drsnější, než bychom si přáli. A ano, právě peníze a majetek, ještě více ten nemovitý, mají tento dar-nedar.

Přečtěte si příběhy lidí, kteří se kvůli dědickým záležitostem pohádali natolik, že už spolu nikdy nepromluvili.

Dědictví přijmi jako dar

Jana a Martin si byli vždy jako sourozenci velmi blízcí a oni i jejich rodiny společně trávili mnoho času. Po smrti jejich otce se však všechno změnilo. „Otec ve své závěti odkázal většinu majetku Janě, což jsem nepochopil. Cítil jsem se podvedený a zanedbaný a nechtěl jsem to nechat jen tak. I když jsme si vždycky se ségrou říkali, že kdyby něco, tak se rozdělíme, najednou to neplatilo a Jana chtěla následovat vůli našeho táty.

Reklama

Všechno jsem dal k soudu. Je to už tři roky a soud pořád nerozhodl,“ vzpomíná Martin Malák na stále se táhnoucí spor o dědictví, který velmi rychle vygradoval. Sourozenci na sebe od té doby nepromluvili ani slovo, dokonce ani bratranci a sestřenice se nestýkají. „Vypadá to, že peníze nás rozdělily navždy. Je mi to líto, ale nenechám se odbýt, není to prostě fér. To radši přijdu o sestru, nebo spíš budu doufat, že čas to vyřeší,“ dodává smutně Martin (36 let), který je odhodlaný o své dědictví bojovat.

Když ani čas spory nenapraví

Martin s Janou možná ještě nejsou zcela ztraceni, existují ale rodiny, kde dědické řízení nebo dědictví samotné napáchaly škody, které už se nikdy nespravily a nespraví, protože většina aktérů je už sama po smrti.

„Moje maminka byla ze tří sester, obě byly její sestry nevlastní. Ony měly stejnou matku, maminka mojí maminky zemřela krátce po porodu, takže ji maminka nikdy nepoznala. Vyrůstala tak s dědou, jejím otcem, a ten si přivedl domů dvě macechy. S tou druhou měl máminy sestry. A máma byla doslova a do písmene jako Popelka. Navíc macecha se k ní také tak chovala – šila jí šaty o několik velikostí menší, takže tím a neustálým zavíráním do tmavé místnosti v mamince vypěstovala klaustrofobii. Děda se pak i s touto paní rozvedl a vzal si třetí manželku, která byla na mámu hodná, ale i ona brzy zemřela. Sestry se stýkaly, když jsem byla malá, tety si pamatuju,“ vzpomíná na nefunkční rodinu Kristýna Steklá (46 let).

Strýc Martinova otce vyplatil daleko více, než jak musel nebo měl. Jenomže Martinův otec se o tom zapomněl zmínit doma.

Dnes se vídá jen s jednou sestřenicí. Proč? Když Kristýnin děda ještě žil, hodně času trávil u své nejstarší dcery, Kristýniny maminky. Na Vánoce a svátky za ním Kristýnini rodiče často jezdili. Měl handicap, ale svá vnoučata měl všechna rád – měl jich pět. Zejména ve stáří se však o něj nejvíce starala právě Kristýnina maminka, které děda pak ještě před smrtí spoustu věcí, zejména starožitností, obrazů a památek, dal, aby nespadly do dědického řízení. „Maminka vždycky vzpomínala na to, jak jí říkal: Jen si to vezmi, malá, stejně jsi to ty, kdo se o mě stará, a sestry by tě obraly. Maminka si věci vzala, ale dědickému řízení se nebránila, tam byla se vším svolná. Jenže sestry chtěly všechno, takže pak si vzaly i mámin podíl. O tom, že jí děda dal něco dřív už bokem, ani nevěděly, jistě by jí vzaly i to,“ říká Kristýna.

U dědického řízení se všechny tři sestry strašně pohádaly. Přijely tam prý div ne kočáry, skutečně jako v Popelce, očekávajíc statisíce a spousty věcí. To se však nestalo, děda většinu věcí prodal a ke stáru si platil i ošetřovatelku, když už bylo potřeba. Kristýnina rodina za ním hodně jezdila, ale sami měli jen jednopokojový byt v Praze a děda nechtěl opustit své rodné město. „Poté, co se všechny tři sestry strašně pohádaly, spolu už nepromluvily ani mé dvě tety a neviděla jsem ani nikoho z bratranců a sestřenic. Poslední roky se s jednou z nich zase stýkám, musím ale říct, že tomuhle tématu se obě vyhýbáme. Nechceme oživovat spory našich rodičů a nechceme, aby to zase i mezi nás vneslo nějakou nevraživost,“ končí Kristýna rodinný příběh.

Tady to prostě nevyšlo.

Když je ve hře ne tak moc, ale jedna strana zcela „ostrouhá“

Martin je jedináček a dneska má už svou rodinu. Pořád ale řeší bydlení, přitom by vůbec nemusel. Za všechno může dědictví, o kterém on, tehdy ještě malý kluk, ani jeho máma nic nevěděli.

„Táta má poměrně hodně dobře zajištěného bratra a ten má dvě děti. Když tátovi rodiče zemřeli, věděli jsme, že toho moc neměli, a myslím, že máma ani po nějakém dědictví nepátrala. Nebyla ten typ a myslela, že má táta všechno pod kontrolou, a hlavně, že je to jeho věc. Jenže jak se později ukázalo, bylo to trochu jinak. Strejda obě své děti dokonale zaopatřil – obě dcery mají byt a dům, které jim on pořídil. Můj táta ale ne. Ten by si nechal pro korunu vrtat koleno, nikdy mi nic nedal, nepomohl ani se moc nezajímal. Maminka ano, ale ta už nežije. Až po letech, kdy na tom naši nebyli finančně moc dobře, se maminka jednou rozhodla zeptat, jak to je, táta ji ale odbyl. Tak pak, spíš jen pro zajímavost, tohle téma otevřela i před strýcem, tátovým bratrem. A ten tehdy oněměl úžasem,“ vzpomíná na zapomenutou story Martin Malík (50 let).

Jednotná rodina pro nás už neexistuje. Dědictví ukázalo pravou tvář nás všech, prostě se neshodneme.

Jeho maminka se totiž od překvapeného strýce dozvěděla, že přece tátu královsky vyplatil. Dohodli se prý spolu, že strýc si nechá byt po Martinových prarodičích, který pro mladší dceru zrekonstruuje, starší toužila spíš po domě, který jí také postavil. A Martinova otce vyplatil daleko více, než jak musel nebo měl. Jenomže Martinův otec se o tom zapomněl zmínit doma. Martin s ním dodnes má velmi vlažné vztahy, ne proto, že by tak toužil po bytě, na jehož díl měl vlastně nárok, ale spíš proto, že tehdy jeho mamince lhal. Ta se přitom vždycky snažila, aby rodina měla všechno, a hospodařila s velmi napnutým rozpočtem.

Martinův příběh sice není o přímém dědictví, ale ukazuje, jak i přes jednu generaci dokážou nevyjasněná pravidla zamíchat rodinnými vztahy.

Další příklad dědictví, které rodinu rozhodně nestmelí

Také rodina Anny Novákové (51 let) byla velká a soudržná, dokud nepřišel na řadu majetek po prarodičích. Každý z pěti sourozenců měl jinou představu o tom, jak by se měl majetek rozdělit. Nejstarší dcery chtěly dům prodat, třetí syn a nejmladší syn jej chtěli ponechat v rodině, Anna zase chtěla dům využít na obchod a zisky si dělit podle toho, jak kdo přiloží ruku k dílu. Konflikt vedl k ostrým hádkám a konečně k rozhodnutí, že si každý z pěti sourozenců půjde svou cestou. „Už spolu kromě nejstarší sestry a nejmladšího bratra vůbec nekomunikujeme,“ říká dnes Anna. „Jednotná rodina pro nás už neexistuje. Dědictví ukázalo pravou tvář nás všech, prostě se neshodneme.“

Využijte život k tomu, abyste narovnali vztahy po své smrti

Podle specialistky na dědické právo Anny Němcové  je jedním z hlavních důvodů sporů o dědictví nedostatečná komunikace a nepřipravenost. „Lidé často potřebu jasně definované závěti podceňují,“ vysvětluje. „Doporučuji každému, aby závěť včas připravil a prodiskutoval ji s rodinou. Na tom se ostatně my právníci shodneme i s psychology. Dědictví je často spojeno s hlubokými emocemi, protože je to připomínka ztráty blízkého člověka. Rodiny by měly pracovat na vzájemné důvěře a otevřenosti, aby předešly konfliktům. Mít všechno proto jasně dané je zárukou dobrých vztahů v rodině, není pak nutné hnát věci až k soudu. Ty se pak někdy táhnou nesmírně dlouho a rodinné vztahy navždy poznamenají.“

Jak se podle právničky vyhnout konfliktům

1. Připravte si závěť: Jasně definovaná závěť může předejít mnoha sporům. Zapojte do jejího sestavení i právníka, aby byla právně závazná a srozumitelná.
2. Komunikujte s rodinou: Otevřená komunikace o budoucím dědictví může pomoci vyjasnit očekávání a předejít nedorozuměním.
3. Zapojte mediátora: V případě, že se sporům nelze vyhnout, může být mediátor efektivním řešením, jak dosáhnout dohody bez soudních tahanic.
4. Pracujte na vztazích: Udržování zdravých a pevných rodinných vztahů je klíčové. Pravidelně se scházejte a řešte konflikty hned, jakmile vzniknou.

Spor o dědictví může mít devastující dopad na rodinné vztahy. Příběhy těch, kteří se kvůli dědickým záležitostem rozhádali a od té doby spolu nemluví, jsou jen smutným důkazem toho, jak důležité je předcházet konfliktům prostřednictvím jasné komunikace a právní připravenosti. Přestože peníze a majetek mohou být významnými faktory, skutečné bohatství spočívá v pevných a zdravých rodinných vztazích.

Přemýšlejme o tom, jak můžeme chránit to, co je skutečně důležité, a vyhnout se zbytečným sporům, které mohou rozdělit rodiny navždy.

foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek